Na Valašsko poprvé zavítal v první polovině devadesátých let. „ Tehdy jsem přijel se svou kapelou na hudební festival Špalíček. Město, ze kterého jsem pocházel, mělo s Valašským Meziříčím družbu,“ vysvětluje devětačtyřice­tiletý muž.

Ve Valašském Meziříčí se mu zalíbilo. Dodnes si pamatuje pocity, které jeho pobyt na Valašsku provázely. „Když jsem přijel do Meziříčí, cítil jsem něco zvláštního. Nevím proč, ale připadal jsem si tu jako doma,“ vzpomíná na své první dojmy.

Nějakou dobu žil opět v Holandsku. Na Valašsko se však opakovaně vracel. Poznal tu svou současnou ženu, se kterou strávili v Nizozemí pět let. „Potom jsme se rozhodli, že se vrátíme do Valašského Meziříčí. Začal jsem tu vyučovat konverzaci v angličtině a žena si otevřela vinotéku,“ dodává Brouwer .

V České republice se mu líbí z mnoha důvodů. Jedním z nich je atmosféra, která je tu podle něj uvolněnější než v Holandsku. „Tady si vezmete spacák a klidně přespíte někde pod širým nebem. To by v Holandsku nešlo. Za chvíli by vám klepal strážník na rameno a dal vám vysokou pokutu,“ vysvětluje.

Další věc, která ho příjemně překvapila, je zdejší pohostinnost. „V Holandsku, když přijdete na návštěvu, přinesou krabici, vy si z ní vezmete jednu sušenku a pak ji zase odnesou. Když jsem přijel sem a viděl jsem na návštěvě plné stoly, opravdu mě překvapilo, že to zase neodnesli,“ vzpomíná s úsměvem.

Rozdíl mezi Holandskem a Valašským Meziříčím vidí také v míře hlučnosti. „V Nizozemí je pořád hluk, je tam velká hustota obyvatel. Když mě přijeli navštívit kamarádi, báli se v noci usnout. Nemohli si zvyknout na to ticho a tmu,“ směje se sympatický muž.

Ne všechna překvapení, které mu život na Valašsku přinesl, však byla příjemná. „Nerozumím například tomu, že vás na přechodu pro chodce auta okamžitě nepustí. A když už vám dají přednost, tak se řidiči tváří, že vám ještě prokazují službu,“ nechápavě kroutí hlavou.

Podle Boba Brouwera má však každá země nějaké pozitivní i negativní stránky. „Ráj na zemi neexistuje. Ze všech míst, kde jsem žil se mi tady líbí nejvíc. Jen mě mrzí, že tu více lidí nemluví anglicky. No, čeká mě ještě hodně práce,“ směje se učitel.