„Riziko, že svůj bagr utopím, představuje největší úskalí. Tady se mi to naštěstí nestalo, i když půda je hodně měkká. Člověk musí u práce také přemýšlet,“ usmívá se Vítězslav Hlucháň, jenž pracuje na mokřadu Rákosina ve Stříteži nad Bečvou.

Společný projekt ochránců přírody z Valašského Meziříčí a občanského sdružení Alcedo z Čadce, spočívající v obnově čtyřiceti mokřadů na obou stranách hranice, zde postoupil do další fáze.

Na více než dvou hektarech čeká na opětovné vyhloubení devět tůní. Správa chráněné krajinné oblasti Beskydy je před lety prohlásila za přírodní památku.

„Za socialismu je bez souhlasu vlastníků pozemků zavezli skrývkou ze stavby továrny na barevné obrazovky v Rožnově pod Radhoštěm. Mohlo tady skončit patnáct set aut zeminy, možná i více,“ odhaduje ekolog Milan Orálek.

Tůně ale přežily, i když některé zarostly rákosím a po mimořádně suchých letech jsou téměř bez vody.

Po revoluci soukromí majitelé a obec darovali pozemky valašskomeziříčským ochráncům přírody, kteří začali s postupnou obnovou tůní. Jejich záměr nabral obrátky poté, co na něj loni se slovenskými kolegy získali peníze z evropských fondů.

Dva bagry svými obřími lžícemi prohlubují v Rákosině dna malých jezírek. Vytěženou zeminu vrší na březích, odkud ji rovnoměrně rozhrnou po okolí. Místy si razí cestu neprostupným rákosím, jinde se boří do hlubokého, rozbředlého bahna.

Kromě toho, že mokřad zadržuje v krajině drahocennou vodu, slouží jako úkryt pro lesní zvěř a domov mnoha druhů vodních živočichů, kteří se sem stahují ze širokého okolí.

„Žijí tady skokani, rosničky, čolci, mloci, vážky i šídla,“ vyjmenovává Orálek. Právě kvůli obojživelníkům je třeba dokončit hloubení tůní do začátku jara, kdy sem zamíří naklást vajíčka.

„Pro tento účel budou břehy všech vodních ploch mírně svažité, aby voda byla pro živočichy snadno a bezpečně přístupná,“ dodává ekolog.