Obavy jsem neměl. Z města sice jsem, ale život a zvyky na valašské dědině mi cizí nejsou. Přesto. Rady mého kamaráda se mi hlavou honily celou cestu.

Přijíždím včas. Pašíkovi zbývají poslední chvíle života. Na dvorku je on a šest statných ogarů. A já, štelující si svoje novinářské nádobíčko. „Víc nás tu nebude. Tady čumily netřeba. Hybaj do chalupy," posílá děcka a roby, jak Valaši říkají svým dětem a ženám, řezník Jiří Líňa pryč z místa činu.

Zaklapnutím dveří se mistr ujímá svého prvního úkolu dne. Během chvilky leží 260kilogramový vepř na boku. „Ogaři, prasa opláchnuť, posypať smolú, zvonky do rúk a škrábať," zní řezníkovy povely.

Práce jde až neuvěřitelně sehraně. Všichni vědí, co mají dělat. Nikdo se na nic neptá. Je znát, že tradice domácích zabijaček ještě nevymřela. „Chceme děckám ukázat, jak vypadá pravá valašská zabijačka. Dneska sa už zabijačky moc nedělajú. Tak aby věděly, jak to vypadalo na valašskej dědině před masopustem za dob našich otců a dědů," říká mi hospodář Jiří Ibříšek.

Do půl hodiny už poražené a očištěné zvíře visí na krumpolci a váze, připravené k dalšímu zpracování. Chlapi mu vzdávají hold štamprlí slivovice. Než rozdělí maso, dají vařit vnitřnosti, bůček, lalok a další, roby připravují v kuchyni první zabijačkovou pochoutku. Tradiční mozeček s míchanými vejci. „Poďte si dať s nama. Vypadáte jakýsi pobledlý. Tým bleskem, co vám léce od foťáka, to ale asi nebude. Mozeček vám udělá dobře," zve mě k zabijačkovému stolu valašskými domácími zabijačkami protřelý Jiří Pechal.

Po velmi chutné svačině nastává ten pravý zabijačkový koncert. „Ogaři, vy míchajte, sbírajte šlem z polévky a topte. Pod kotlama nesmí vyhasnúť. Vy tři budete porcovat maso tak, jak vám povím a ukážu a budete oddělovať sádlo od kože. A Vojta s Janem půjdú za chalupu a budú šlemovať střeva. Čistění mosijá dělať tí najsvědomitější," určuje další zabijačkovou taktiku Jiří Líňa.

Robky zatím čistí zhruba 15 kilo cibule, pět kilo česneku, vaří deset kilo krup. Připravují koření. A uklízí. Všude musí být pořádek.

Venku je chladno, a tak některá z nich občas vyběhne a naleje chlapům slivovičku pro zahřátí. „Rádi ťa vidíme. Ale nenalévaj štamprle nad masem. Jedna kapka slivovice by všechno zničila," upozorňuje řezník.

Postřehl, že se tvářím nějak udiveně při jeho slovech. „Je to tak, ogaro. Jedna kapka a je po klobásoch," povídá mi Jiří Líňa.

Maso je uvařené. Chlapi jej vytahují z kotle a odnášejí do kuchyně. Z té se line štiplavá vůně čerstvě nastrouhaného křene. Je čas na pauzu. Z talířků mizí připravené porce ovaru, bůčku, jater, jazyka. Ohromná bašta. Někteří se s chutí pouští do oušek.

Po chvilce oddechu přichází pokračování. Chlapi a roby už společně čistí uvařené maso, krájí je, melou se kůže, játra… Řezník míchá ve čtyřicetilitrovém hrnci směs na tlačenku. Dostává se mi práva posledního ochutnání. Bojím se té pocty, ale vážím si jí. Vydávám souhlas. Směs mizí v tlačenkových obalech pro další vaření.

Na jiném místě připravuje řezník směsi na jitrnice a jelita. O chvilku později jsou nabíjeny do střev. Na stole se objevuje zabijačková omáčka typická pro tento kout Valašska. „Základem je škvařené postřevní sádlo a kysané zelé," rozšiřuje moje zabijačkové obzory Jana Pechalová.

Moje mise za poznáváním tradic valašských domácích zabijaček v Lužné končí. Hospodáře a jeho pomocníky čeká ale ještě hodně práce. Mimo jiné i příprava směsi do klobás. Udit je budou ale až v sobotu. „Moc vám všem děkuji. Bylo mi s vámi velmi dobře. Prožil jsem den, o němž se říká, že nebyl zbytečný," loučím se s lidmi od zabijačky.

Vracím se do Vsetína. Nad cestou již není ten kouř a není ani… Vzpomínat ale budu ještě velmi dlouho.