V době dynamicky se vyvíjejících technologií je práce policistů s nimi již naprostou součástí jejich práce. Ale například v devadesátých letech, kdy se začaly v souvislosti s podnikáním objevovat i závažné kriminální kauzy, to rozhodně jednoduché neměli.

Jak vypadala práce policistů v devadesátkách?

Tenkrát jsme ještě neměli internet ani mobilní telefony, jen psací stroje. Takže naše hledání osob bylo v kartičkách a v šanonech a záleželo na pečlivosti každého policisty, jestli informace o nich pečlivě založil. Některé osoby se šetřily, některé se stíhaly. Vždy se ale musely jejich údaje vyplnit a založit a daný policista byl za tyto data zodpovědný, proto se v těch kartičkách vše našlo. Když to ale ošidil, tak potom se nic nenašlo, a to byl problém. To je jako dnes, když je osoba obviněná, tak je povinnost provést s ní identifikační úkony, a to u spáchání úmyslných trestných činů. Když se to neudělá, a do budoucna se stane nějaký trestný čin a zjistíme, že ta osoba byla již stíhaná, ale nebyly provedeny úkony po jejím prvotním obvinění, tak je to problém, ta práce již mohla být například o měsíc dříve hotová. A tak tomu bylo i dříve, stavělo se na osobní zodpovědnosti a tu policisté měli a mají. Je ale fakt, že v devadesátých letech nebylo tolik papírování, jako je dnes.

Takže je jasné, že jste měli časově náročnější práci.

Ano, ta práce byla opravdu náročnější z pohledu zpracování písemností, neboť se vše psalo na stroji a používali se faxy. V rámci evidencí, lustrací se dnes dělá vše od stolu, přes počítač a v dříve jsme to museli všechno odchodit na konkrétní úřady. Je fakt, že když se dnes stane něco na sídlišti, tak daný dům musíme obejít od shora až dolů. Dřív také policisté ve větší míře prováděli pěší hlídkovou činnost. A tu v autě? To si museli zasloužit. Jaký byl vozový park v devadesátkách? Škoda 120, a když jsme jeli „žigulem“, tak to jsme dostali výborné auto, to topilo.

Jak se vyvíjela kriminalita v devadesátých letech? Veřejnosti je známa spousta kauz, které s tím souvisely, mnohdy byly provázeny brutálními vraždami.

Rozvoj podnikání byl pro některé vstupem ke kriminální činnosti. Nyní se vraždy z části stávají v rámci rodin, například tam, kde je slabší sociální zázemí. Hádky v kuchyni, člověk se tam naštve, otočí se, je tam nůž po ruce a je to. Říkám, že novináři by měli propagovat to, aby se lidé nehádali v kuchyni, kde jsou takové předměty. Tyhle vraždy a násilné kriminální činy se ale stávaly i v těchto letech. Ale v rámci podnikání bych dnes zařadil mezi závažné kriminální činy z minulých let například únos dcery podnikatele z Kroměřížska.

Pamatuji také, když jsem dělal v devadesátých letech v Kroměříži trestný čin zbavení osobní svobody. Šlo také o dceru významného podnikatele, dnes slavnou spisovatelku a scénáristku. Když ji kolem 94 roku unesli, bylo to také kvůli penězům. Tenkrát únosci požadovali jeden milion korun a v té sobě to byly opravdu velké peníze. Mobilní telefony nebyly a my jsme podezírali tři pachatele. Nakonec se došlo na to, že za celým únosem stál a zorganizoval jej přítel, se kterým v té době chodila. Ona pak tento únos popsala ve své knize. Vše bylo kvůli penězům, všichni v této době chtěli najednou zbohatnout.

Zabrat kriminalistům daly však i lehké topné oleje (LTO). Kauze se říkalo „oleje s barvou krve“. Nejeden člověk v ní přišel o život, například Marek Lehký. Jak na případ LTO vzpomínáte?

Když šlo o LTO, tak tam se v rámci skupin, které se těmito obchody zabývaly, neodpouštělo vůbec nic, žádné podrazy. Vztahy uvnitř nich byly o důvěře, peníze z těchto obchodů nešly přes bankovní účty. Vždycky šlo o peníze a ne malé. V případě LTO lítaly těžké miliony a nikdo to nepočítal. Tam to bylo o důvěře. Vždyť se kolikrát předávaly na parkovišti. Tam šel člen této organizované skupiny s igelitkou, kde měl třeba pět milionů, které tam donesl. Nebyl čas na to ty peníze spočítat, tam byla důvěra. Kdyby to tak tak jednou nebylo, tak by to odskákal.

