Podařilo se jí totiž prosadit ve vodách veřejnosprávních médií, kde pracuje jako redaktorka zpravodajství.

Chtěla ses vždy stát televizní redaktorkou?
No to je těžká otázka. Na jednu stranu jsem asi chtěla. Pamatuji si, že jako každé malé dítě jsem musela jít po Večerníčku spát, ale přesto jsem zprávy tajně sledovala. (smích) Vždy se mi ty paní, které je uváděly, líbily, a chtěla jsem být jako ony. Na druhou stranu při výběru vysoké školy jsem si přihlášku na žurnalistiku nepodala. Dodneška nevím proč. Volba padla na češtinu, na českou filologii a další. Pak mi mailem přišla zpráva, že je znovu akreditovaná jednooborová žurnalistika v Olomouci. Říkala jsem si, proč to nezkusit, co kdyby náhodou? No a vyšlo to! Takže ve skrytu duše jsem pravděpodobně chtěla tuhle práci dělat, ale asi jsem potřebovala nějaké znamení. (smích)

Jak jsi se k tomuto povolání dostala?
V prvním ročníku na žurnalistice jsme si domlouvali povinnou praxi. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi na střední potkala člověka, který pracuje ve zpravodajství České televize. No a zavolala jsem mu, jestli je nějaká možnost absolvovat praxi a odkázal mě na kolegu v Olomouci. Pak jsem absolvovala jednu týdenní stáž v Ostravě a druhou v Olomouci. Práce mě začala opravdu bavit. Dá se říct, že když někdo studuje žurnalistiku, ale nikdy se během studia nedostane do praxe, vůbec nepozná, o čem tato práce je. Ve škole je to jen samá teorie, a právě ten adrenalin na place je asi to, co dělá tu práci atraktivní. V rámci stáže jsem zůstala v ostravském studiu České televize ještě asi půl roku, pak odcházeli dva redaktoři do Prahy a bylo místo. Tak už jsem tam zakotvila.

Co tě na žurnalistice nejvíce baví?
Jak už jsem řekla, je to hlavně ten adrenalin. Nikdy nevíte, co bude druhý den, co nebo koho potkáte. Snažíte si něco naplánovat, ale ne vždy to vyjde. Navíc opravdu nesmíte být stresař. Jakmile máte povahu, že se při sebemenším tlaku dostanete pod stres, je to zlé. Když se někde něco stane, musíte ihned vyjet do terénu, za půl hodiny si zjistit všechny informace a živě vstoupit do zpráv. Přitom stále dokola zvedáte telefony od editora ostravských Událostí v regionech, editora zpravodajského kanálu ČT 24 a editora Událostí. Do toho musíte zjišťovat nové informace. Tohle prostě člověk, který není aspoň trochu stresu odolný, nemůže zvládat. A to je pro mě to kouzlo, každý den jiná práce, každý den jiní lidé.

Česká televize je známá velkým počtem kvalitních redaktorů a publicistů. Máš mezi nimi osobní vzor?
Já jsem zastánkyně toho, že člověk musí hlavně respektovat a věřit sám v sebe. Samozřejmě jsou lidé, které obdivuju a říkám si, že bych jejich práci asi nikdy nezvládla a dělají ji excelentně, jako třeba Václav Moravec. Ale že bych měla profesní vzor, se říct nedá.

