Krédem valašských trampů je kamarádství jako celoživotní krédo. Na dobrého kamaráda se člověk může stoprocentně spolehnout za každé situace.
Londonovi, Setonovi, Mayovi, ale i rodokapsoví hrdinové jsou čestní, a byť bývají často zrazeni, mají věrné a spolehlivé přátele na celý život. London a další jemu podobní autoři do svých románů přenesli své osobní a často velmi tvrdé zkušenosti.
„Odpadlická skupina divokých skautů, která začala jezdit na výlety do přírody v okolí Prahy ještě před první světovou válkou a během ní se setkávala na jejím konci se zelenými kádry, tedy dezertéry skrývajícími se v lesích, kteří poznali hrůzy války,“ poslal Milan Orálek, kterého trampi znají pod přezdívkou Cody.
Padaly symboly Rakousko–Uherska
V nastalém míru a revoluční svobodě padaly nejen symboly poněkud upjatého Rakousko-Uherska, ale i společenské konvence a pravidla, a mladí lidé hledali v přírodě skutečnou volnost a vlastní demokracii.Ti všichni se inspirovali právě dobrodružnou literaturou v kombinaci s prožitky bývalých vojáků a spolu s touhou po svobodném poznávání světa a znechucením z porevoluční politiky vznikla jakási esence jménem tramping.
„Drtivá většina trampů byla z těch nejchudších poměrů. Ti, kteří nemají skoro nic, se o své málo rozdělí snadněji než ti movitější. A tak se trampové dělí i o jídlo a další věci i peníze, protože příště donese zase ten druhý,“ vysvětluje Orálek.
Při společném životě v lesích a na cestách po světě pak vznikají často i složité a krizové situace. A tehdy se ukazuje, kdo je skutečný kamarád a kdo dokáže tomu druhému krýt záda za každých okolností.
Někteří jezdí na chatu, jiní cestují
Jsou zde trampové, kteří jezdí celá léta na stejné místo, založí osadu, postaví chatu a provádějí různé trampské rituály, jako jsou potlachy, hudební i sportovní soutěže, vzpomínkové akce.
„Ale je tu i druhá skupina, která se tolik nezabývá právě těmi rituály, ale více cestuje a pobývá v přírodě bez vlastních chat. Mezi těmito dvěma směry není jasná dělící hranice a často se prolínají, ale po celou dobu, co tramping existuje, jsou tady,“ upozorňuje Cody.
Ta první, rituální skupina si více potrpí na typizované obřady a přitom, často nechtěně, začíná ostatním diktovat pravidla vyplývající z nepsaných trampských zákonů. To druhou skupinu znechucuje a za léta trampingu proběhly i tvrdé ideologické střety jednotlivých skupin, ať už osobní, či vedené na stránkách trampských časopisů.
Konkrétně se to dá popsat u slavnostního ohně. Část trampů žádný posvátný kruh kolem ohně nikdy nedělala, nezpívala na setkáních Vlajku ani nevzpomínala na zesnulé kamarády.
Změny, když se uvolnil režim
Vždy, když se uvolnil režim, stávala se z trampingu módní a masovější záležitost. Bylo to ve 30. letech, před rokem 1968 i po listopadu 1989. Tak trochu to souvisí s komercí, protože se to vždy shodovalo se zvýšenou popularitou trampské písně folkových písničkářů mezi širokou veřejností.
„Zapomíná se na to, co prakticky není zdokumentováno a o čem hovořili v uvolněné atmosféře roku 1968 bývalí interbrigadisté ze Španělska: velká většina z tisíce československých účastníků byli právě trampové. Stalo se to tehdy totiž takovým ilegálním trampským hnutím – jít bojovat proti hrozícímu fašismu právě do Španělska.
Partyzánská zimní brigáda za 2. světové války byla pak něčím obdobným, byť je třeba připomenout, že právě neorganizovanost trampingu neumožňuje zdokumentovat, kolik trampů či celých osad se zapojilo do odboje na všech frontách, jak to prezentovali třeba skauti nebo sokolové.
