Těmito slovy uvádí Miriam Hurtová svou autorskou divadelní hru s příznačným názvem Mlčení, která vypráví příběh jedné židovské rodiny v průběhu několika válečných let. Vedle silného obsahu je inscenace zajímavá také hereckým obsazením – jednotlivých rolí se zhostili „neherci“ – bývalí i současní návštěvníci či podporovatelé vsetínského nízkoprahového Centra Archa, jehož je Miriam Hurtová vedoucí.

Nízkoprahové centrum provozuje spolek NA CESTĚ, jehož posláním je pomáhat dětem a mladým lidem, ale také dospělým v obtížné životní situaci.

Hra Mlčení si vloni odbyla úspěšnou premiéru při benefici před vyprodaným sálem vsetínského Lidového domu. Nadcházející neděli 28. března od 19 hodin ji budou moci shlédnout diváci v programu 17. ročníku festivalu Chaverut věnovanému Izraeli, který pořádá město Valašské Meziříčí.

Kvůli současným protiepidemickým opatřením bude předtočené představení vysíláno online a bude dostupné prostřednictvím webových stránek Kulturního zařízení Města Valašské Meziříčí na adrese www.kzvalmez.cz.

O námětu hry Mlčení, její přípravě i úskalích, s nimiž se tvůrci museli při natáčení inscenace pro potřeby online vysílání vypořádat vyprávěli v rozhovoru pro Deník autorka Miriam Hurtová a režisér Petr Filgas.

Aktuální vládní opatření nepřejí veřejným vystoupením, přesto vás oslovili organizátoři festivalu Chaverut a diváci uvidí hru Mlčení alespoň online. Těší vás to?

Petr Filgas: Pořadatelé festivalu nás chtěli mít v programu naživo už vloni. To se ale však kvůli nástupu koronaviru už nepodařilo. Zájem ale přetrval a šanci jsme dostali znovu i letos. Původně se mělo hrát bez diváků v přímém přenosu, nakonec zvítězila varianta předtočení představení. Samozřejmě nás potěšilo, že jsme i v období, jaké je, dostali aspoň takovou příležitost.

Mlčení je autorskou hrou. Obracím se tedy na vás Miriam jako její autorku: proč jste zvolila právě téma holokaustu a útlaku Židů za druhé světové války?

Miriam Hurtová: Věděla jsem, že mám vzít právě toto téma, přestože bylo zpracovávané už nesčetněkrát. Chtěla jsem se na ně podívat trochu jiným způsobem, protože sama pracuji s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem v konfliktech s jinými lidmi. Někdy pracuji i s mladými lidmi, kteří jsou šikanovaní. Přišlo mi, že i holokaust je jakási šikana dovedená do absurdity. Ve smyslu, že si někdo vybere určitou skupinu lidí, kterou šikanuje a které se nakonec i zbaví. Nechtěla jsem ale psát o holokaustu jako o konečném řešení, ale spíše o tom, co se děje před tím. Co se děje se skupinou lidí, která je mlčící většina. Proto i název Mlčení. Agresor totiž často bývá v menšině nebo dokonce jen jeden, ale pak je tady velká část lidí, která mlčí, nepřidá se žádnou stranu, případně se přikloní na stranu agresora. Celá ta hra je tedy o tom, co se děje předtím, než dojde k transportu do koncentračního tábora a smrti.

Můžete tedy trochu konkrétněji přiblížit vlastní příběh hry Mlčení?

Miriam Hurtová: Mlčení vypráví o fiktivní židovské rodině, která žije na začátku druhé světové války úplně obyčejný život. Příběh je o tom, jak každému ze členů tří generací rodiny – otci, matce, dětem i babičce – přicházející válka a následně válečná doba zasáhne do života. Jsou to jednotlivé situace, drobnosti v jejich životech, které se jim dějí – přicházejí o práci, o bydlení, o majetek, nesmí chodit do školy až po závěr, kdy přichází transport do koncentračního tábor. V ději jsou ukázáni agresoři i mlčící většina, ale také jednotlivec, který se k tomu postaví jinak, bohužel je ale v menšině. Hra je tedy také o odvaze postavit se zlu a agresi.

Jak dlouho trvala a jak vlastně vypadala příprava inscenace. A proč padla volba právě na „neherecké“ obsazení?

