Součástí soutěže byla už tradičně ukázka toho, jak se má správně zelí připravit a natlačit.

„Bývala to týmová práce. Prastařenka vždycky loupala vrchní listy a vyřezávala lub (tvrdý, někdy zdřevnatělý střed hlávky – pozn. redakce). Pak se hlávka rozřezala na čtvrtiny. Zelené listy musely pryč, ale dali jsme je dobytku, nevznikla žádná škoda,“ popisuje dále.

Pak přišlo na řadu samotné hňápání, čili tlačení zelí do nádob.

„Pamatuju si, že mě jako děcko vždycky strčili do bečky, která měla dvě stě litrů. Ještě dnes ji mám na chalupě. No a přidávali zelé a já jsem šlapal. Hrozně z toho studily nohy, tak jsem si je dával vždycky na chvíli do teplé vody,“ vzpomíná Milan Mareček.

Na padesát kilogramů dávali patnáct kilo cibule, dále sůl a kmín. „A taky jsme přidali jaderničky do bečky. Jako děcka jsme na ně chodily, když sa vytahovalo zelí. Hodně sa spotřebovalo při zabíjačkách, často sa vařila kyselica, měli jsme krávy, bylo dost smetany. A staříček ho pojídal vařené jen tak s chlebem,“ loví v paměti.

Ušlapat, zatížit

Důležité bylo při nakládání zelí dobře ušlapat. „Jednak aby pustilo šťávu a také aby se vytlačil vzduch a k zelí nemohly bakterie. Pak se to zatížilo šutrem a sem tam jsme dolili převařenou vodu,“ popsal přípravu tradiční valašské pochoutky Milan Mareček.

Po prastarém receptu sáhla vítězka letošního ročníku soutěže, který se uskutečnil na Moštárně na Jasence Andrea Machulíková. „Máme ho po babičce. Celá rodina se pravidelně této soutěže zúčastňujeme, ale já jsem se letos trhla. Zelí jsem si natlačila sama do pětilitrových sklének a přihlásila se zvlášť,“ popsala vítězka, která jednu chvíli myslela, že soutěžit nebude.

„Nedávala jsem zelí do kameňáku s ostatníma. Po měsíci jsem ho z té sklenky zkusila a bylo hořké. Můj malý syn říkal, že je hnusné. Chtěla jsem ho vyhodit. Ale asi to chytlo jiný proces kvašení, nechala jsem ho furt na jednom místě v domku na chodbě, kde není ani teplo ani zima. A je z toho vítězný vzorek, smála se šťastná a novopečená držitelka titulu.

Ze soutěže se radoval také Ladislav Kubeš. Na Valašsku žije dva roky, pochází z Uherského Brodu, ale třicet let dělal kuchaře v Plzni. I tam nakládali zelí.

„Je to všude stejné, ale tvrdím, že hodně záleží na odrůdě zelí. My jsme měli v Západních Čechách Křimické zelí. To je pojem, jako je tady Otické. Musí to být prostě odrůda vhodná na nakládání,“ radí zkušený kuchař.

A pak už žádné zázraky.

„Sůl, kmín cibule. To stačí. Někdo dává jablka, někdo křen, někdo divoké koření, někdo kopr. To mi moc nechutná. Stačí základ. A pak je luxus, dát do bečky půlku hlávky. Z té potom vezmete vrchní listy, zabalíte do nich mleté maso a upečete. To je dobrota,“ prozradil recept na delikatesu Ladislav Kubeš.

A že nakonec neskončil v první desítce? „Člověk sice je soutěživý, ale mně je jedno, jestli budu první, nebo desátý. Mám radost, že tu můžu být, protože miluju tradice a je dobře, že se udržují,“ uzavírá účastník letošního devatenáctého ročníku soutěže O najlepší hňápané zelé.

Výsledky 19. ročníku O najlepší hňápané zelé

Přihlásilo se 34 soutěžících ze Vsetína, ale i Hošťálkové, Seninky, Lačnova, Semetína a dokonce Hulína, Kroměříže či Petřvaldu u Karviné.

Ze 34 vzorků si 17 soutěžících poznalo svůj výtvor a získalo tak titul Zelmajstr. Je to jeden z rekordů v historii soutěže.

Ceny Valašska získali:

1. Andrea Machulíková

2. Jiří Novosad

3. Přemysl Kříž

 

4. Kateřina Baďurová

5. Tomáš Nerodil