Mísím se mezi dvě stovky posluchačů úvodního brífinku patnáctého ročníku tradičního Špacíru. Do páteční půlnoci, kdy všichni vyrazíme na stokilometrovou trasu po valašských kotárech, zbývá asi půlhodina.

Dívka s vlasy do culíku si pečlivě obkresluje letošní trasu do černobílé mapy. „Hlavně si zaznamenej všechny hospody," radí svědomité turistce rozesmátý mladík. To by se mohlo hodit, napadá i mne.

Pořadatelé právě varují před tím, co mohou způsobit halucinace, které se prý s příchodem únavy na trati určitě dostaví. Směji se spolu s ostatními. Start je na spadnutí. Překontroluji čelovku, zásobu vody a znovu zašněruji pohorky. Zvon velí vyrazit. Dvě stovky párů nohou spěchají ulicí ozářenou pouličními lampami. Vzápětí se celý štrúdl pokouší vmáčknout do podchodu pod železniční tratí.

Svižným tempem pokračujeme ztemnělým Vsetínem k sídlišti Ohrada. Tady město opustíme a vstoupíme do lesa. Přichází první výšlap na Lysný a tempo stále nepolevuje. To nemůže přece nikdo dlouho vydržet, myslím si. „Kdo vymyslel takové tempo?" zní z něčích úst, jako by mi dotyčný četl myšlenky.

S čelovkami na hlavách supíme lesem do kopce jako podivný neuspořádaný roj světlušek. Nebezpečně brzy začínám pociťovat naprostou absenci tréninku či pravidelného pohybu.

Průvod se trhá na menší skupinky. Držím se s úspěchem někde v polovině. Mazlavé bláto, pozůstatek nedávného deště, značně znesnadňuje pochod. Zima je vlezlá.

O půl čtvrté ráno dorážíme ke ztemnělé chatě Vsacký Cáb. Na tempo už jsem si pomalu zvykl. Přestávka je jenom krátká. Chlad zalézající pod oděv dlouhé prostoje ani nedovoluje. Z dvousethlavé výpravy zbyla osamocená skupinka, které se držím zuby nehty.

Svítání nás zastihne při sestupu z Ptáčnice do Valašské Bystřice. Pohled na stále světlejší oblohu je optimistický. Bolest, kterou při strmém sestupu začínám pociťovat v kolenou, už tolik ne. Je mi jasné, že to bude zřejmě kámen úrazu.

Ve Valašské Bystřici pozoruji první odpadlíky. Míří k autobusové zastávce. Další jejich osud nesleduji.

Peloton se rozpadl úplně. Při přechodu do Rožnova jsem zcela osaměl. Do města pod Radhoštěm dorážím po sedmé ráno. Začíná pršet. Přemýšlím, zda mne déšť nedokáže vyhostit do nejbližší hospody. Ale na to, aby byly hospody otevřené, je ještě brzy. „A přece se tak brzy nevzdám. Zatím mám za sebou asi třicet kilometrů," přesvědčuji sám sebe, když míjím rožnovský skanzen.

Převýšení zhruba sedm set metrů, které mne čeká při výstupu na Radhošť, je výzvou. Bolí mne kolena. Hodně.

Žádný kopec přece nemůže být tak vysoký, říkám si, když se plahočím ke kapli na vrcholu posvátné hory. V mlze není takřka nic vidět a neustálý jemný déšť je protkán krystalky ledu. Na hřebenovce vedoucí od kaple Cyrila a Metoděje na Pustevny není téměř ani živáčka. Jen občasní turisté, kteří asi neodhadli počasí.

Kolena protestují při každém dalším kroku a já jsem smířený s tím, že moje túra tady skončí. Hlava by ještě pokračovala, ale nejde to. Vzdávám asi po třinácti hodinách pochodu. V nohách mám asi čtyřicet tři kilometrů. Trasu jsem pokořil ze slabé poloviny.

Špacír aneb Sto kilometrů za 24 hodin
- dálkový pěší pochod po valašských kopcích, který měří sto kilometrů
- start i cíl jsou ve Vsetíně
- cílem je urazit vytyčenou trasu během čtyřiadvaceti hodin
- letos se konal 15. ročník
- zúčastnilo se jej na dvě stě turistů, celou trasu zvládlo asi 50 z nich
- nejkratší letošní čas byl 14 hod. a 42 min., historický rekord je 11 hod.

Související VIDEO: Stokilometrový pochod letos dokončilo pětasedmdesát špacírníků