Můžeš nám prozradit, jak vypadá den redaktora České televize?
Je to hodně střídavé. Ideální den vypadá tak, že si předem naplánuju téma, které natočím, ráno přijdu na poradu a poté vyrážím do terénu. Pokud mi všechno vyjde, zajdu si na oběd, napíšu a sestříhám reportáž. Někde mezi tím se ještě stihnu domluvit, co budu točit další den a pak jdu domů. Pak mám takový středně krizový scénář. Kdy přijdu ráno v sedm s tím, že téma, které jsem měla točit, z nějakého důvodu natočit nepůjde. Většinou si sednu k počítači a hledám náhradu. Obvolám také spoustu lidí, jestli neví o něčem, co by se v daný den mohlo natočit. Po nalezení tématu jedu do terénu, ve studiu sestříhám reportáž a jdu domů. Pak je prostě den, kdy se stane něco neočekávaného. Editor nás pověří, co máme dělat a kam jet. Živě vstupuju do zpravodajství, mezi tím točím, pak přijedu materiál postříhat a znovu jedu vstupovat. V takové dny nestihnu snídani, oběd, ani večeři. Po takto stráveném dnu jsem ráda, že večer sebou plácnu na gauč. Samozřejmě taky ráda sportuju, takže se to snažím někam vměstnat.

Samotná témata jednotlivých reportáží si vybíráš sama? Nebo je ti přidělena určitá oblast, kterou by ses měla zabývat?
Funguje to tak, že každý máme nějaké kontakty a sháníme si témata z nějakých oblastí, která nám jsou blízká. Pokud se děje něco důležitého, editor nám rozdělí témata a určí, kdo co pojede točit.

Pokud se vrátíme k těm živým vstupům, jsi při nich více nervózní, než při běžných reportážích?
Hodně mých kolegů nemá živé vstupy rádo, já je naopak mám ráda hodně. Asi je to tím, že jsem v mládí vrcholově plavala a byla jsem zvyklá na nějaký druh adrenalinu, který mi právě živé vstupy přináší. Samotná zodpovědnost, že pokud se spletete, zmatete tím spoustu lidí u televize, je hodně zvláštní. Je to velká zodpovědnost, ale tento druh zpravodajství dělám strašně ráda. Pamatuji si na svůj první živý vstup, bylo to někdy v jedenáct hodin večer, když v Ostravě vykolejil vlak. No, bylo to poprvé. Od té doby jsem se snad zlepšila.(smích)

Jak se také říká, každé začátky jsou těžké. Jak bys ohodnotila své první reportáže?
Tak ty byly hodně tvrdé. Je to strašně zvláštní pocit, když se začnete vídat na televizních obrazovkách. Navíc ze začátku jsem měla velký problém s tím, když jsem se v televizi slyšela. Víc než rok se o mě starala hlasová poradkyně, která podle mého názoru se mnou udělala kus práce. Na začátku jsem měla největší problém právě s hlasovým projevem. Co se týká formy, jak reportáž natočit, poskládat a napsat, v tom jsem se hodně učila od zkušenějších kolegů. Moje první samostatná reportáž byla o tom, že začíná rybářská sezona. Ano, zdánlivě na tom není co pokazit, ale byla jsem hozená do vody a prostě jsem musela něco přivézt a něco z toho stvořit. Asi je to nejlepší způsob, jak opravdu s novinařinou začít.

Díváš se i dnes na své reportáže? Jak to na tebe působí?
Pokud zprávy doma stihnu, tak se na ně podívám. V opačném případě je zpětně nevyhledávám. Ze začátku to bylo zvláštní, později si člověk zvykne. Když svou reportáž vidím, snažím se na ni dívat pohledem nezaujatého diváka, abych viděla věci jinak, než když sedím ve střižně. Pak je můžu třeba i zlepšit.

Co považuješ za svou nejlepší reportáž?
Tak to jsi mě teda zaskočila, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela.(smích) To opravdu nevím. Když se v rychlosti zamyslím, tak mě spíš než reportáž napadá jeden z živých vstupů do Studia 6. Začal jeden ze soudů obchodníků s metanolem, musela jsem zvládnout sedmiminutový vstup sama, v podstatě celý zpaměti. Byla to kauza rok stará, takže jsem si musela opravdu všechno znovu nalít do hlavy, po tomto vstupu jsme si s kameramanem plácli.(smích)

Odvážím se říci, že spousta žen obdivuje na moderátorkách a redaktorkách jejich vzhled. Jak je to s líčením a oblékáním?
No tak tady bych trochu polemizovala. Moderátorky určitě bez debat, ale redaktorky? Když si představím, jak vypadám před kamerou v dešti, po kotníky ve vodě, při povodních nebo sněhové kalamitě. Nemyslím si, že je to pohled na nějakou krásu. (smích) Pravda je, že před každým výjezdem by alespoň redaktorky, měly chodit do maskérny. Každý rok jsou nám k dispozici nějaké peníze, abychom si nakoupili oblečení, hlavně saka a šaty.