Miriam Hurtová: Materiály jsem začala shromažďovat už v roce 2015, psaní hry jsem dokončila o dva roky později a oslovila režiséra Petra Filgase. Zkušenosti s neherci jsme měli už z dřívějška z přípravy jiného benefičního představení, které zaznamenalo úspěch. Proto jsme znovu oslovili současné i bývalé návštěvníky Centra Archa, kteří, až na výjimky, většinou nikdy divadlo nehráli. Je pravda, že bylo obtížné dát je dohromady a udržet je při nacvičovaní. Herecký ansámbl se třikrát proměnil, museli jsme přizvat také několik dobrovolníků a našich podporovatelů. Možná by mohl říci režisér, kolikrát to chtěl zabalit. (úsměv)

Bylo tomu tak? Opravdu měla hra namále?

Petr Filgas: Nedá se říct přímo zabalit. Ale jednou či dvakrát byla hra nějaký čas ‚u ledu‘ a hledali jsme nové lidi abychom ji mohli znovu nastartovat.

Co vás jako režiséra na inscenaci zaujalo?

Petr Filgas: Mně se líbí, jak Miriam hru napsala. Že to není tradiční příběh na toto téma. Hrůza holokaustu byla už tolikrát řečena, že dnes je mnoho lidí schopných si z toho dělat srandu, znevažovat, znovu hajlovat, protože ta doba už je pryč. My jsme ale zapojili také ‚ulici‘. Ve hře jsou čtyři lidé, kteří nemají žádné konkrétní jméno, konkrétní postavu. Říkáme jim dav nebo agresivní hlas. Nikdo to pořád nechtěl hrát, právě proto že to není konkrétní postava. Ale nakonec právě tyto hlasy mají možná nejvíce divadelního prostoru. Hned je to například pomlouvající uklízečka, jindy zase prodavačka, která křičí na matku od rodiny.

Co bylo při nastudování hry nejobtížnější?

Petr Filgas: Nejtěžší bylo ustálit soubor. Když se to povedlo, vyvstal druhý problém, že ten, kdo vydržel od začátku, byl zběhlejší. Bylo tedy třeba vyrovnat kvalitu jednotlivých postav. Jinak už to byla radost, bavilo mě to. Dobré bylo, že jsem měl po ruce autorku, která mě neomezovala, ale na druhou stranu také hlídala. Velice mne překvapilo, že jsme při premiéře vyprodali vsetínský Lidový dům. A také následný zájem – hned po premiéře se mi ozval Bohdan Mikušek, bývalý starosta Valašského Meziříčí, že by tuto hru chtěli na festival Chaverut. Stejně tak přišel pořadatel festivalu United ve Vsetíně, ozvali se nám lidé z Boskovic, kde je silná židovská komunita.

Miriam Hurtová: A říkali nám také, že by představení bylo dobré a vhodné pro školy.

Premiéra hry se uskutečnila vloni ve zmíněném Lidovém domě a šlo o benefici. Připomeňte, čeho se benefice týkala.

Miriam Hurtová: Cílem bylo zviditelnit náš spolek NA CESTĚ a podpořit naši práci. A také získat nějaké peníze na plánovanou rekonstrukci našeho Centra Archa. Chtěli jsme benefici netradiční, tak jsme si divadlo udělali sami.

Další plány s představení bohužel zhatil covid. Až nyní bude příležitost představit jej na festivalu Chaverut, byť ne živě. Jak probíhalo natáčení hry v meziříčském M-klubu?

Petr Filgas: Předně, když dělá člověk divadlo, chce jej hrát před lidmi a pro lidi. Tak byla i hra Mlčení psaná a režírovaná. Pro účely natáčení jsme ji museli celou přezkoušet, prostředí bylo jiné. Já drobnou zkušenost s filmem mám, tak jsem se s kameramany domluvil a připravil takzvaný klapkový scénář, který byli schopní respektovat. Ukázalo se, že některé věci před kamerou nevyzní jako na divadle a naopak zase pomocí kamery se člověk dostává blíže hercům. Tedy někde kamery divadlu ubraly, někde naopak přidali.

Miriam Hurtová: Překvapilo nás ale, že jsme nemohli použít některé známé symboly a znaky, například hákové kříže, které ale k danému tématu zkrátka patří. Prý by je nepovolil počítač. Ubojovali jsme alespoň židovské hvězdy a jedno zahajlování.

Petr Filgas: Ale myslím si, že herci si natáčení nakonec užili. Při natáčení jsme si hru rozdělili do jednotlivých obrazů, bylo tedy možné dělat přestávky a odpadlo napětí a obavy ze zvládnutí celého představení najednou.

Na závěr už jen připomeňme, že záznam divadelní hry Mlčení mohou diváci vidět tuto neděli 28. března od 19 hodin prostřednictvím webových stránek Kulturního zařízení Valašské Meziříčí www.kzvalmez.cz a že představením vyvrcholí letošní 17. ročník festivalu Chaverut – Přátelství, který je věnovaný Izraeli. Děkuji za rozhovor.