Otakar Motejl se také vyjádřil, že stav bytů na Poschle a domů na Jesenicku, Prostějovsku a Uherskohradišťsku odpovídá stavu pavlačového domu. Navíc uvedl, že lokalita Poschlá není vhodná k bydlení. Proti tomuto závěru se radnice ostře ohradila. Starostka Vsetína Květoslava Othová řekla, že pokud podle veřejného ochránce práv bylo lepší obyvatele pavlačového domu u polikliniky vystěhovat na ulici, na což město mělo právo, pak to svědčí o naprosté absenci sociálního cítění pana Motejla. Dlouho očekávaný výsledek šetření pobouřil i velkou část veřejnosti. Jak se ale na něj dívá romská aktivistka a terénní pracovnice Daniela Cincibusová? A jak tato žena vidí budoucnost vsetínských Romů?

Co říkáte na zprávu Otakara Motejla? Je to podle vás zadostiučinění?

Jsem překvapená a mám velké obavy z toho, jak se bude dále vyvíjet naše komunitní práce s Romy. Mám v hlavě spoustu nápadů, jak pracovat s dospělými, ovšem ve zprávě je výslovně uvedeno, že Poschla není vhodná k bydlení. Takže cítím určité ohrožení našich plánů. Pokud jde o závěry, které se týkaly samotného stěhování, ty vůbec nedovedu pochopit. Většina těch lidí mohla skončit na ulici, takže je to vůči městu nespravedlivé. V jiných městech by tento problém řešili daleko razantněji.

Myslíte si, že tato zpráva pomůže řešení romské problematiky?

Na podobné závěry mám svůj osobitý názor a často s ním narážím u ochránců lidských práv. Podobné výroky ve prospěch Romů vnímám jako kontraproduktivní a nešťastné. Především to zvyšuje negativní ohlasy majority vůči Romům. Lidé přece mají oči a vidí je v hernách, ačkoliv pobírají sociální dávky.

Myslíte si tedy, že ta zpráva může naopak narušit vaši práci s Romy?

Myslím, že ani ne. Tady (na Poschle) se stalo něco, čemu málokdo uvěří. Ti lidé už neuklízejí ze strachu ze sankcí, ale protože jim spousta věcí došla a chtějí se změnit. A s lidmi, kteří chtějí změnit svůj život, se pracuje daleko lépe, než s těmi, kteří rezignovali. Také ale téměř nepoužívám silové prostředky. Naopak se je snažím povzbuzovat a motivovat.Velmi se nám osvědčil například systém domovních důvěrníků, který jsme hned od začátku nastartovali. Oni sami už poukazují na nepořádek, rušení nočního klidu a další nedostatky. Jednou dokonce sami zavolali městskou policii na jinou romskou rodinu, která tam nebydlí a dělala nepořádek. Někteří přestávají hrát automaty. Už jim prostě není lhostejné, jak se na ně bude veřejnost dívat. Začínají se probouzet i romské ženy. Zrovna minulý týden jsme založily občanské sdružení Lungo drom (Dlouhá cesta).

Vraťme se zase k té zprávě. Co na ni říkají samotní Romové? Mluvili jste společně o ní?

Nezaznamenala jsem zvýšený zájem o ni. Ale když se objeví zpráva o tom, že je to s Čunkem nahnuté, tak poleví (směje se). Stále ho vnímají jako autoritu, která, když něco slíbí, tak to dodrží. Ale skoro všichni vůči němu cítí vděčnost, že neskončili na ulici. Samozřejmě jsou tam i takoví, kteří křičí. Těch je ale méně.

V televizi se ale Romové vyjadřovali opačně. Asi to nebyli ti z Poschle….

Víte, ti, kteří byli vystěhovaní na Jesenicko, Prostějovsko a Uherskohradišťsko, jsou teď v těžké situaci. Z našeho pohledu by jim mělo pomoci, když dostanou půjčku na dům, aby si jej pomalu začali opravovat. Romové ale nikdy nevlastnili žádné nemovitosti, nemají většinou vztah k půdě. Celou dobu žili jen v nájemních bytech, kde se nemuseli o nic starat. Takže teď je to pro ně pohroma a oni se cítí bezradní. Navíc ze sociálních dávek se dá těžko našetřit na opravy.

Proč tu svoji situaci tedy neřešili dřív? Vždyť oni v tom „pavlačáku“ žili několik měsíců v podstatě „načerno“ bez právního důvodu a mohli se sami o sebe postarat.

Já osobně, kdybych neměla kde bydlet, byla bych ráda, kdyby mi dal někdo půjčku na dům. Sama jsem se do podobné situace také dostala. Nastěhovali jsme se do domu, který nebyl ve zrovna nejlepším stavu. Sociální pracovnice nám hrozily, že nám vezmou děti, protože jsme je vychovávali k víře. Manžel byl totiž vystudovaný, leč nevysvěcený katolický kněz. Až poté vystudoval medicínu a pracoval jako psychiatr. Za minulého režimu jej podezřívali, že je tajný kněz. S manželem jsme ten barák také neuměli opravovat. Ale obrátili jsme se na přátele a pomohli jsme si. Ale chápu i jejich situaci. Pochybuji, že by Romům na Vsetíně někdo pronajal byt. Když jsem si pronajala byt v Bystřici pod Hostýnem, sousedé, kteří viděli mé romské děti, jak mi tam pomáhají stěhovat věci, málem psali petice, že Romy v domě nechtějí. Takže i kdyby si tu situaci chtěli řešit sami, měli by to velmi ztížené. Romům prostě nikdo byt nepronajme.

Nemyslíte si ale, že si to dělají sami?

