Byly krušné chvíle, koncem dubna už viděli zaměstnanci světlo na konci tunelu. Nepolevují však v dodržování nařízení a nákazu nepodceňují.

Jaká byla atmosféra v domovech, když to všechno vloni začalo?
Nikdo jsme nevěděli, co se děje. Snažili jsme se co nejvíc nastavit nějaký systém a pravidla. Pomohlo to k tomu, abychom si ověřili, co funguje a co ne. Na jaře jsme byli plní nadšení, neměli jsme jediného nakaženého člověka – ani zaměstnance, ani klienta. V létě to bylo uvolněné, ale upřímně, my jsme moc nerozvolňovali. Trvali jsme na rouškách a dalších preventivních opatření. Báli jsme se, aby se nákaza do domovů nedostala. Na podzim přišly takové vlny, napříč celým okresem Vsetín. Začal to Rožnov, pak následovalo Valašské Meziříčí, Jasenka a Karolinka. Každý domov si postupně prošel nákazou. Někde více, někde míň.

Mluvila jste o nastavení pravidel, jak to fungovalo?
Jaro nás naučilo, být dva kroky vepředu, než reagovat na nařízení vlády. Myslím, že se ukázal úžasný management, úžasný systém komunikace, spolupráce, naprosto jsme se jako organizace semkli. Pomohlo nám to posílit IT prvky – komunikovali jsme hlavně přes videokonference, ukázalo se, že tento systém je důležitý. Výpočetní techniku jsme nakonec využili i pro klienty, dostali jsme tablety a oni dodnes dennodenně využívají komunikační aplikace.

Jak na tom byl personál?
Měli jsme hodně nakažených zaměstnanců, takže to pro ně bylo stresující. Bylo jich málo, museli jsme hodně improvizovat. Perfektní bylo, že se podařilo díky naší PR akci sehnat spoustu dobrovolníků. I díky nim jsme to zvládli. Vyzdobili domovy přes Vánoce a byli pro seniory změnou, novými lidmi, kteří přišli.

Kdy vám bylo nejhůř a personál zoufale chyběl?
Nejhorší je, že je to nepředvídatelné, nemůžete se na to připravit. Z hodiny na hodinu vám zaměstnanci oznámí, že nepřijdou do práce, protože jsou třeba pozitivní, nebo v karanténě. Stalo se nám to v pátek o půl třetí odpoledne, přišli jsme o komplet personál kuchyně a v sobotu a neděli nám neměl kdo vařit. Obtelefonovali jsme všechny naše zařízení, každý den se našel někdo, kdo těch sedmdesát jídel, v naprosto cizím prostředí uvařil. Podotýkám, že v té dané kuchyni v životě nebyli, kvůli zapnutému ionizátoru jsme jim ani nemohli ukázat, kde co je. Ale zvládli to, klobouk dolů před nimi.

Jak reagovali zaměstnanci na nařízení, která museli dodržovat?
Někteří si tak zvykli na respirátory a naučili se s nimi pracovat a žít, že si už ani nedovedou představit, že by si je někdy sundali. Naučili jsme se být opatrní, senioři jsou velmi křehká skupina, musíme je ochraňovat. Máme za ně zodpovědnost. Obecně nás pandemie naučila být operativní, vynalézaví, soudržní. Navzájem jsme si museli pomáhat. Vypadávala nám spousta zaměstnanců, ale my jsme službu zajistit museli. Domov seniorů nemůžete zavřít a nechat tak. Změnila se celá atmosféra domovů, pořád jsme museli být ve střehu, ohlížet se za sebe. Přineslo to hodně práce navíc – dezinfekci, sledování nákazy, vykazování, nahrazování pracovníků. Organizaci našich služeb to prověřilo. Musím poděkovat hlavně našim zaměstnancům, jsou ochotní a vstřícní. Kolikrát nastoupili z hodiny na hodinu. Ale byli i takoví, kteří odešli na nemocenskou nebo ošetřovné, a dlouho jsme je neviděli… Naštěstí těch bylo minimum.

