Hospicový lékař Jaroslav Minařík relaxuje v motorovém padáku

Praktikuje akupunkturu a vyučuje budoucí zdravotníky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Původně chtěl přitom po maturitě na Gymnáziu v Uherském Brodě studovat veterinární lékařství.

Můžete prozradit, jakým řízením se stalo, že jste se nakonec nestal lékařem zvířat ale lidí?

Cesta za vysokoškolským vzděláním pro mě byla docela komplikovaná. Na veterinu jsem sice udělal přijímací zkoušky, ale z gymnázia jsem nedostal doporučení ke studiu na této vysoké škole. Vybírat jsem si mohl pouze z některé vojenské školy. Zvolil jsem medicínu na Fakultě vojenského zdravotnictví v Hradci Králové. Po dvou měsících studia jsem ale zase stál před volbou. Pokud budu chtít pokračovat ve studiu, musím se zříct rodiny a vstoupit do Komunistické strany. S touto nabídkou jsem nesouhlasil, proto jsem ze studií v Hradci Králové putoval na dvouletou základní vojenskou službu. Medicínu jsem potom vystudoval až po vojně v Olomouci.

Za co měla vaše rodina politickou kaňku, že jste se musel potýkat coby student s takovými problémy?

Byla to taková klasika. Rodiče byli věřící a tatínek navíc neměl problém okomentovat tehdejší režim tak, jak ho viděl.

Pokud si člověk dá na webu do vyhledávače vaše jméno, tak první, co se o vás objeví, jsou informace o tom, že se věnujete akupunktuře. Jak jste se k ní dostal?

Svou lékařskou praxi jsem začínal ve Svitavách, kam jsem se nastěhoval po vojně za svou ženou, která tam dostala místo na základní umělecké škole. Po třech letech jsem po atestaci nastoupil do zlínské nemocnice na ARO, kde jsem chtěl dělat intenzivní lůžkovou péči. Moje tehdejší šéfová mně s primářem umožnili, abych se věnoval léčbě bolesti. S tím šla ruku v ruce i akupunktura, která se tehdy začala v naší zemi teprve pomalu rozvíjet.

Je pravda, že jste kvůli tomu byl na stáži v Číně?

Ano, jel jsem tam na měsíční kurz v roce 2007 a seznámil jsem se s čínským modelem akupunktury. Zajímal jsem se o ni ale už od prvního ročníku na medicíně. Moje žena trpěla dlouhodobými bolestmi hlavy a páteře, které jsem léčil masážemi a akupresurou. Když otěhotněla a nechtěla brát léky, přidal jsem akupunkturu s dobrým efektem. Nejdříve jsem se učil ze samizdatu a potom z knih lékařů Václava Kajdoše a Radomíra Růžičky. Tehdy jsem píchal například dvě až čtyři jehly. Dnes nemám problém použít třicet.

Je pravda, že má akupunktura duchovní základ?

Mám mezi pacienty katolické, pravoslavné i evangelické faráře, řeholní sestry, ale také muslimy a hinduisty. Na prvním místě je z mé strany respekt k autonomii každého pacienta. Všech se předem zeptám, jestli na nich mohu praktikovat léčbu, která má kořeny v Číně. Základní věc je etický postoj k pacientovi. V medicíně je spousta technik, které jdou napříč světem.

Vaši pacienti si pochvalují váš lidský přístup, že si na ně uděláte vždy čas a jdete skutečně po kořeni jejich zdravotních problémů.

Spoustu nemocí máme psychosomatických, proto se vždy snažím zjistit, co mí pacienti v posledních měsících prožili, než se objevily jejich zdravotní problémy. Často sem patří i neodpuštění, nějaké staré křivdy a vnitřní zranění. Společným povídáním se dostáváme ke kořenům jejich problémů.

Můžete uvést nějaký příklad?

Například za mnou přišla paní, že jí tři čtvrtě roku bolí záda. Chodí na rehabilitace, ale nepomáhají ji. Tak jsem se zeptal, co prožila, než jí ta záda začala bolet. Nejdříve si nemohla na nic zásadního vzpomenout. Při třetím setkání řekla, že jí problémy se zády začaly v době, kdy onemocněl její manžel. Hádali se spolu, ale ona o něho měla zároveň velký strach. Pokud s tímto problémem přijdete za většinou odborníků, nezjišťují příčinu problémů. Dají vám infúze a léky proti bolesti. Já zjišťuji, jak těm, kdo ke mně přichází, vše funguje doma, jestli jsou šťastní, co jim v životě chybí nebo přebývá.

Teď trochu mluvíte jako kněz.

Říká se, že osmdesát procent diagnózy je anamnéza. Ale kdo z lékařů je doopravdy naučený ptát se lidí a zjišťovat příčiny? Je jich málo.