Opusťme tedy oblast oblékání, jako redaktorka musíš perfektně ovládat češtinu a rétoriku. Navštěvuješ během povolání nějaké další zdokonalovací kurzy či hodiny?
S češtinou jsem nikdy neměla problém, ta mě bavila a do hlavy mi šla tak nějak přirozeně. Rétorika už byla horší, jak už jsem řekla, víc než rok se o mě starala hlasová poradkyně a to je opravdu dřina. Než se do toho mluvení člověk dostane, dá se říct, že to i bolí.

Sleduješ také televizní zpravodajství jiných televizních společností? Co na to říkáš?
No, abych pravdu řekla, moc to nestíhám. Snažím se spíš dívat, když se stala nějaká velká věc. Zajímá mě, jak to pojaly konkurenční televize. Třeba když v únoru vybouchl dům ve Frenštátě, nebo loňská metanolová aféra. Bylo zajímavé sledovat, z jakého úhlu se na to dívají jiná zpravodajství.

V průběhu roku jsi absolvovala náročné vojenské cvičení. Mohla bys nám ho přiblížit?
Tak za tuhle otázku mám opravdu radost. Kolegům a kamarádům už jsem v poslední době lezla dost na nervy, protože jim o tom Kurzu přežití pořád básním.(smích) Je to Kurz speciální přípravy pro krizové situace, připravuje ho armáda ve Vyškově především pro novináře a humanitární pracovníky. Snaží se vám tam vštípit do hlavy různé situace, co by se mohlo stát a jak se máte chovat, kdybyste se dostali do nebezpečných oblastí jako je Afghánistán nebo Pákistán. Třeba jako válečný zpravodaj nebo zpravodaj právě z těchto míst, se s takovými situacemi můžete opravdu reálně setkat. Učili nás například jak se pohybovat v minovém poli, jak ošetřit různá zranění, jak přežít v podstatě bez ničeho v přírodě, jak se chovat v zajetí. Málo tam spíte, jíte, nemyslíte na to, že musíte na záchod. Psychicky i fyzicky vás vyčerpají tak, že se zaměříte opravdu jen na to, abyste přežili. Chtěla bych jednou třeba takovým válečným zpravodajem být, i když u žen je to trochu složitější. Tam by byl tento kurz k nezaplacení.

Obzvláště pro ženy musí být takové cvičení náročné. Zažila jsi situaci, kdy jsi s tím chtěla doslova „praštit"?
Bylo nás tam žen celkem šest, což bylo podle instruktorů docela dost. Myslím si, že psychicky to ženy zvládají docela dobře, přece jenom uvažují trochu jinak než muži. Měla jsem ale jednu chvíli, kdy jsme měla opravdu na mále. Bylo to právě, když nám instruktoři simulovali zajetí a vyslýchali nás.

Uvědomovala sis, že jde pouze o hru? Nebo ses nechala do celého děje vtáhnout?
První dny si ještě člověk říká, že o nic nejde. Kromě toho, že nespíte a nejíte a máte na sobě naprosto příšerné armádní oblečení, které je nepohodlné, kouše, a je zelené. (smích) Vlastně je ještě všechno „v pohodě". Pak ale přijdou další dny, kdy už jde do tuhého a na to, že je to hra, zapomenete. Navíc, kdyby si člověk říkal, že je to jen hra, celé to cvičení je mu k ničemu.

