Tak tedy u nás v Lužné. Pavel chtěl přijet v sobotu už v 7 ráno, ale tak brzy slušní lidé ještě spí. Takže v 10. Samotné vaření piva trvá pět hodin pokud se ovšem spokojíte se čtyřiceti pivy jako my. „Uvařit si doma pivo může v podstatě každý. Stačí si koupit slad, chmel a pivovarské kvasnice," říká Pavel a míchá přitom vařečkou slad smíchaný s vodou ve dvacetilitrovém hrnci. Po ruce má teploměr, se kterým zavařujeme okurky. A také stopky. Vařit pivo není jenom tak.

Takový sladový šrot můžete přisypat do vody až v okamžiku, kdy má 45 °C. Teprve potom postupně rozehříváte a mícháte jakousi pivní kaši. Nejdříve na 65 °C, pak na teplotu 72 °C. U každé teploty pak ještě určitou dobu čekáte, aby byl účinek zkrátka dokonalý. „Hmm, pěkně to voní," říká už první půlhodinku přítel, který k nám Pavla na pánský večírek pozval. Ostatní dorazí po obědě.

Kde vaříme? Doma v kuchyni. V troubě se peče krkovička na zelí a chlapi si dávají vitaminovou bombu, šťávu z kysaného zelí. Tedy pro začátek. Za chvíli štamprlku slivovice, aby se pivo podařilo. U nás doma pijeme z takzvaných zuzek, které vyfoukali skláři ve Květné. „Tak dej Bůh štěstí," cinká zuzka o zuzku současně s pozdravem pivařů.

Dříve bylo vaření doménou žen

Jak nám Pavel vysvětluje, slad se používá při výrobě piva hlavně kvůli cukru. Právě ze škrobu se totiž vytvoří zkvasitelné cukry na kvasnice. Sám ale z hrnce nespouští oči, protože má ve vaření piva mimo pivovar premiéru. „Zatím to fakt voní pěkně, bude to dobré," je spokojený sládek. Pivní kaše je už prý tak akorát, teď se ale musí nechat 20 minut odležet.

Kdo se trochu zajímá o historii, ví, že až do poloviny 19. století bylo vaření piva doménou žen. „Za všechno může průmyslová revoluce. Když se vymyslel účinný chladicí systém, dalo se už pivo i pít. A tím pádem se stalo mužskou záležitostí," poučuje nás sládek. Zmiňuje, že třeba Plzeň měla dřív hroznou pověst, co se piva týče. Pozvali si ale do města sládka z Bavor a dnes je plzeňský pivovar v Evropě jedním z nejvěhlasnějších.

A jak pokračujeme my? Zatímco z gramofonu se ozývá Marta Kubišová a její Říkej mi, kdo má koho rád, stavíme na sporák další hrnec a ohříváme v něm čtyři litry vody na 78 °C. Pak nastává operace. Do čisté ohřáté vody cedíme mláto. Zkouším, jak chutná. Sladké otruby, cereálie nebo tak něco. Kačenky pod splavem si pochutnají. A ze sladké vody budeme dělat pivo.

Ale ještě musíme vodu, kde je teď mláto, scedit k vodě pivní. Mláta se tak elegantně zbavíme. Zbyla nám sladina. Ta se přivádí do varu a vaří, tentokrát hodinu s chmelem, což jsou takové malé zelené bobulky. Polovinu tam vhodíme hned na začátku, další půlku až patnáct minut před koncem. Teď se Pavel od hrnce nehne.

„Kdybych přestal míchat, tak to připálím jako ty slané tyčinky," směje se Pavel mému rannímu přehmatu, když jsem vytáhla plech z trouby o minutu později.

Spálené nespálené, v kuchyni začíná být smrad. Ne z tyčinek, ale z piva. Přemýšlím, co mi to připomíná. „Šrot, který se dával kdysi prasatům," krčí nos jeden z návštěvníků a vrací se do obýváku. Pět hodin máme úspěšně za sebou. Práce ale zdaleka nekončí. Večer, až směsice vychladne, do ní přimícháme kvasnice. Teprve až vzejde ten správný kvásek, můžeme pivo nalít na petek a dát na měsíc do lednice. Musíme teď hrnec denně fotit a posílat Pavlovi, jestli už ano.

Dej Bůh štěstí za měsíc!

Přátelé, kteří jste byli zklamaní, že pivo nebylo hotové už v sobotu, přijďte za měsíc. Bude to dvanáctka světlá. Tak Dej Bůh štěstí!

Autor: Marie Šidlová