Při sklenici dobře vychlazené minerálky jsme poseděly slabou hodinku, a pak už osmadvacetiletá žena běžela za dalšími povinnostmi. Těžko říct, zda bych dokázala držet její životní tempo. Myslím, že asi ne.

Jak jste se dostala k folkloru? Byla jste k tomu vedená už jako dítě?

Oba rodiče tančili od mládí v Javořině, ale nikdy mě do ničeho nenutili, takže jsem se k folkloru dostala až náhodou před šesti lety. To mi bylo už dvaadvacet let. Javořina neměla nikdy dětský soubor, všichni členové do ní nastoupili jako dospělí z jiných folklorních souborů. Rodiče se v Javořině seznámili. Vlastně stejně jako já se svým mužem.

Říkáte, že jste se k folkloru dostala před šesti lety, popíšete, jaká to byla cesta?

Přímá. Javořina se před šesti lety dostala do krize, vlastně se rozpadla celá taneční složka. A samozřejmě se to řešilo, primáška Drahuška Klimková a člen souboru Jiří Adámek byli u nás na návštěvě a mluvili s rodiči o tom, že nevědí, co bude dál, protože nejsou tanečníci. A že je uvažují o rozdání nebo rozprodání krojů. To by byla strašná škoda, získat je byla šílená práce, před lety je složitě sháněla mamka s kamarádkami ze souboru. A tak taťka navrhl, že by se na čas ujal vedení Javořiny, a pokusí se dát soubor do pořádku. A já, jelikož mám ekonomickou školu, jsem našim slíbila pomoc a pár let pracovala jako organizační. A začali jsme společně hledat tanečníky.

To bylo, předpokládám, složité?

Ano. V taneční složce totiž nikdo nezůstal. Všichni se rozutekli za jinými zájmy, nebo odešli z osobních důvodů. Tancování je totiž hodně náročný koníček. O víkendech jsou vystoupení, nebo zkoušky, přes týden se trénuje, není to jednoduché, skloubit osobní život s tancem. A tak jsme začali od píky. Začali jme dávat do novin reklamu, vylepovali letáčky, kontaktovali známé. Podařilo se mi ale naštěstí přemluvit jednu bývalou tanečnici Janu, aby se k nám vrátila. Dlouho odolávala, ale nakonec kývla, a to bylo velké štěstí, protože k nám přivedla svého přítele Marka, který tančil v Ondráši. To byl základ, protože on začal tvořit choreografii a lidé viděli, že se něco začíná dít, že soubor má naději a tak začali do toho vlaku naskakovat.

Kolik má taneční složka členů?

Dvaadvacet.

A hudební?

Devět.

Říkala jste, že je tančení časově náročné, řekněte, jak často máte zkoušky? A bývá u nich i hudební složka?

Každý pátek od šesti do deseti. Plus víkendy a soustředění. Ale hudebníci jsou s námi málokdy. Většinou zkouší sami. Společně jen těsně před vystoupením. Jinak trénujeme s nahrávkami.

Kolik vystoupení máte ročně?

To musím spočítat. Takže začínáme na jaře Masopustem. Pak je Papučový bál, potom je chvíli volno, a v červnu máme čtyři vystoupení, v červenci a srpnu po jednom a v září tři a v prosinci dvě. Takže asi třináct vystoupení.

Říkala jste, že sehnat kroje dalo práci, je to tedy tak, že vaši tanečníci kroje dostanou? Nemusí si je kupovat?

Dostanou je. Soubor se snaží zajišťovat, aby měl nějaké peníze, některé vystoupení jsou honorované, a já se snažím shánět dotace a sponzorské dary. Za tyto peníze nakupujeme v současné době nové kroje, protože původní jsou i padesát let staré a začínají se rozpadat.

Kolik stoj valašský kroj?

Základní ženský kroj odhadem dvacet až třicet tisíc. Pánský se všemi součástmi pak vyjde na pětasedmdesát tisíc korun. Je to drahá záležitost, protože jsou ručně šité a zdobené.

Jak často měníte choreografii?

Na každé vystoupení. Na to je vedoucí taneční složky precizní. Je to samozřejmě náročné na zkoušení, ale nám se nelíbí, když někdo nacvičí pásmo, a pak s ním celý rok objíždí vystoupení. Navíc zadání organizátorů je pokaždé jiné. Někdo chce zbojnické tance, někdo pastevecké. A my se s tím musíme poprat.

Z čeho při choreografii čerpáte. Zůstaly po původní taneční složce nějaké obrazové záznamy?