Proč?

Neučí je to na školách. Systém je tlačí do toho stanovit co nejrychleji konkrétní diagnózu. Pokud přijdete k lékaři, že vás bolí záda, pošle vás na rentgen, CT a rehabilitace. Možná objeví, že máte vyhřezlou plotýnku. Neurochirurg řekne: „My to vyřízneme.“ A já se zeptám: „Jak se vám to stalo? Co se dělo v rodině?“ Jeden muž mi na to řekl. „Naštval mě syn, protože mi nechtěl pomoc zdvihnout těžkou bednu, tak jsem ji zvedl škubnutím sám."

FOTO: Svatý Hostýn láká svou magickou atmosférou. Podívejte se

Co je hlavní příčinou tohoto zranění? Jak mám pracovat jako doktor západní medicíny s hněvem, když jsem neurochirurg? Najednou máte úplně jinak nastavenou pozici, protože lidé mají většinou skutečně zdravotní problém z trápení, které prožívají. Nemoc je důsledkem, to není příčina. Měli bychom se více zaměřit na příčiny než na řešení důsledků. Já se o to ve své praxi snažím. Je dobré se ale na vše dívat globálně, protože někdy je zapotřebí, aby chirurgové i něco vyřízli.

Když si chcete ale takto povídat s pacienty, musíte jim asi věnovat více času.

K odpovědi se mohu dostat za pár minut. Řeknu vám příklad. Kvůli biopsii jsem měl uspat mladého čtrnáctiletého pacienta. Zeptal jsem se ho, jestli s ním někdo o vyšetření mluvil. Odpověděl, že se s ním o tom nikdo nebavil. Proto jsem se zeptal, proč chce uspat. Tak jsem se dozvěděl, že si hledal informace na internetu a tam viděl na videu, že se při tom používají velké kleště. Vzal jsem tyto kleštičky do rukou a ukázal mu, jakou velikost mají ve skutečnosti. Podivil se, jak jsou malé. Kluk to potom zvládl i bez uspání. Náš rozhovor přitom netrval déle než jednu minutu.

Většina lékařů ale dnes nemá zájem s pacienty takto mluvit.

Myslím, že to není o tom, že by neměli zájem. Spíše se to ve škole a později ani v praxi neměli od koho naučit. Jsme nasměrováni na výkon, že máme před sebou důležité věci. V tomto konkrétním okamžiku se jednalo o biopsii – odběr konkrétního vzorku tkáně. Na to, abychom toho dosáhli, jdeme na sál, kde vše řešíme standardně a uděláme výkon s narkózou.

Bydlíte v Luhačovicích, pracujete ve zlínské nemocnici, jste anesteziologem, zabýváte se léčbou bolesti, máte soukromou praxi a vyučujete na vysoké škole. Proč jste se v tomto velkém vytížení rozhodl ještě pro práci v hospici?

V Domácím hospici Antonínek pracuji téměř čtyři roky od počátku jeho činnosti. Líbil se mi tým a jeho přístup k pacientům. Nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval. Je to zajímavá práce, i když patří mezi ty náročnější, na které musí mít člověk dost energie, aby se udržel v kondici. Fascinuje mě, jak zdravotní sestry, které s rodinami nemocných tráví mnohem více času než my lékaři, komunikují a otevřou kanály, které se otevírají třeba po třiceti letech života. A proč právě Domácí hospic Antonínek? Je velmi pěkné spolupracovat s kvalitními lidmi, kteří dělají svou práci srdcem a klidně pojedou sedm, osm, devět, deset hodin i v noci. Svou prací se snažíme pro rodiny vytvořit pocit jistoty a opory. Někdy je to pro ně hodně náročné. Doprovázení člověka od narození až do konce života mě naplňuje.

Službu domácího hospice využívají lidé v terminálním stavu. Není to pro vás jako pro lékaře demotivující, když víte, že je už nevyléčíte, že se blíží jejich závěr života?

Před deseti lety mi zemřela manželka. Aniž bych to chtěl, mohl jsem si tehdy paliativu vyzkoušet přímo doma v praxi. Když se ale ohlédnu ještě více zpět, tak vidím, že se mí příbuzní vždy starali o své blízké a dochovali je až do smrti, i když neměli zdravotní vzdělání. Přijde mi to proto přirozené.

Ochotníci vyprodali Slovácké divadlo Svatbou na klíč

Tato léčba není o umírání, ale o životě. Paliativa je lidský přístup. Když se bavíme s kolegy z našeho hospicového týmu v čele s jeho vedoucím panem Radkem Nohálem, shodneme se, že nikdo z nás nemá křišťálovou kouli a nevíme, kdy, kdo zemře. Měli jsme těžce nemocné lidi, jejichž příbuzným lékaři v nemocnici řekli, že jsou na tom jejich blízcí už tak špatně, že nezvládnou ani převoz domů. Oni si jich přesto domů vzali a ti lidé potom žili ještě dlouhé měsíce a ve výjimečných případech třeba i jeden až dva roky.

