Za 25 let stihla Mňága a Žďorp vydat jedenáct studiových alb a odehrát přes dva tisíce koncertů. Za svou dosavadní kariéru natočili nespočet videoklipů a do éteru vypustit slušnou várku hitů, mezi které patří písně jako Hodinový hotel, Made in Valmez, I cesta může být cíl, Nejlíp jim bylo či Ne, teď ne!.

Když se řekne Mňága a Žďorp, automaticky se mi vybaví, že svět je jenom hodinový hotel. Víc než 20 let stará slova jedné z vašich prvních písniček. Je pořád ještě svět jenom hodinový hotel?

Pro mě už není. Ostatně, když jsme teď nahrávali desku cover verzí, WWW nám na ni nahráli Hodinový hotel. A já jsem udělal cover verzi cover verze a nazpíval v ní: Svět byl jenom hodinový hotel. Ta písnička byla upřímná, ryzí výpověď zoufalce postpuberťáka, který nevěděl, co se sebou, žije ve světě, kde pořád prší a všechno stojí za ho*no. Normální pocity puberťáka. Který mi ale vydržely docela dlouho (smích).

Kdy se to změnilo?

Když jsem poznal svoji současnou ženu a zjistil jsem, že nemusím životem proplouvat sám. Samozřejmě by asi bylo lepší, kdybych to zjistil sám za sebe. Ale jsem chlap, takže asi potřebuju to drobné popostrčení. A zažil jsem ten krásnej moment, kdy se to ve vteřině změnilo. Nebylo to takový, kdy si říkáš: Možná jo, možná ne. Najednou jsem to věděl a byl jsem v klidu.

Takže za sebe můžeš říct, že existuje cosi jako osudový člověk, ta pravá?

Myslím, že pro každého existuje někdo, s kým je i tomu druhému dobře. Na koho se pořád těší. Funguje nám to nějakých devět let, už jsme za tu dobu samozřejmě zjistili spoustu negativních vlastností, každej zlobíme jinak. Zuzaně jsem ze srandy říkal, že je to, jako když kupujete maso na guláš. Občas vám k němu přihodí něco né moc pěknýho, ale musíte to vzít celý. Protože kdyby bylo vše dokonalý, byla by to nuda. Je to stejný, jako když lidi říkaj, že by chtěli vědět, jak to všechno dopadne. Přemýšlel jsem nad tím, jaký by to bylo, kdyby lidi znali den svého úmrtí. Neztratilo by to všechno smysl? Proč bys měl stavět barák pro svoje děti, kdybys věděl, že 16. února 2032 bude stejnak konec.

Vrátím se tedy k Hodinovému hotelu. Hraješ tuhle pecku, přestože svět už pro tebe není jenom ten hodinový hotel, stále rád?

Jasně. Za tou výpovědí si stojím. Podle mě je to takový mýtus, že by člověk měl přestat rád věci, který jsou hezký. Myslím, že když něco vznikne a máš z toho radost, měl bys ji mít rád pořád. Když někdo namaluje dobrý obraz, není přece důvod, aby se mu sám od sebe za 20 let znelíbil, třebaže na něm najdeš chyby. Ale je pravda, že v hudbě tenhle mýtus celkem funguje a pravidelně si kvůli němu nabije držku spousta kapel.

Proč?

Kapely jsou většinou složený z hudebníků, což jsou tak trošku magoři. A hodně z nich, nám se to samozřejmě stalo taky, se přihodí, že něco jen tak bezelstně dělaj, najednou to osloví strašnou spoustu lidí, a kapela znejistí a začne na tom hledat chyby. Najímají se producenti a nový manažeři a řešiči… A začne se to komplikovat. Obdivuju kapely, který si řekly: budem si dál dělat, co chceme. A dál to neřešily a netrápily se. Úspěch člověka někdy znejišťuje. Kdyby člověk nebyl řešičem a hledačem problémů, tak je to všechno jednodušší.

Ale nenahrává tahle úvaha tomu, aby člověk kašlal na invenci a přestal hledat nové cíle?

Nový cíle jsou dobrý. Ale přijde mi zvláštní, že každá kapela se kolem třetí, čtvrté desky začne snažit, aby to bylo jiný. Lidi ji přitom začali mít rádi kvůli tomu, jaká byla.

