Původně měl být jen poloviční, nakonec ale pod rukama zručných řemeslníků vyrostl monumentální ledový drak odhadem snad osm metrů dlouhý a přes tři metry vysoký. Bude jistě největším dílem z ledu, které uvidí návštěvníci letošního festivalu ledových soch na Pustevnách, jenž v oblíbeném středisku začíná nadcházející sobotu.

Ledový drak se ukrývá v jednom ze dvou připravených rozměrných stanů a spolu s dalšími třemi sochami nebojácným rytířem v brnění, křehkou princeznou a ledovým hradem tvoří pohádkové království. Šestice řezbářů od Krkonoš na nádherných, detailně propracovaných skulpturách pracuje už čtyři dny. Mezi nimi i šestačtyřicetiletý Robert Musil z Hořic. „Jsme parta kamarádů, v létě děláváme sochy ze dřeva či písku, v zimě pak ledové,“ říká řezbář a mne si při tom zkřehlé ruce.

Z ŠEDESÁTIKILOVÝCH KOSTEK

Na hrad a pohádkové postavy, které jsou kolem něj, padlo na čtyřicet tun ledu. Křehký materiál měli řemeslníci od pořadatelů připravený v ledových kostkách vážících zhruba šedesát kilogramů. Práce to tedy rozhodně nebyla jednoduchá. „Přiznám se, že už nás všechno bolí,“ usmívá se Robert Musil.

Ledové sochy tvořil na Pustevnách také před dvěma lety. Tehdy byly podmínky ještě krutější než letos. „Byly dvacetistupňové mrazy. Říkal jsem, že na led už nepojedu, ale stejně jsem se letos zase nechal přemluvit.“

Na druhou stranu je to ale právě mráz, který je pro tvůrce ledových soch největším pomocníkem. „Každou ledovou kostku je potřeba patřičně upravit, polít vodou a přiložit ke druhé. Ona se přisaje a přimrzne. Pokud mráz není, materiál ujíždí, posunuje se při řezání,“ vysvětluje zručný řemeslník.

Devatenáctiletý řidič dostal smyk a po kotrmelcích skončil na střeše desítky metrů od silnice.
Řidič - artista skončil po kotrmelcích daleko v poli

Práci se dřevem se Robert Musil věnuje už více než dvacet let. Původně začínal jako tesař. Tvořil mimo jiné zdobené konce krovů na dřevěných stavbách, třeba právě takové, jakými se pyšní Jurkovičovy chaty na Pustevnách. Ze dřeva vyráběl také obličeje a různé masky. Později přešel na celé sochy. „Čím větší byly, tím více se mi práce líbila. Teprve později se přidaly sochy z ledu a písku,“ říká Robert Musil.

S partou kamarádů jezdívá řezat i do Německa na mistrovství světa. Tam je vedle zručnosti velmi potřebná také rychlost. V tuzemsku je jeho dílo k vidění například u vycházkové stezky kolem rybníka Pardoubek v Lázních Bělohrad. „Kolega tam vytvořil lochnesskou příšeru, já zase obří čerty,“ prozrazuje autor. Nejraději ale je, když mají jeho výtvory i praktické využití. „Tvořím proto i zdobené prolézačky pro děti, lavičky či houpačky,“ vyjmenovává Robert Musil.

Ilustrační foto.
Lidé z Valašska utíkají nejčastěji na Zlínsko a do Prahy