To je samozřejmé. Ale určitě nemohou za všechno. Ovšem ty stereotypy v názorech na Romy jsou tak silné, že se to nedá najednou překlenout. Oni třeba vůbec nechápou, proč je „bílí“ nemají rádi. Tím, že si vystačí sami ve svých rodových společenstvích a mají kritéria hodnot své komunity, ani nemají šanci poznat, co po nich společnost chce. Kdyby chodili do práce a měli více šancí setkávat se s lidmi z majoritní společnosti, mohli by snáze korigovat své myšlení a chování vstříc k majoritní společnosti. Tím, že jsou v izolaci, nemají se s kým srovnávat, pouze mezi sebou. Je to začarovaný kruh a dostat se z něj bude dlouhá, náročná cesta. Pro mě je to ale obrovská výzva a vnímám to jako svůj poslední životní úkol.

Jak jste naznačila, je to běh na dlouhou trať. V čem vidíte největší překážky?

Neštěstí je v tom, že na počátku devadesátých let většina z nich přišla o práci a nastavení sociálních zákonů je nemotivovalo k hledání práce. Když pracovali, byli na tom mnohdy finančně hůř, takže neměli vůbec žádnou motivaci svoji nezaměstnanost řešit. A problém je v tom, že společnost se teď čím dál více polarizuje na bohaté a chudé. Přibývá chudých i v majoritní společnosti. Lidé jsou už takoví, že potřebují najít viníka, proč jsou ve srabu. A nejsnazší je poukázat na Romy, že nic nedělají a žijí z našich daní.

Jenomže oni si navíc jezdí v drahých fárech a místo toho, aby zaplatili dluh, koupí si novou sedačku nebo televizi.

Bohužel, je to tak. Ale oni to v tom svém hodnotovém žebříčku mají tak zakódováno. Chtějí mít něco lepšího než ostatní, aby byli lépe hodnoceni a vnímáni ostatními. Touha po pěkných a nových věcech je u nich silnější než racionální uvažování. Až Romové budou na takové úrovni, že prestiž pro ně bude vzdělání a postavení ve společnosti, tak nám bude hej.

Kdy to bude? Přece u nich je to tak, že když se někdo z jejich komunity vyčlení a dá se na studia, ostatní se jich zřeknou a dotyčný se těžko vrací…

Není to tak úplně. Spousta Romů s postavením se vrátila a postavila si na práci s Romy svůj džob. Zkrátka, založili občanské sdružení a využili grantů z neziskového sektoru, který často ani nesledoval, jak se finanční prostředky využily. Tím ale nechci říct, že by všichni byli stejní. Máme tady romská sdružení, která obětavě pracují pro Romy a odvádějí dobrou práci.

Takže tady máme i spoustu sdružení, která jen zneužívají systém?

To si rozhodně nemyslím. Ale mám zkušenost z minula, kdy jsem se na jednoho člověka z nejmenovaného občanského sdružení obrátila s žádostí o pomoc, tehdy se to týkalo Romů ze středních Čech, řekl mi, že jsou to degeši (nečistí) a že se mám na ně vykašlat. A teď je to jeden z těch, který křičí, že byla porušena lidská práva.

Myslíte, že Čunek je rasista, jak o něm často říkají?

Čunek není rasista a dál na tom trvám. Viděla jsem, jak s Romy jedná, jak se k nim chová. Vím, že se spoustou z nich pracoval ještě ve Zbrojovce. Chápu, že mu došla trpělivost. Soužití Romů s majoritou na pavlačáku už bylo opravdu neúnosné. Vysoce hodnotím, že jim dal bydlení, ačkoliv nemusel, a že se snažil ten problém řešit. Nemůžu se ale ztotožnit s tím, že jen sankcemi se to spraví. Chvíli by to snášeli, ale pak by rezignovali. Romové musí především vzít svůj život do vlastních rukou a rozvíjet to, v čem jsou dobří. Čunek Romům na jedné straně pomohl a na té druhé popudil „bílé“ proti nim, protože jim dal něco navíc. Důsledkem jsou vzedmuté emoce proti Romům.

On to ale vysvětlil tím, že takto si je vychovala naše společnost, protože jim neustále dávala něco zdarma, když zničili byty, dostali druhé, atd. A také řekl, že je to poslední šance.

V tom se s ním ztotožňuji. Sociální politika státu je vedla k nečinnosti a k pocitu, že se o ně někdo musí postarat. Proto u nich nejprve musí dojít ke zlomu v myšlení. Musí si uvědomit, že když si pořídí děti, nesou za ně odpovědnost oni, ne stát. Stát sice může pomoci, ale jen do určité míry. Já sama jsem vychovala v náhradní rodinné péči 22 dětí, z toho 15 romských a všichni jsou minimálně vyučeni a všichni se živí prací. Žádný z nich nežije z dávek. Moje holky se učily v Kelči, a když jim ujel autobus, šlapaly 17 kilometrů z Bystřice pěšky. Samy cítily tu zodpovědnost. Ovšem to hodně záleží na výchově. Ať mi tedy nikdo neříká, že Romové jsou hloupější než ostatní.

Svým pohledem na věc jste mě velmi překvapila. A myslím, že nejen mě…

Na celý problém mám svůj názor a nepřidám se ani k jednomu extrémnímu táboru. A mediální kampaň, která byla vedena proti Čunkovi, mi přišla nespravedlivá a bylo mi ho jako člověka líto. A nejen jeho, ale i jeho ženy a dětí. Víte, já bojuji za práva Romů – mám je ráda a přirostli mi k srdci. Ale musí si uvědomit, že musí společnosti něco odvést a ne jen čekat s nataženou rukou. Někdo jim už musí konečně říct, ať se postaví na vlastní nohy. A ne v nich neustále pěstovat pocit, že jsou chudáci a oběti.