Tak jak Marek Lehký. Ten si vzal a nevracel. Žil si jako bohém, všichni ho obdivovali. Vždyť také rozhazoval peníze za ostatní. A lidi kolem něj si na to rychle zvykli a brali si je od něj. Například si kupoval si balíček žvýkaček za desetikorunu, položil pětistovku se slovy: to je dobrý. Takovým životem on žil. A lidé kolem něj využili této situace a začali peníze od něj tahat. A on už je pak nestačil vracet a dopadl tak, jak dopadl. A zase, kdo si ho do této skupiny kolem LTO přivedl, tak byl za něj odpovědný. Což byl Jiří Večeř. Když Marek sebral peníze a nevrátil je, tak mu jeho šéfové řekli: vyber si, přivedl jsi ho ty, tak si to s ním vyřeš. A jestli to neuděláš, tak to odskáčeš ty. Takže Večeř měl na vybranou: buď Lehký nebo on. Takže zvolil variantu Lehký.

Jiří Večeř u soudu. Ilustrační foto.
Drsná vražda obchodníka s LTO stále budí hrůzu. Identifikovali jej podle hodinek

Ten si také odseděl 14 let za jeho vraždu. S tím souvisí také vražda zlínského podnikatele Miroslava Kovaříka, který se v té době obchodováním s LTO také zabýval.

Kovařík? To byla zase jiná skupina kolem LTO. Dodnes se neobjasnilo, kdo za jeho vraždou stál. To už se podle mne ani nezjistí. Na těch LTO vydělávalo tolik lidí. Například někdo, když přijela motorová nafta, jen přepisoval lístky na vagonech. Šlo o haléřové položky, na kterých lidi vydělávali, ale v rámci toho vagónu, vlaku, šlo nakonec o částky, ze kterých se všichni měli dobře. Jeden to dovezl, ten si dal nejvíc a pak už to ostatní rozprodávali mezi sebou. Takže za jeho likvidací bylo zřejmě to, že někdo mu chtěl zabránit, aby zaujal jeho teritorium nebo převzít to jeho. Tenkrát Kovařík dělal ve Slušovicích, takže od Čuby se naučil zkušenosti s podnikáním a se zahraničním obchodem. Takže to rozjel a ostatní to od něj začali přebírat, odkoukali to od něj, jak se to dělá.

V roce 2015, těsně před promlčením, byl případ vraždy Miroslava Kovaříka znovu otevřen, stejně tak i vražda poskytovatele půj­ček z Uherské­ho Hradiště Františka Blažíčka. Obžalován z nich byl také Jiří Večeř, kterému tak hrozilo doživotí. Soud však nakonec stejně v těchto případech na konci června v roce 2016 Večeře zprostil viny, Chyběly prý důkazy. Jak jste to vnímal?

Když se tento případ v roce 2015 znovu otevíral tak jsem mluvil s rodinou Miroslava Kovaříka. To, jak to dopadlo, nebylo nic růžového. Rozsudek – zproštěn, soud to zastavil.

Přesto, že se objevili klíčoví svědci. Například Jan Marcinek se oháněl odposlechy, které měly dokázat, že právě vražda Miroslava Kovaříka byla dílem Jiřího Večeře. 

(U soudu při tomto líčení vypovídali svědci Jan Marcinek a Petr Janek. Oba muži byli údajně svědky hovoru, jak se Večeř k vraždě podnikatele Kovaříka přiznal. Jan Marcinek, který byl původně za vraždu Kovaříka obviněný, pracoval jako ochranka Jarmily Šmédkové, neustále jí proto odposlouchával její kancelář. Na jednom z odposlechu z ní měl být údajně zaznamenán rozhovor Jiřího Večeře a Jarmily Šmédkové o smrti Miroslava Kovaříka, pozn. red.)

Když Marcinek po dvaceti letech vyrukoval s odposlechy, tak jsem si položil otázku, proč tyto skutečnosti neuvedl před dvaceti lety. Ptal jsem se: když jste seděl ve vazbě, proč jste tyhle skutečnosti neuvedl? Prý nevěřil policii, tak jak to tedy mělo být u soudu důvěryhodné a co si o tom můžeme myslet? Myslím, že na tom finančně hodně vydělal. Ale všichni, co v té věci byli zainteresovaní, všichni, měli máslo na hlavě, to je můj názor.

Jiřímu Večeřovi to v případě, že byl vinný, prošlo ….

Večeř byl inteligentní pachatel. A nebýt něj, když se vrátil ze zahraničí, kde se ukrýval, tak kdyby tenkrát po návratu nepromluvil, dnes by nad vším byla úplně zavřená voda. Ale zase řekl jen to, co chtěl. Byl velmi inteligentní. Kdyby Večeř řekl skutečnou pravdu, tak bychom se možná všichni divili. To ani v té knize, která o LTO vyšla podle mne není, je v ní jen část toho, co se skutečně dělo. Všechno autorce této knihy podle mne Večeř neřekl. To by byl sám proti sobě, protože některé informace, které by vypustil, by se mohly obrátit proti němu. Myslím si, že i po propuštění z vězení to úplně jednoduché neměl. Několikrát mi v roce 2015 volal s tím, že ho někdo sleduje a chtěl, aby se to zaprotokolovalo do spisu. Aby se o tom vědělo, kdyby se mu náhodou něco stalo.

