Pan Bureš vyprávěl s neskutečnou lehkostí a nevtíravým vtipem. Troufla bych si říct, že u většiny posluchačů rozvinul další cestovatelské touhy. O cestování hovoří jako o velké vášni, která nám pomáhá nalézt sama sebe.

Vaše poslední cesta byla právě o Arménii?
Poslední cesta byla do Réunion Mauritius, tedy na dva ostrovy v Indickém oceánu. Jel jsem tam se svým kamarádem, se kterým jezdíme po celém světě na dobrodružnější a poznávací akce. Cestování obecně je pro mě koníček a vášeň, takže každým rokem, pokud mám čas, rád někam vyjedu. Většinou cestuji s kamarádem, se kterým jezdím dvacet let. Někdy se zapojíme do menší skupiny. Oblasti si nevybíráme podle toho, abychom si je takzvaně „odfajfkovali", ale zajímají nás nějaké konkrétní věci v zemích. Když jsme odjížděli na tyto ostrovy, lidé si mysleli, že se tam jedeme koupat. Z těch devíti dnů co jsme tam byli, jsme strávili u moře asi dvě hodiny. Většinu času jsme strávili v horách, na sopkách a podobně.

Když tedy máte možnost si vybrat mezi typem cestování, vybíráte si raději poznávací cesty?
Jednoznačně volím cesty poznávací. Neodsuzuji pobytovou dovolenou u moře, ale nejsem na to nastavený. Samozřejmě krátké chvíle u moře v Pacifiku, kde jsou západy slunce nádherné, nezapomenutelné, mám rád. Jak se ale říká, válení u moře mě moc nebaví.

Přemýšlel jste někdy nad tím, kolik států jste už stačil navštívit?
Když to mám vzít statisticky, tak podle údajů OSN existuje v současnosti kolem sto devadesáti států. Já jsem jich navštívil asi sto deset, nedělám si žádné statistiky, ale zcela jistě vím, kde jsem byl. Necestuji tak, abych se pak před okolím vytahoval, kolik míst jsem navštívil. Jednotlivé lokality si nevybíráme podle toho, kde nikdo nikdy nebyl. Vždy volíme taková místa, která nás zajímají obsahově.

To je opravdu pěkná statistika. Pamatujete si, kam směřovala vaše první cesta?
První moje zahraniční cesta byla v roce 1961, kdy mě bylo dvanáct let. Jeli jsme tehdy s rodiči do Tater, z celé dovolené jsme dva dny strávili v Polsku. Do dneška tato cesta ve mně zůstala, stále si vybavuji ten pocit, když jsme jeli za hranice. I když jsem byl malý kluk, uvědomoval jsem si, že je to něco zvláštního. Tehdy mě ještě nezajímaly památky, ale ten pocit, když jsme tehdy přejížděli hranice, byl úplně jiný. V současnosti projíždíte přes pět hranic Evropou a ani vám to nepřijde. Ovšem první samostatnou cestu do ciziny jsem absolvoval v roce 1967, kdy jsem společně se svým kamarádem vypravil na kole do Bulharska. Cest na kole jsem pak absolvoval několik a v sedmdesátém roce jsem stopem projel Evropu. Poté však nastala normalizace a všemu byl konec. Nerad toto slovo používám, ale byla to pravda. Žádný devizový příslib jsem nedostal a prakticky jsem byl rád, když jsem mohl vyjet do socialistických zemí, jako turista a aktivní sportovec. V té nové době jsme prvního prosince 1989 vyjeli na rodinný výlet do Vídně, protože to bylo poprvé, co jsme mohli někam svobodně vyjet do zahraničí. O rok později jsem založil cestovní kancelář, kterou provozuji do teď.

Když jste mluvil o stopování, cestoval byste tak i v dnešní době?
Dříve i dnes to byl a je určitý způsob cestování. V podstatě vám to ubere spoustu času, pamatuji si, že jsem někdy celé dny stopoval. Problémem jsou také dálnice a bezpečnost. Je jiná doba, dneska sednete na letadlo a jedete. V dnešní době i ten méně majetný si může koupit jednou za čas letenku do New Yorku. Tehdy to bylo spíš dobrodružství a taky proto, že člověk neměl peníze na vlak. Dá se říct, že se to nedá srovnat.