Čím si to vysvětlujete?

U několika hospicových pacientů se mně stalo, že když jsem s nimi poseděl, trošku jsme si povykládali, oni se ztišili a potom neměli deset, dvanáct hodin bolesti aniž by potřebovali léky. Myslím si, že je velmi důležité, aby se cítili ve své rodině bezpečně, přijímáni a milováni.

Mohl byste laiků přiblížit rozdíl mezi péčí v domácím hospici a paliativní péči v nemocnici?

I v nemocnici se snažíme vytvořit prostředí, ve kterém se budou pacienti cítit dobře a příjemně. Někdo z nemocnice ani nechce jít domů. Důvody mohou být různé. Patří sem i ty, aby nebyli svým bližním na obtíž. V nemocnici nyní pořádáme rodinné konference. Na nich blízké informujeme, co obnáší pro pacienty pobyt v nemocnici, ale také co čekat od péče v domácím prostředí. U vážně nemocných pacientů se snažíme s kolegy koordinovat léčebné postupy tak, aby nebyly dělány zbytné výkony, a aby nemocný měl možnost se seznámit a pochopit svůj zdravotní stav, možnosti, perspektivy a podle toho se zařídit. Součástí týmu jsou kromě lékařů psycholog, nemocniční kaplan a zdravotní sestra se zaměřením na paliativní péči. Psychologa a kněze máme ale samozřejmě i v domácím hospici. Doma je pro pacienty největším bonusem, že jsou ve svém prostředí, které znají a obklopeni svými blízkými. I náš domácí hospic poskytuje podle potřeby odbornou péči z řad zdravotních sester a lékařů čtyřiadvacet hodin denně po všechny dny v roce.

Je těžké skloubit službu v Antonínku, s nemocnicí a se soukromou praxí?

Spíše je to o tom, jak to vnímají blízcí. V nemocnici se nyní věnuji nejvíce léčbě bolesti, intenzivní medicíně a anesteziologii. Jako koníček si udržuji vyšetřování pilotů k udělení zdravotní způsobilosti a ošetřování sportovců. Když sloužím v hospici, jedu zase třeba i do malých vesniček v horách a lesích. Při cestě za nimi si mohu užívat třeba půl hodiny pohledu na krásnou přírodu. Je to všechno úplně jiná dynamika. Pro mě je vlastně práce v hospici určitým přibrzděním, které je dobré si vyzkoušet, aby člověk zůstal pevně nohama na zemi.

Máte nějaký volný čas? Jak čerpáte sílu a energii do dalších dnů?

Mám doma čtyř a půlletou dcerku, se kterou rád trávím volný čas. Kromě toho létám na motorovém padáku a nyní si dělám pilotní zkoušky na vírník. Už jsem navrhoval, že až bude první červnovou sobotu na Antonínku pouť našeho domácího hospice, že bych se tam potom mohl také prolétnout s padákem. Dále cvičím tai-či, což je sice bojové umění, ale s vnitřním zaměřením, kdy bychom si měli umět vše uspořádat v sobě, abychom byli schopni ustát něčí útok. To se mně líbí.

Chtěl byste se někdy ještě vrátit do Číny?

Před svým pobytem jsem myslel, že mne tam budou více lákat památky, ale když jsem tam potom objížděl nemocnice, žasl jsem nad jejich efektivitou práce. Už v roce 2007 měli například magnetickou rezonanci, kterou v nemocnici využívali 24 hodin denně. Když jsem se potom vrátil domů, byla ve Zlíně jedna magnetická rezonance, ale v provozu byla vždy pouze osm hodin denně. Druhou kupovali do Nemocnice v Uherském Hradišti, aby tam jela také jen osm hodin denně. Efektivita, se kterou dělali v Číně své medicínské výkony, byla neuvěřitelná.

Reprezentační ples hasičů České republiky byl poděkováním za jejich práci

Na jedné straně jsou velmi produktivní a na druhé se nebojí kombinovat západní a východní medicínu bez předsudků. Publikují o tom a dělají studie. Přednášeli nám mladší lékaři a ti s akupunkturou nepracovali jako s uměním ale naukou. Oproti minulosti, kdy se stavělo hodně na tradici a práci s energií, to bylo bližší západní medicíně. Dnešní mladí lékaři tam více věří bodům vpichu, kombinaci bodů a hloubkám vpichů než tomu, že by se u toho modlili. Tento přístup se tam mění, protože původní akupunktura byla založena na duchovní nauce.