Hornolidečsko je svými mikulášskými obchůzkami a divokými čertovskými reji proslulé. Zatímco v mnohých jiných krajích už je tento zvyk v podstatě mrtvý, potkat v prvním prosincovém týdnu třeba ve Valašské Polance, Lužné, Lidečku či Horní Lidči čertovskou tlupu není vůbec vzácné. „Letos vyrazíme v neděli pátého. Začínáme už v sedm hodin ráno a většinou obcházíme dědinu celý den až do večera,“ říká Miroslav Machek, který si o víkendu obleče masku čerta v Lužné.

Dodává, že v Lužné je družina podle tradice striktně omezená na šest lidí i když se někteří její členové můžou v průběhu dne vystřídat. „Máme nosiče, čerta, smrt a Svatého, jak se u nás říká Mikulášům. K tomu dva koníky,“ počítá Machek.

Zájem o dávnou tradici je podle něj stále veliký. „Lidé se ptají dopředu, kdy budeme chodit, aby byli doma připravení a mohli si třeba i pozvat rodinu,“ pokyvuje hlavou Machek.

V sobotu, neděli i v pondělí budou mikulášské družiny procházet také Lidečkem. „Hlavně po večerech budou chodit tři skupiny, dohromady odhadem přes třicet lidí. Obchůzky končí vždy na svatého Mikuláše, tedy šestého prosince,“ prozradil starosta Lidečka Vojtěch Ryza.

Složení mikulášské partie je v Lidečku podobné jako v ostatních obcích. Odlišnosti se ale přece jen najdou. „Naši čerti mají tradičně na převlecích ježčí kůži, takzvanou ježovinu,“ popsal starosta.

Zvláštností je v Lidečku také takzvaný prďa, což byl původně také čert. Později se přejmenoval na nosiče. Oblékal se do starých hadrů se širokým kloboukem a velikým měchem. Znázorňoval postavu žida.

Řinčení zvonců, řetězů a blekotání a řev čertů se každoročně první prosincový víkend ozývá také Valašskou Polankou. „Tady se to bude vždycky držet. To musí být,“ pochvaloval si už vloni stálost prastaré tradice Zdeněk Juhaňák. „Taky jsem tak chodíval. Každý se těší, až doroste do věku, kdy bude moci obléci masku a vyrazit mezi domy,“ doplnil.

Také Jiří Daněk z Polanky je přesvědčený že by se mikulášská tradice neměla přestat ctít. „Už jsem sice zaslechl názory, že je to trapné a že něco takového nemá v jednadvacátém století smysl. Myslím si ale, že jestli to skončí, dědina přestane žít,“ tvrdil Jiří Daněk.