Za těch padesát let se nějaké záznamy dochovaly, i když ne kvalitní. Z nich dodnes čerpáme. Byl boj je sehnat, nakonec nám je poskytl bývalý primáš muziky pan Faltus, nadšený amatérský kameraman. My se snažíme být v tomto důslednější, všechna vystoupení natáčíme na video, aby po nás něco zůstalo pro další generace.

Vy taky tančíte. Je to s Javořinou váš první kontakt s tímto druhem umění?

Ano. Odjakživa se mi tanec a folklor líbil, ale nikdy jsem to nezkusila. Opravdu až před těmi šesti lety.

Bylo to náročné?

Ano, ale naučit se to dá, když člověk cítí rytmus.

No, já se dívala na Stardance…

Ano, ale folklor je trochu jiný než standardní tance. Tam je všechno na špičkách, u nás na celých chodidlech s lehce pokrčenými koleny.

Musela jste tanci věnovat více než ostatní, nebo jste po rodičích natolik talentovaná, že vám to šlo víceméně samo?

My jsme začínali všichni společně od nuly. A proto jsme zpočátku měli hodně soustředění, abychom to zvládli.

Kolik soustředění máte ročně?

Tak sedm, osm… možná víc.

Kde zkoušíte?

Ve škole v Rožnově pod Radhoštěm.

Berete stále nové členy? A jaké předpoklady by měl mít člověk, který by se k vám chtěl přihlásit?

Bereme nové členy stále, nejraději ale jsme, když se přihlásí nějaký chlap. Těch je totiž málo. Jinak stačí, když je zájemci více než dvanáct let, horní hranici stanovenou nemáme. Fakt ale je, že se nám nedávno přihlásil čtyřicetiletý muž a vydržel jen chvilku. Už to pro něj bylo náročné. Hlavní ale je, když to lidi baví. To si myslí, že je nejdůležitější.

Jak dlouho trvá, než se člověk naučí tančit?

Na jeden tanec musí člověk trénovat tak dva měsíce, v době krize i míň. Ale samozřejmě podle toho to pak vypadá. Po tak krátké době člověk nedokáže zázraky. Nicméně když je krize, musíme to řešit i takto.

V čem vás vedení souboru Javořina obohatilo?

Určitě mám více kamarádů. Ti lidé mi tak přirostli k srdci, že si už nedokážu představit, že bych s nimi nebyla. Je to má druhá rodina. Tanec je úžasné využití volného času. Je pravda, že ho pak zbývá málo, ale s tím se člověk naučí žít. Bylo by úžasné, kdyby to tak cítili všichni. Zejména mladí lidé. Někdy mě zaráží, že všichni sedí v hospodách a nikdo nechce nic dělat. Hýbat bychom se přece měli všichni.

Máte pocit, že je odklon mladých lidí od folkloru?

Tohle nejsem schopna posoudit. Pravdou ale je, že děti přebírají koníčky rodičů. Když jsou aktivní oni, bývají pak také jejich potomci. Když je někdo hudebník, pak většinou chce, aby i jeho dítě hrálo na nástroj, tak je to i s tancem. Neplatí to samozřejmě vždy, ale většinou to tak je.

Je těžké vést soubor, jak časově je to náročné a jak to zvládáte při zaměstnání?

Nikdy jsem to na hodiny nevyčíslovala, ale pravda je, že buď pracuji na hospodářství, nebo vedu soubor.

Jste s manželem zemědělci?

Ano, máme v Hážovicích malé pole, louky a hospodářská zvířata. Tak padesát ovcí, deset hovězího dobytka, tři prasata a drobnou drůbež. Nesmím opomenout nový přírůstek štěňátko, pro které si jedeme zítra.

Dá se zemědělstvím uživit?

Člověk to musí hlavně dělat s láskou. A evropské normy jsou natolik přísné, že kdyby nám vzali dotace, můžeme to zabalit. Uživit se tím dá, ale jednoduché to opravdu není.

Povedete děti k folkloru?

Ne, tohle bude na nich. Já nebudu děti do ničeho tlačit, protože si myslím, že to není dobře. Pokud budou chtít, dostanou se k tomu sami. Podobně jako já.

Helena Halamíčková

- narodila se 13. 11. 1984 v Ostravě
- je téměř dva roky vdaná
- chce mít nejméně dvě děti
- s manželem se věnuje zemědělství
v souboru Javořina je 6 let a 4 roky je vedoucím souboru