Jak pandemii zvládali senioři a jejich rodiny?
Klientům nejvíc chyběla rodina, lidská blízkost, kontakt, to, že se nemohli obejmout. A taky mnohdy nerozuměli přes respirátor. Ti, kteří trpí nějakou demencí, nechápali, proč to všechno je, proč jsou nařízení, zákazy. Senioři, kteří nebyli očkovaní, museli po návštěvě třeba u rodiny do izolace. To bylo také pro ně hrozné. I pro rodiny to bylo složité a dlouhé období, někteří byli až agresivní. Těžko nesli, že se nedostanou za svými blízkými na pokoj. Vytvořili jsme alespoň návštěvní místnost, ale bylo to pro ně neosobní. Nešlo to ve všech domovech, v těch malých se těžko zřizují covid a ne-covid zóny.

Obyvatelé vašich domovů se nemohli těšit ani ze společných aktivit…
Veškeré kulturní akce jsme zrušili. Míváme společenské akce, besídky, třeba přes Vánoce nám tu chodí děti ze škol a školek, o to všechno klienti přišli. Museli zůstávat na pokojích, kde dokonce i jedli. Nemohli se potkávat ani v jídelně. Přesto byla nádherná akce na Mikuláše, kdy asi sedmdesát dětí ze školy zpívalo venku před domovem koledy, klienti se oblekli a šli je poslouchat z balkonů. I dárečky jim děti přinesly, jen jim je tentokrát nemohly sami předat.

A co návštěvy, jak probíhaly v těch nejkritičtějších chvílích?
Pokud na tom byl člověk moc špatně, v terminálním stádiu, umožnili jsme rodině návštěvu, aby se rozloučili. Nebylo to tak, jak zaznívalo z nemocnic, že se lidi nemohou rozloučit se svými blízkými. Zákaz návštěv jsme měli podle nařízení vlády. Pořád trvá, že nemůžete přijít kdykoli a jak se vám zachce. Stále je třeba dodržovat pravidla.

Co je tedy třeba udělat pro návštěvu svého blízkého v domově?
Neustále se snažíme chránit naše obyvatele. Teď platí, že pokud se senior nakazí, je to většinou od návštěvy. Většinu zaměstnanců máme naočkovaných. Stanovili jsme další pravidla, abychom to zvládli. Mezi ně patří registrační systém návštěv, které se musí dopředu nahlásit. Máme návštěvy normálně, ale pro některé je to nepříjemné. Dotyčný se musí rozmyslet, jestli se k nám vydat, protože musí mít respirátor, musí být testovaný, nejlépe z oficiálního odběrného místa, nebo devadesát dní po covidu, nebo očkovaný. Každému při vstupu změříme teplotu, každý vyplní čestné prohlášení. Stále vycházíme z nařízení vlády. Ta nepadla s tím, že padl nouzový stav.

Dodržují návštěvníci pravidla?
Apelujeme na ně, aby opatření stále dodržovali. Když přijdou k nám, mají respirátory, ale pak si odvedou babičku ven a opakovaně vidíme, že polovina si je sundá. Není v našich silách za každým běhat a upozorňovat, aby si je nasadil. Je to i jakési narušení soukromí a je neetické, abychom seděli s nimi a hlídali je. Každopádně je to jejich povinnost ze zákona, kterou by měli dodržovat. Bohužel někteří návštěvníci nejsou zodpovědní.

Jsou u vás senioři očkovaní? Byly s tím problémy?
Měli jsme tu mizivé procento seniorů, kteří vyloženě očkování odmítli. Rodina jim to rozmluvila, aby to nedělali. Máme i případy, kdy se nechali naočkovat dodatečně. Viděli, že ostatní jsou naočkování, že pak třeba nebudou muset na společné aktivity nosit respirátor, tak to přehodnotili. Ne každý senior je naočkovaný, ať už kvůli zdravotnímu stavu nebo z jiných důvodů. Koncem dubna jsme měli naočkovaných zhruba pětaosmdesát procent. Strach neměli, chtěli se očkovat. Asi jen pět seniorů mělo vedlejší příznaky – většinou jen teploty. Věříme, že bude brzy po všem. Pandemie nás dala dohromady, ale už bychom to nechtěli zažívat.