Možná by dnes ta důkazní situace už tak složitá v těchto případech nebyla ….

Dnes mají policisté při objasňování trestné činnosti více možnosti. Technologie, mobily, internet, počítače, připojení. Záznamy na mobilních zařízení i městských kamer, dokáží například poskládat mozaiku, kde se pachatel pohyboval. Také evidence, sociální sítě. Dříve také nebývalo tolik domovních prohlídek, jako je dnes. Ať je to u vraždy, znásilnění nezletilých, kde hledáme další důkazy, například o dětské pornografii, takže veškerá média, počítače, tablety flash disky a jiné důkazy. Proto se důkazní situace hodně změnila. V 90 byly jen pátrací deníky. A na papíře fotka, operační vyhlašoval a ukončoval pátrání a policista si to musel aktualizovat a kontrolovat. Dnes se technologie neskutečně posunují dopředu. Policisté mají i mobilní platformu, kde si například mohou prolustrovat z terénu osobu, tehdy možné nebylo.

Stejné technologické možnosti využívají však i pachatelé, je to tak?

Ano, ti se snaží být stále krok před námi.

Na jaké další případy závažné trestné činnosti si ještě pamatujete?

Únos dcery podnikatele z devadesátých let byla na tu dobu zcela výjimečná situace, šlo vlastně o první případ vydírání úspěšného podnikatele. 

Potom si pamatuji případ z roku 1994, který si převzala Praha. Bylo to přepadení nákladu cigaret, kde přepadli řidiče, nalili do něj alkohol, ten pak byl nalezen na Prostějovsku ve vojenském areálu. Šlo o lup za 4-5 milionů korun, byl to první přepadený kamion cigaret. Byli to zlatokopové, všichni tenkrát chtěli peníze.

Dokážete říct, kolika lidem jste nasadil „klepeta“?

To vždy udělal někdo jiný, já jsem jim ta klepeta nedával. Já jsem připravoval důkazy a pak rozhodoval soud. Jako vyšetřovatel už dělám „na čistém“. Když jdu na domovní prohlídku tak už tam přede mnou svou práci udělali kolegové ze zásahovky. Podezřelému už jen řeknu, že je zadržen, řeknu mu jeho práva a povinnosti. To, že bych musel použít donucovací prostředky, to nemusím. Jako vyšetřovatel už dělám hlavou, aby vše bylo v rámci zákona, aby to vzal soud a neshodili to obhájci

Takže když přijdete například na místo činu, stejně jako "inspektoru Columbovi", vám zde nic neunikne?

Musím vše dopodrobna ohledat. To musím. Ohledání místa činu je alfa a omega celého vyšetřování. Co zanedbáte tam, to už se nedožene. Protože pak se to místo činu změní. Jsou případy, že někdo přijde, uvidí tam něco, začne s tím hýbat a něco tam dělat. A to už nikdy nedáte dohromady, protože nikdo si to už nepamatuje. Na druhou stranu je výhoda mobilních telefonů, že jsou situace, že to hned, kdo je první na místě činu, ihned nafotí, ještě před tím, než přijedou složky IZS. Takže máme například možnost se podívat, v jaké poloze byla případná oběť a podobně. Jsou lidé i takto duchapřítomní.

Musel jste při výkonu své činnosti použít služební zbraň?

V životě jsem ji nepoužil.

Jaký je vztah veřejnosti k policii obecně, změnil se od devadesátých let? Většinou v té době, byla PČR přece jen brána víc jako represivní složka…

Jsou lidé, kteří mi za mou práci poděkovali, že jsem ji odvedl dobře. To člověka potěší. Dnes je doba jiná, rychlejší, stresovější a uspěchanější. A od toho se odvíjí i chování lidí. Dřív, když policajt někoho zastavil, tak ti lidé si nedovolili říct, že spěchají a kontrolu trpělivě vydrželi. Když bylo vše v pořádku, tak se rozloučili a jeli. Ale dnes je asi uspěchaná doba, někdy vás například řidiči pozdraví slovy: pospěšte si, já spěchám a nemám na vás čas.

Co by si měl adept na práci policisty uvědomit než se na tuto dráhu jako vy, před více než 40 lety, vydá?

Že je zde důležitá práce v kolektivu. Jeden musí spoléhat na druhého. Jedinec v případu neudělá nic Je to týmu lidí a o spolehlivosti každého jednotlivce v něm. A o vzájemné důvěře v jejich práci. O týmové práci to tady je.