V listopadu 1989 to vše skončilo, a ačkoli převratu předcházely události, které mnohé disidenty straší dodnes, 17. listopad je od té doby oslavován jako Den boje za svobodu a demokracii. Boj to byl tvrdý. A neustává vlastně ani dnes. Pamětníci už nebojují s hrůzovládou žádné politické strany, ale s naprostou ignorací historie ze strany většiny mladých lidí. Své o tom ví také starší obyvatelé Zlínska.

„Je potřeba s mladými lidmi o těch hrůzách neustále mluvit, aby nikdy neumožnili takovou vládu jedné strany,“ upozorňuje devětasedmdesátiletý předseda sdružení absolventů Pomocných technických praporů (PTP) Zlínského kraje Zdeněk Ivanovský.

Dobře ví, o jakých hrůzách mluví. Totalita pro něj začala velmi špatně už v roce 1948, kdy putoval do vězení v Jáchymově. „Strávil jsem tam tři roky jen za to, že se mi nelíbila komunistická strana, která zvítězila. Ale nebyl jsem v tom sám, spousta kamarádů dopadla stejně,“ vzpomíná Ivanovský.

K PTP se dostal ihned poté. Ve vojenském táboře nucených prací musel dlouhá léta pracovat na šachtě. Převrat proto pro něj stejně jako pro drtivou většinu obyvatel znamenal zcela nový začátek.

„V roce 89 jsem měl roztříštěnou patní kost a nemohl jsem chodit, takže jsem listopadové události proseděl u televize a rádia. Celé dny jsem z toho byl velmi špatný. Nešlo mi do hlavy, proč Veřejná bezpečnost ty mladé protestující lidi tak bezmyšlenkovitě ztloukla, mohli je přece rozehnat mírněji. Ale oni už tehdy dobře věděli, že se blíží konec režimu, ke zvratu se schylovalo už tak pět let před tím, kdy se na komunistické papaláše začaly provalovat určité hodně špatné věci,“ podotkl.

Jako velký problém ale vnímá fakt, že má mládež v dnešní době o totalitě jen velmi málo informací, často navíc zkreslených. Za pravdu mu dávají i další příslušníci PTP.

„Vždycky, když vyprávím vnoučatům, co jsem všechno zažil, ani mi nevěří. Mám vytlučené zuby z toho, jak nás při výslechu hezky hladili, díru v břiše, za sebou čtyři kriminály – Aš, Cheb, Pankrác a Litoměřice. Ale k čemu to všechno je, když se z toho lidé ani nepoučí,“ kroutí hlavou další člen, který si ale nepřál být jmenován. „Mám to všecko uzavřené v sobě, už na to nechci ani myslet. Sestra mi říkala, že bychom mohli napsat knížku, takové společné paměti. Ale já opravdu nic takového už nechci,“ vysvětlil. „Že jsem byl zavřený, to vem čert. To byl de facto každý třetí. Ale o tom všem je opravdu škoda mluvit,“ dodal.

Své si za totalitního režimu zažila také dnes už dvaaosmdesátiletá Anna Gajdošíková ze Zlína. Manžel byl deset let zavřený v Jáchymovských dolech, matka přišla téměř o všechno. Dceři pro změnu bránili ve vzdělání. „Když vycházela základní školu, volal mi pedagogický poradce. Prý co s ní, že jí přece nemůžou dát doporučení. Nakonec si dcera nedávno během mateřské udělala znovu maturitu a pak rovnou i vysokou školu,“ vyprávěla Gajdošíková.

Dlouhá léta pracovala ve Svitu, což prý bylo jediné možné zaměstnání, protože se tam nikdo na nic neptal. Sedmnáctý listopad si před zlínský magistrát k památníku obětí totality chodí připomínat každoročně.

„Velmi mě ale mrzí, že mladí dnes už ani netuší, co to je. U mnohých z nich je to rodinou. Ti, co se tehdy měli dobře, všechny ty události dnes zavrhují a dětem neřeknou nic. Ani školy nejsou dobrý zdroj, stále v nich zůstává spousta učitelů komunistů,“ kroutí hlavou pamětnice.

Například v Ostravě je to podle ní ale zcela jiné. „Mám tam známého, který byl zavřený s mým manželem. Tam si 17. listopad připomínají ve všední den, když se děti učí, a celá škola na ceremoniál přijde. Přesně tak by měly školy povědomí o totalitě podpořit i ve Zlíně. Jinak se na historii zapomene a lehce se může zopakovat,“ uzavřela varovně Gajdošíková.