Co ti toto cvičení dalo?
Dalo mi neskutečně moc. Člověk si srovná hodně věcí v hlavě, úplně si srovná hodnoty. Uvědomí si, kam až může zajít, co je jeho hranice. Přehodnotí jak osobní, tak pracovní život. Cítím se po tomto kurzu o hodně silnější hlavně psychicky, což je u mé práce velká výhoda. Uvědomíte si, že pokud jste v zaměstnání v časovém pressu a někdo na vás občas zvýší hlas, nemusíte hned začít vyvádět. Hlavně jsem si ukázala, že to dokážu. Což pro mě těsně po skončení kurzu znamenalo hodně. Dá se říct, že jsem za tohle na sebe opravdu pyšná, i když to zní zvláštně.

Jak už jsi sama zmínila, ve školních letech ses úspěšně věnovala plavání. V této oblasti jsi zajisté získala mnoho kontaktů. Využila jsi je někdy při tvé současné práci?
Ano, za to jsem rodičům dodneška vděčná, že mě dali na plavání. Díky tomu jsem se naučila samostatnosti. O víkendech jsem od mala jezdila na různé závody a soustředění. Takže jsem neměla problémy trávit víkendy i týdny bez rodičů. V patnácti jsem odešla na sportovní gymnázium do Zlína, kde jsem bydlela na internátu. Od této doby už nejsem doma. Maminka se tomu bránila a nechtěla, abych závodně plavala. Můj táta v mládí také plaval, vlohy jsem asi zdědila po něm. Kontakty, které jsem tehdy nasbírala, jak u „kolegů" plavců tak i u trenérů, už jsem párkrát využila. Třeba když jsem točila o tom, že dnešním malým dětem chybí pohyb, hodilo se mi číslo na jednoho z ostravských trenérů, který učí ve sportovní třídě. Ráda také točím s mou kamarádkou Bárou Závadovou, nynější velmi úspěšnou plavkyní.

Nechtěla jsi raději dělat sportovní redaktorku?
Několik dní jsem byla i ve sportovní redakci, jen tak na stáž, podívat se, jak to chodí. Ale tohle mě nikdy nelákalo. Nezažijete tam ten adrenalin a takové situace, jako právě ve zpravodajství.

Co na to říká tvá rodina a přátelé, když tě téměř každodenně mohou vídat přes televizní obrazovku? Jaké jsou jejich reakce?
Moje máma si na to už nějak zvykla. Jen se mi občas ozve, když má k některé z reportáží výhradu. Jsem za to ráda, protože ona je právě ten nezaujatý divák a vidí to, co já už nevidím. Táta si na to ještě podle mě moc nezvykl. Když jednou za čas přijedu domů, pravidelně se mě zeptá, kdy zas budu v televizi. Je ale pravda, že se mi občas ozve třeba nějaký spolužák ze školy nebo někdo, s kým jsem třeba pět šest let nemluvila, že mě viděl. To potěší.

Kam v budoucnu směřuješ? Chceš dělat redaktorku na současné pozici nebo vyzkoušíš něco jiného?
Zatím se mi redaktorská práce líbí. Chtěla bych si ale určitě někdy vyzkoušet moderování a taky bych se někdy chtěla podívat do Austrálie. Mám takový sen, postavit si někde na předměstí Sydney na pláži penzion, u něj chatrč, kde bych půjčovala surfy. Takže pokud by se dala skloubit třeba novinářská práce s pobytem v cizině, byla bych ráda.

Vendula Horníková

- se narodila 9. 2. 1990 ve Vsetíně
- ve svých školních letech plavala za TJ Alcedo Vsetín, kterou úspěšně reprezentovala na několika mistrovstvích republiky
- na Gymnáziu a jazykové škole ve Zlíně dále pokračovala v plavecké přípravě
- nyní studuje žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci
- zároveň také pracuje jako redaktorka zpravodajství České televize v Ostravě

Autor: Zuzana Vyškovská