Kliknutím zvětšíteDo hudebního nebe odešel v sobotu zpěvák s nezaměnitelným hlasem a projevem, herec, výtvarník a jedna z nejvýraznějších osobností Valašska.
František Segrado byl milovaný publikem, oblíbený mezi svými kamarády, spoluhráči z divadla i z kapel, ve kterých působil. Všude ho bylo plno, svou láskou k Valašsku a jeho tradicím, svým osobitým humorem i vyprávěním neuvěřitelných historek si získal srdce veřejnosti a byl ozdobou každé společnosti.
František byl svůj. Byl člověk vášnivý, vtipný a s velkým citem.
„Jednou jsme měli v divadle spor, myslím, že po odehrání Lucerny. Jedna z členek říkala, že všichni by měli mít stejné příležitosti a když jedni měli teď hlavní role, tak v další hře by se měly rozdělit spravedlivě těm druhým. Franta se přihlásil do diskuze a s naprostým klidem řekl – jako jo, to je pravda. Naša Haskina (kříženec jezevčíka s krátkýma nohama – pozn. redakce) by též chtěla hrát chrta,“ vzpomíná s úsměvem režisér a herecký kolega z Divadla v Lidovém domě Pavel Rejman.
Měl cit po situaci
„Takový byl Franta. Kromě vtipu měl v sobě obrovský takt a cit pro situaci, kdy dokázal vyvažovat i věci závažné. S lehkým nadhledem uměl říct to, co potřeboval. Samozřejmě měl v sobě plno vášně. Když jsme měli nějaký spor, neváhali jsme po sobě řvát jak šílenci. Byl to člověk velkých vášní,“ dodává divadelník.
Své herecké vlohy předvedl valašský bard také na stříbrném plátně, kdy si vystřihl hlavní roli ve filmu Děda (2016) a o rok později hrál také ve snímku Tehdy spolu.
„Na place se kolem něho šířila pohoda a byla sranda. A nikdo v jeho okolí nebyl míň ani víc. Prostě všichni na stejné lodi,“ vzpomíná režisérka obou filmů Marta Santovjáková Gerlíková.
„Franta mi vždycky říkal – dojeď na mlýnek (bývalý mlýn, kde umělec bydlel – pozn. redakce), pohuškám ťa. Měl už připravenou zavěšenou houpačku a hodiny jsme si povídali a kuli pikle na ty naše společné projekty. A taky mi říkal – Kdybych negdy umřel, běž sa ožrat a nezapomeň tančit… Frantu si chci takto uchovat, veselého, skromného a prostě mého dědu,“ říká režisérka.
Vyznání Michala Horáčka
František Segrado se nesmazatelně zapsal do uší posluchačů kapel, ve kterých působil. Ať už to byla Českomoravská hudební společnost, Dobrohošť, Irish Dew či působení v muzikálu Kudykam, pro který jej objevil textař Michal Horáček.
Ten také po odchodu svého kamaráda do hudebního nebe na svůj veřejný profil napsal.
„Franta Segrado: jeden chlap a nespočet příběhů. Všude byl doma - na louce, kde pekl kamarádům jezevce, ve Státní opeře (když mu vypadl mikrofon, uzpíval to i bez něj), ve filmu jako Děda, na desítkách jevišť, které jsme spolu projeli, jako nezaměnitelný, podmanivý vypravěč.“
„I Petr Hapka ho měl rád; až tak, že mu nechal nazpívat píseň, kterou si chystal pro sebe (Když tudy vezli Gagarina). Písně jako Praha nebo Něco hezkého nikdy nikdo tak jako Franta nezazpívá. Dal jim duši, a tak žijí. Děkuju, Vypravěči, děkuju, kamaráde, děkuju, Franto,“ napsal Horáček.
Veselá bída
V roce 1999 založil František Segrado ve Vsetíně společně s bratry Proislovými kapelu Veselá Bída.
„Když jsme začínali, netušili jsme, že si časem zahrajeme na takových akcích, jako jsou festivaly Rock for people, Trnkobraní, na festivalu Zahrada nebo na zahájení Mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně. To všechno bylo díky Frantovi, bez něho bychom na takových akcích neměli šanci,“ říká Evžen Proisl.
Díky Františkovi se Veselá bída dostala i do televize.
„Ačkoli jsme byli amatéři, zatáhl nás do Noci s Andělem. Nebál se ničeho, vždycky říkal, že to nějak dopadne. Když třeba zapomněl text, dokázal si klidně v mezihře vymyslet novou sloku. Nic neřešil. Hráli jsme kdysi s Ivanem Mládkem, oni se pořád rozezpívávali v zákulisí a Franta jen utrousil – trénujů enom zbabělci.“
Nezbytná cigareta
K Františkovi neodmyslitelně patřila cigareta. Neodpustil si ji ani na pódiu, kdy si klidně zapálil mezi slokami.
„Když přijel před zkušebnu, otevřely se dveře a vyvalil se hustý dým. Vystoupil Franta a říká – chlapi, já su fatálně nedokůřený, měli bysme si eště před zkúškú zakúřit… Pak polovinu zkoušky prokecal a v závěru řekl, že by možná bylo nejlepší, kdyby už jsme pro dnešek skončili,“ směje se klavírista.
František celý život propagoval Valašsko a jeho tradice. Úzce spolupracoval se Spolkem pro zachování valašských tradic.
„Nikdy nebyl jeho členem, ale součinnost byla dlouholetá. Byl Velmistrem Rytířského řádu modréj trnky, pasoval veškeré rytíře. Složil text ke spolkové hymně, na košty slivovice a další akce přivedl krále Bolka Polívku. Byl to valašský patriot,“ připomněl jednatel spolku Milan Mareček.
Výtvarník Segrado
Jeho výtvarného umění si považovala kapela Žamboši. Všechny čtyři dlouhohrající desky z nichž tři jsou ověnčeny cenou Anděla i jedno ze sólových alb skladatele a kytaristy Jana Žambocha zdobí akvarely Františka Segrada.
Fenomenální kytarista možná vděčí Františkovi i za to, že se hudebně věnoval tomuto strunnému nástroji.
„Když jsem začal hrát na kytaru, František mi půjčil snad na rok krásného Schneidera a já mohl hrát v začátcích v podstatě na koncertní nástroj,“ vyznává se.
Rozšířil mu obzory také v muzice.
„František mi poslal výtahem plnou tašku gramodesek a tím pádem mi objevil v pubertě Dášu Voňkovou, Žannu Bičevskou, nebo třeba klasického kytaristu Vladimíra Mikulku. Bydleli jsme v paneláku na sídlišti Sychrov ve Vsetíně. V sedmém patře Segradovi, ve druhém Žambochovi. Výtahem často nahoru jezdili dospělí kalit, poslouchat muziku a být pospolu. Jako puberťák jsem jen zíral,“ vzpomíná Jan Žamboch.
Hraje na božím balkóně
„Když se s ženou Marií odstěhovali na mlýn do Jablůnky, panelák podivně utichl a ztratil bohémskou chuť. Těžko se to popisuje, ale jak se tehdá někdy navečer ozývala ze sedmého patra fujara, bylo to uklidňující a zároveň zvláštně protestní proti všednosti. František Segrado je už v tom nejvyšším patře a věřím, že s přimhouřenýma očima poslouchá všechnu podstatnou hudbu, možná maluje, nebo hraje na Božím balkóně na fujaru. Děkuju za chvíle podpory a nádherné songy! R.I.P. Františku.“
66
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
