Z domu vyjíždím už v půl sedmé. Jakmile se blížím k Valašské Polance, otevírám okénko u auta a poslouchám, jestli odněkud neuslyším zvuk zvonců a hrozivé čertovské hudrování. Dívám se ze strany na stranu, až konečně naproti potoku zpozoruji něco chlupatého.

Když si mě čert všimne, vydává se ke mě. Mluvím na něj, ale on mě neposlouchá. Pomalu se přibližuje a mě přepadne panika. Ten přece nevypadá vůbec pohádkově. 
Z velké hlavy s rohy jde strach. Jako kdybych se vrátila do svého dětství. Když si čert splní svou povinnost, konečně promluví.

„Škoda, že je takové počasí. Spíš podzimní než zimní," říká přes masku a ukazuje mi, kde jsou ostatní čerti.

Počítám družinu a dostávám se k číslu čtyřiadvacet. „Letos je jich hodně. Staří čerti už budou končit, a tak musí zaučit ty mladé," vysvětluje mi Josef Krba, který má nad skupinkou dozor.

S čerty se vydávám od domu k domu.

„Čeká nás ještě dlouhá cesta. Chodíme v sobotu i v neděli, abychom to stihli," vysvětluje mi podle hlasu mladý čert.

Mikuláš v každé chalupě popřeje lidem klidné svátky a šťastný Nový rok s příslibem, že napřesrok se opět ve zdraví shledají. Mně už ale začíná být zima, a tak se vydávám dál. Z Polanky to mám jen kousek do Lužné. Také zde vyrazí skupinka pekelníků se svatým Mikulášem. Když přijíždím do dědiny, nemůžu družinu nikde najít. Proto zastavuji u skupinky dětí. Malí chlapci čekají venku s jediným cílem. Hledají nosiče.

„Taky je hledáme, ale ještě jsme je neviděli," svěřuje se mi jedno z dětí.

Já se však nevzdávám a nakonec na skupinu přece jen narazím. Poprvé pořádně dostanu a to i přes veškeré argumenty, že si výprask vůbec nezasloužím.

Hodinová procházka s luženskou skupinou se mi však zarývá pod kůži. Ani samotní pochůzkáři to nemají lehké.

„Chodit celý den od chalupy k chalupě je hodně náročné," vysvětluje mi Petr Matyáš.

Musím se jít podívat do další dědiny. V Lidečku potkávám osamoceného čerta. Přemýšlím, zda zastavit a vyfotit si ho. Před lidečkovskými čerty mě však všichni varují. Utíkám tak před vidinou dalšího výprasku a stavím až v Lačnově.

Bloudím dědinou, projíždím ji křížem krážem, ale čerti nikde. Je čas oběda a proto usuzuji, že i čertovská družina měla hlad.

Zastavuji se tak alespoň v Horní Lidči. Na chvíli se zapovídám i s Zuzanou Malcovou, která přijela z Ministerstva kultury.

„Čerty znám z rožnovského skanzenu, takto je však vidím poprvé. Líbí se mi ta rozmanitost," chválí Zuzana Malcová.

Nakonec nasedám do auta a odjíždím do Střelné. Také zde narážím na dva čerty.

Parkuji a ptám se, kde mají zbytek.

„Sedíme u našich. Potřebujeme se trochu zahřát. Pojďte s námi," zve mě jeden z nich.

Dostávám se tak do stavení plného nadpřirozených bytostí. Ochotně se mi staví na chodník, abych je mohla vyfotit.

„Je to hodně náročné. Chodíme už druhý den. Někteří už to nesou hůř, ale ještě nás čeká horní půlka dědiny," popisuje mi Zbyněk Pohůnek, který chodí za Smrt.

I tady trochu dostanu. Je to však spíš symbolické. Všichni jsou to mladí kluci, ještě svobodní.

„Tady máme takovou tradici, že chodí pouze svobodní. Ženatí už zůstávají doma," popisuje mi František Liška.

Poté už nasedám do auta a odjíždím. Trochu pomlácená, trochu zmrzlá a plná zážitků. Sice unavená, ale nadšená.