Máte také cestovatelské webové stránky, na kterých máte popsané a vyfocené jednotlivé kontinenty. Všimla jsem si, že nejméně cest jste směřoval do Afriky.
Na těchto webových stránkách je pouhé torzo, které jsem kdy objel. Jelikož neovládám internet, musím vždy žádat kamarády nebo mé pracovníky. Velkou část cestování jsem prožil v takzvané nedigitální době, čili mám doma desetitisíce fotek, které na internet dát nemůžu. Leda bych je mohl naskenovat, ale to už je další práce a výdaje. Z Afriky mám úžasné vzpomínky z cesty, projel jsem tam Zambii, Zimbabwe, Tanzanii, Réunion Mauritius, Zanzibar, Maroko, Egypt, Tunisko, Ghanu, Burkinu Faso, Mali, Senegal, Kilimanžáro a další. Afrika je můj srdeční kontinent, jsou tam jiní lidé a podmínky.

Patříte tedy k té skupině cestovatelů, kteří zastávají názor, že se v naší republice máme stále velmi dobře?
Samozřejmě, podle statistik patříme k pěti procentům nejbohatších lidí na světě. Řadí se zde všichni naši lidé, kromě bezdomovců. Lidé, kteří nejezdí nebo cestují a nejsou vnímaví, nedokážou vnímat jejich zvyky a tradice. Možná vám řeknu teď takové nadnesené slova, které jsou možná moje, nebo jsem je někde vyčetl. Ale cestování je i sebepoznání. I když cestovat sám je krásné, nejste na nikoho vázán. Říká se, že kdo cestuje sám, má poloviční zážitek. V té chvíli totiž nemá člověk možnost se s někým podělit o momentální zážitky. Všechno tak člověk vstřebává do sebe a po příjezdu domů, má potřebu všechno popsat. Raději jezdím s někým, s kým se mohu podělit o zážitky přímo.

Když toho máte tolik projetého, míváte před samotnou cestou ještě nějaké obavy?
Kdyby člověk řekl, že nemá obavy z ničeho, je blázen. I zkušený cestovatel musí mít nějakou záklopku. Když se někde válčí, tak tam prostě nepojedu. Pokud nejsem totální dobrodruh, který pak bude vykládat o tom, jak chodí mezi střelami a nic se mu nestalo. Pravdou je, že mám za sebou asi tři sta padesát letů, takže ze mě jistá nervozita opadá. Dříve jak se letadlo rozjíždělo po ranveji, jsem si říkal, že může být konec a nic s tím neudělám. Dnes je mi to jakoby jedno, člověk se proti těmto opakovaným pocitovým záležitostem stává otrlým.

Máte nějakou věc, kterou si vezete na každou cestu?
Když řeknu, že mám, tak to zavání fetišismem. V opačném případě bych lhal. Jsem známý tím, že nemám rád nové věci. Po každé s sebou vezu trekové sandály, které byly snad stokrát opravované. Koupil jsem si je v Nepálu, když jsem tam byl poprvé. Beru to skoro jako fetiš, protože bez těch sandálů nikam nejedu. Považuji je za základní obuv a k nim beru třeba vysoké trekové boty. Je to taková věc, kterou beru automaticky. Ještě sebou vozívám takový modrý kámen na šňůrce, který jsem jednou dostal od své manželky a syna na narozeniny. Pravděpodobně nevěděli, co mi mají dát. (smích) Beru si ho na výpravy, považuji ho za takový amulet. Jinak si kromě foťáku pravidelně nic neberu.

Jste ten typ člověka, který se rád vrací na svá oblíbená místa?
Určitě ne. Možná se to bude zdát nadnesené, ale lidský život je natolik krátký, abychom se vraceli na stejná místa. Když jedeme domů, tak si řekneme, že bychom se tam rádi vrátili. Prakticky vím, že se tam nevrátím nikdy. Považuji se za univerzál, chci tedy danou zemi poznat celkově. Část mých přátel jezdí do zahraničí pouze na hory, na koupání nebo na safari. Mě je to úplně jedno. Rád se podívám také do Ameriky, kde se pohybuji po přelidněných mrakodrapových městech s hamburgery. Jinde jdu do hor. Nemám rád typy cestovatelů, kteří do dané země nejedou, protože tam něco není. Pro mě je důležité poznat danou zemi komplexně.

