A žádný objektivní sociologický průzkum neexistuje. Naštěstí se mi dostala do ruky diplomová práce absolventky fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci Radky Březinové, v níž popisuje trampské hnutí na Valašsku.

„Je to jedna z forem návratu člověka z přetechnizovaného světa do přírody. A způsob, jak užitečně a zdravě prožít chvíle volna,“ vysvětlila Březinová s přezdívkou Fčela.

V České republice se začalo toto hnutí rozvíjet už před druhou světovou válkou. První osada byla založena kolem roku 1918 na Vltavě v místě zvaném Svatojánské proudy, dnes zatopeném hladinou přehradní nádrže.

Původně bezejmenná skupinka pražských skautů jí dala název „Roaring Camp“ (Tábor řvavých) podle povídky Breta Harta. Později, současně s oficiálním vznikem trampské osady byla přejmenována na „Ztracenou naději“.

Návrat lidí z měst do čisté přírody

Tramping je podle Březinové typický a charakteristický pro české a slovenské městské a průmyslové aglomerace, po vzniku samostatného Československa.

„První trampové se rekrutovali z chudších sociálních vrstev a nezaměstnaných, kterým tento způsob života vyhovoval,“ řekla Fčela s tím, že později, když se hnutí zpopularizovalo, se k hnutí přidali i lidé ze středních vrstev a módně i z těch vyšších.

Trampové se odštěpili od Skautingu, protože jim přestal vyhovovat pevný řád této organizace, ale měli vztah k přírodě a romantice. To bylo v letech první světové války. Název tramp se tehdy ještě nepoužíval, těmto lidem se říkalo divocí skauti.

Tramping se rozvíjel v oblastech vhodných k tomuto účelu, kde jsou lesy, romantické skály, a trampské osady najdeme nejčastěji kolem řek a potoků. Důležitou podmínkou je snadná dostupnost tohoto místa, například vlakem propojujícím tuto oblast s městem, kde bydlí většina trampů

Četli Greye i Stevensona

Do češtiny vstoupila pojem tramp pravděpodobně převzetím tohoto termínu z dobových překladů románů Jacka Londona.

Další inspirací byly dobové knihy a filmy tematicky čerpající z prostředí Divokého západu, například romány Karla Maye, Zane Greye, Jacka Shaeffera, R. L. Stevensona, a různých překladových, převážně amerických autorů.

„Přestože čeští trampové převzali svůj název právě od amerických a mnozí měli krev stejně nepokojnou, není mezi českým a americkým trampingem přímé spojení,“ popsala Bezinová. Obě hnutí se ale míjela v prostoru a čase.

Anglický výraz „to tramp“ znamená šlapat, chodit, toulat se nebo také dlouhý, těžký krok, toulka, ale rovněž tulák a v některých krajích dokonce zloděj.

Důležitými charakteristickými rysy trampského hnutí byly a jsou neorganizovanost a volnost. Proto neexistují trampské organizace, ale jen tramské hnutí a osady. „Tramping klade hlavní důraz na znalosti primitivismu indiánské romantiky. Na znalost přírody a všech věcí s ní souvisejících, jako je táboření, samostatnost, družnost, sebekázeň a opravdové kamarádství,“ přiblížila Březinová.

Dalším specifickým rysem trampingu je okolnost, že navzdory téměř stoleté tradici vždy byl a dodnes je na hranici legality. Tento postoj vyplývá z jeho podstaty: volného táboření v přírodě, většinou mimo prostory či objekty schválené k tomuto účelu oprávněnými státními úřady či soukromým vlastníkem. Tramping je nadále mlčky tolerován, a víceméně trpěn.

Hnutí se rozvíjelo hlavně v osadách

V trampském hnutí působilo mnoho později význačných osobností veřejného, politického i kulturního života.

Například spisovatel a novinář Géza Včelička, malíř Zdeněk Burian, či novinář Karel Melíšek. „S redakcí časopisu Tramp spolupracoval spisovatel a novinář Karel Konrád, herec a malíř Emil Artur Longen, spisovatel a diplomat Norbert Frýd a jiní,“ popsala Fčela .