Je fakt, že když si vedle sebe postavím vaše první tři desky: Made in Valmez, Furt rovně! a Radost až na kost, přijde mi, že mezi druhou a třetí se zvukově cosi událo…

Na prvních dvou jsme taky prakticky neměli zvukaře. Nahráli jsme si je sami, vždycky jsme jenom řekli, ať nám to někdo nastaví. Když se někdo ozval s tím, že to hrajem blbě a že to tak nejde, řekli jsme: No a co, my to tak hrajem. On na to, že je to špatně. A my, že nás to nezajímá, ať to prostě nahraje. Pak jsme přestali chodit do práce, začali jsme se tím zabývat doopravdy, jenom tím… A už to přišlo. Neměli bychom mít nějakej pořádnej zvuk bubnů? říkáme si. A tak jsme sehnali studio, kde jsme k těm bubnům nahráli ještě elektrické. Předtím jsme to nahráli za týden, teď jsme se s tím s*ali dva měsíce. Zvláštní peripetie, ale asi si tím každej musí projít. Pokud není chytrej (smích).

Je to asi hodně velká změna, začít jako lokální kapela ve Valašském Meziříčí, a najednou se živit hudbou a objíždět vyprodané koncerty po celé republice. Jak jste tento zlom prožívali?

Pořád jsem řešil, kde vezmu peníze a vůbec mě nenapadlo, že když pojedeme víc koncertů, můžeme se tím uživit a může to být slušná náhrada zaměstnání. Přece jen, ve Valašském Meziříčí moc profesionálních hudebníků nebylo, takže to byl tak trochu krok do neznáma a ze začátku jsem tomu ani moc nevěřil. Řekli jsme si, že to rok zkusíme a uvidíme.

Hudbu jste dělali ale už za minulého režimu, před Mňágou bylo třeba Slepé střevo. V těchto dřevních dobách jste po tom stát se jednou profesionálními hudebníky netoužili?

Když jsme začínali hrát za komunistů, nechtěli jsme být hudebníky programově, protože to znamenalo zadat si s režimem a nebýt svobodný. Když jsme se v roce 1992 odvážili to zprofesionalizovat, měli jsme strach, aby se z nás nestali šašci. Říkali jsme si: Co když nebudeme mít peníze a někdo zavolá, jestli bychom si nechtěli zahrát na nějakým sračkovým koncertu? A my budeme fakt bez koruny, takže to budeme muset vzít… Člověk neví, do čeho jde. Nakonec z toho byla docela slušná jízda a trvá dodnes.

O téhle slušné jízdě vznikl i do kument, třebaže fiktivní. Petr Zelenka vás ve filmu Mňága Happy End, který osobně považuji za nejlepší Zelenkovu komedii vůbec, představil jako uměle vytvořenou kapelu…

Jezdil s námi tehdy čtvrt roku v dodávce, absolvovali jsme 14, 17 koncertů měsíčně. Takže jsme toho hodně napovídali, část se fakt stala, část si Petr vymyslel. A některé scény se nám vracejí pořád. Je tam třeba kapela zaprodaná ovocnářský firmě, která musí pořád jíst jabka. Stává se, že když se ocitneme na nějakým fakt divným místě, takže se nad to musíme povznést a říct si, že hrajem písničky a i na takovým místě, jimi lidi dostaneme, náš basák se vždycky rozhlídne a prohlásí: Ku*va, všude samý jabka.

Zmiňoval jsem Hodinový hotel, napadají mě slova další písničky z vaší první desky. Zpíváte v ní, že každá generace je o trochu šťastnější než ta předchozí a že výhledově budeme všichni šťastní. Je mi jasné, že je to ironie. Přesto, myslíš, že lidstvo směřuje spíš ke štěstí, nebo do záhuby?

To fakt nevím. Třeba podle toho, co jsem četl od Koukolíka, už zlatá éra lidstva byla. Před mnoha tisíciletími žily kmeny lidí na nějakým pobřeží, kde bylo teplo, takže se nikdo nemusel starat o zimu. Bylo tam hodně ryb, takže se nemuseli starat o potravu. A nesmělo jich být víc než 200. Jakmile jich byl víc, hned začaly vznikat nějaké bojůvky, tlaky, možná i korupce (směje se). Zkrátka, dokud lidi žili v malých koloniích a nebyla do toho v žádné formě zapletená politika. Když jsem nedávno zahlédl v televizi nějaký dokument o domorodcích na opačné straně zeměkoule, říkal jsem Zuzaně, jestli jsme šťastnější my, nebo oni. Jestli jsme dál my, nebo oni. Jsou na tom ostrově za odměnu, protože se chovali v minulém životě dobře, nebo je to naše výhra, že žijeme obklopeni technologií, která nám umožňuje prožívat rozkoše nejrůznějšího druhu.

Ještě jedna vaše písnička: Zpíváš, že i cesta může být cíl. Přesto, máš před sebou nějaký aktuální cíl?

Asi být na ní co nejdýl. Jsem hodně zvědavý a zajímá mě, jak věci dopadnou. Jestli se lidi proberou z té pseudokrize a uvědomí si, že život jim běží každej den. Že občas stačí málo. Třeba přestat lpět na některých věcech a život se zásadně změní.