"Na začátku července jsem se svými kamarády vyrazil směr Švýcarsko – Zermatt,“ přibližuje. Cílem horolezecké expedice bylo pokoření druhé nejvyšší hory Evropy Dufourspitze v masivu Monte Rosa.

Na výpravu se horolezci připravovali půl roku dopředu. Nestála je přitom téměř nic. „Poskládáme se na benzín a to je všechno,“ popisuje a osvětluje Lukáš. Například loňské zdolání Mont Blancu vyšlo každého na necelých šest tisíc na účastníka ve výstupovém týmu.

Auto nechali účastníci expedice v Taschu, malé vesnici několik kilometrů od Zermattu. „Až do Zermattu totiž žádné auto na benzín či naftu nesmí,“ upozorňuje horolezec.

Proto se z Taschu vypravili s plnou výbavou na zádech směrem na Zermatt a Monte Rosu. „Poprvé jsme přespali u Rotenboden ve výšce 2815 metrů jen ve spacácích. Druhý den jsme přešli ledovec Grenzgletscher a pokračovali až do výšky 3200 metrů,“ konkretizuje Lukáš. Následující den už patřil pokoření vrcholku ve výšce 4634 metrů.

„Na vrcholu člověk vnímá svět úplně jinak. Je to naprosto jiný prostor, kdy jakýkoliv neopatrný krok znamená vážné nebezpečí. Člověk sice ještě není doma, ale na vrcholu prožívá jak já říkám štěstí,“ vysvětluje horolezec.

Zdolávání čtyřtisícových vrcholů jej pokaždé nabíjí množstvím energie. „Moje paní vždycky říká, že po návratu z hor jsem plný energie,“ říká s úsměvem.

Dokáže si však představit, co by se stalo v případě nějaké tragédie v horách. „Znám lidi, kteří s tím okamžitě praštili. Tvrdím, že žádná hora nestojí ani za jeden lidský život. Život má daleko větší hodnotu,“ dodává. Při výstupech, které Lukáš vede či organizuje, dbá vždy na bezpečnost. „Nejdeme do extrému, abychom tam zůstali. Raději to otočím sto metrů pod vrcholem, když vím, že to podmínky neumožňují,“ upozorňuje.

Na třiačtyřicetiletém muži je znát i smutná zkušenost. Pár dní po výstupu Lukášovy skupiny totiž v těch samých místech, kterými procházela, zahynuly dvě horolezecké skupiny ze zahraničí.

Perné chvilky si po zdolání Dufourspitze zažil však i sám Lukáš. „Výstup na vrchol byl náročný a trval nám dlouho. Vraceli jsme se kolem páté, šesté hodiny večer. Slunce v té výšce je neskutečně ostré. Při sestupování se sníh hodně bořil,“ vypráví.

Stan už měla skupina doslova na dosah ruky. Led a sníh jim však cestu hodně znepříjemňoval. „ Najednou jsem uviděl malou díru. Pod ní byla tma, takže jsem věděl, že to bude velká trhlina,“ vzpomíná. Malá tmavá díra, která je na povrchu, může podle něj představovat i několik desítek metrů hlubokou puklinu. Sníh podle jeho slov totiž ubývá nejenom vlivem slunce, ale i od země. Na povrchu tak jde vidět jen malá část případné propasti. „Byl jsem proto opatrnější, ale bořil jsem se čím dál víc. Najednou jsem propadl. Když jsem tam ale proletěl, už jsem to trošku čekal. Přesto to bylo hodně nepříjemné,“ dodává.

Poté nastal čas zvýšit ostražitost. Stometrovou vzdálenost od konce ledovce překonávali horolezci zhruba hodinu. „Plazili jsme se, abychom rozložili váhu těla. Když se přeplazil jeden a bylo vidět, že stojí na čistém ledě, mohl jít další. Předpokládám, že horolezci, kteří zdolávali vrchol po nás, zůstali v těchto místech,“ domnívá se Lukáš.

Na horách podle něj vůbec nezáleží na národnostech. „Nikoho nezajímá, jestli je někdo Rakušan, Američan, Švýcar, Polák nebo Rus. Každý od toho druhého čeká, že si vzájemně vyjdou vstříc,“ dělí se horolezec o své zkušenosti.

Nejlepším příkladem jsou horští vůdcové a to, že za svého klienta, ale i cizího člověka mnohdy riskují vlastní život. Potvrzuje to i Lukášova loňská zkušenost z výstupu na Mont Blanc.

„Viděl jsem v kuloáru (šikmá prudká stěna pozn.red.), když přes nás letěla kamenná lavina, jak zůstali ve stěně zalehlí dva Němci. Celá lavina letěla přes ně i nás,“ přibližuje študlovský horolezec. Jeho skupina však měla štěstí. Kromě rozmlácené přilby a natrhlého batohu se jim nic nestalo. „Přes Němce to přelétlo natvrdo. Kamenná lavina, která mohla mít dvě tři tuny. Zůstali ležet. Nejprve jsme si mysleli, že je to strhlo do propasti. Pak jsme si ale všimli, že leží asi deset metrů před námi,“ vysvětluje Lukáš. Dva horolezci, kteří přežili vlastní smrt, však nebyli schopní ničeho. Jen se třásli. „Prvního se nám podařilo stáhnout k nám. Druhý byl ale dál. Úplně bledý se smrtí v očích,“ popisuje muž.

Když druhý z Němců viděl, že jeho kamarád není vedle něj, začal lézt. Jediné, čeho však byl schopný, bylo lezení nahoru. „Řvali jsme po něm: Gehen Sie nicht dorthin! (Tam nelez!) Stačilo se totiž jen trošku rozjet a už by ho nikdo nezastavil,“ líčí Lukáš.

V tu chvíli nastoupil francouzský horský vůdce. Podle popisu Lukáše starý pán, který by v České republice byl považovaný za důchodce. Své dva klienty, které měl pod skupinou Študlovjana, secvakl k sobě a nařídil jim zůstat na místě. „Oběhl to po ledu vedle nás, přeběhl celé to nebezpečné exponované místo. Hrozila přitom další lavina. Nadběhl Němci a řval na něj, že musí k němu. V duchu jsem si říkal, jenom ať ho ten Němec nestrhne. On to ale riskl a zachránil mu život,“ předestírá šťastný konec Lukáš.

Expedici Monte Rosa chtěli její účastníci korunovat výstupem na „nejkrásnější horu světa“ – Matterhorn. „Na půl dne byla docela dobrá předpověď. Řekli jsme si, že to bude závod, ale zkusíme to,“ líčí Lukáš odhodlání zúčastněných.

Počasí jim však nakonec nepřálo. V noci se padající sníh míchal s deštěm a ledovými kroupami. Do toho foukal silný vítr. „To ale ještě bylo v pohodě. Ráno o dvě stě výškových metrů výš to však už byl jen sníh a led. Dosáhli jsme místa, které už nešlo projít. Podmínky zabránily dalšímu výstupu,“ vysvětluje horolezec.

Když podle něj nevyjde počasí, musí se výstup předčasně ukončit. Ve výšce 3800 metrů se proto horolezci rozhodli pro návrat. „Dostat se za podmínek, které tam panovaly, až tak vysoko, je ale zcela jistě úspěch. A navíc vím, že hora si sama určí, jestli se tam člověk dostane,“ hodnotí.

Za to, že se horolezcům nic nestalo, děkuje Lukáš Pánu Bohu, ale i dalším. „Děkuji lidem, kteří mě v tomto náročném sportu podporují a také mému kamarádovi z Brna Božovi za bezpečné vedení celé expedice,“ uzavírá Lukáš.