Vy sám tedy nemáte zemi, kterou byste nerad navštívil?
Jednu zemi si nechávám stranou. Jedná se o Japonsko. Mám totiž dojem, že tato země je velmi přetechnizovaná a přecivilizovaná. Nevím proč, ale tato země mě neláká. Podle různých vyprávění jsou doslova ovlivněni technikou. Neznamená to, že se tam nechci podívat. Pravda ale je, že kdyby mi někdo dal na výběr mezi Japonskem a jinou zemí, pojedu raději jinam.

Co vás tedy v současnosti nejvíce láká?
S mým kamarádem si stále slibujeme, že objedeme západní část Austrálie. Zatím jsme objeli východní a střední část. Je pravda, že velká část lidí se na Ameriku dívá s takovým despektem, nicméně jejich přírodní parky na západě jsou nádherné. Tam se vždy rád podívám. Nepál je skvělý svým duchovnem, byl jsem tam asi třikrát. Poprvé jsem tam byl na treku pod Everestem, později jsem tam byl na expedici spolu s fotografem Zdeňkem Thomou. Tam jsme měli své poslání, do jedné vesnice jsme nesli fotografie a instalovali jsme trvalou výstavu. Do Nepálu se vždy rád vrátím, je to tam o něčem jiném. Duchovno buddhismu a hinduismu je tam neskutečně silné.

Podobné pocity asi máte, když navštívíte Indii.
V Indii jsem nebyl, trochu se za to i stydím. Pokaždé jsme upřednostnili nějaké jiné místo, ale moc bych se tam chtěl podívat. Plánuji to v nejbližší době. Rád bych tam jel s menší skupinou, abych si to tam takzvaně osahal. Všichni říkají, že tam je teprve ta pravá chudoba. Dovedu si to představit, protože v Africe je taky hrůza. Ale každý říká, že Indie je Indie. Člověk tam nesmí vnímat tu špínu, chudobu, žebráky a mrzáky, ale to duchovno.

Kdybyste byl žena, kam byste se nikdy neodvážil?
Takto jsem ještě neuvažoval, ale člověk by se nad tím měl zamýšlet. Právě teď čtu knihu od české cestovatelky Mileny Holcové, která se vydává na různé dobrodružné cesty. Její kniha pod názvem Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse, popisuje cesty autobusem v různých zemích. Holcová je blondýna, procestovala se svými kamarádkami nebo rodinou takové oblasti, kde i já bych měl strach. Ona tvrdí, že pokud se člověk chová správně, nemusíme se obávat. Nedokážu to posoudit, ale situace ženy v cestování je asi jiná. Obzvlášť v zemích islámu. Pokud narážíte na případ dívek, které byly uneseny v Pákistánu, mám na to jasný názor. Holky byly nezodpovědné samy k sobě. Ony prakticky provokovaly, aby k něčemu došlo. Nechápu v čem je pro ně to dobrodružství. Kamarád Zdeněk Thoman říká, dobrodružství nevzniká na té cestě, dobrodružství vzniká, až přijedu domů a uvědomím si, co jsem prožil. Pak teprve mohu říci, to bylo dobrodružství. Pokud někdo říká, že plánuje jet za dobrodružstvím, je to hloupost. Pro někoho je dobrodružství jet do Valašského Meziříčí, pro jiného je dobrodružství cesta na Everest.

Vám se někdy stala taková situace, kdy jste byl ohrožen na životě?
Ano, několikrát jsem si takové situace prožil. Nerad ale takové situace dramatizuji. Když jsem byl se synem měsíc v Panamě, dostali jsme se do oblasti Dariénu. V této lokalitě se pohybují lidé, bez pudu sebezáchovy. My jsme byli v místě, o kterém jsem věděl, že ještě není tak riskantní. Nakonec jsme narazili na vojenské jednotky, které hlídali hranice. Stává se tam naprosto běžně, že zde lidé zmizí beze stopy. Turista je pro ně nezajímavý, ale mají přidanou hodnotu pro místní mafie. Také v Ekvádoru v hlavním městě Quitu jsme šli na vyhlídkový kopec, kde je socha Krista a nějaká indiánka nás upozorňovala, ať přes slumy nechodíme. Nechci říct, že by nás zabili, ale pravděpodobně bychom byli okradeni. Další blbost jsem provedl v Argentině na jednom skalním útvaru. Přes velké balvany jsem nahoru vylezl sám, najednou se změnilo počasí a začal padat déšť, který ihned mrznul. Četl jsem o tom v knížkách, ale nevěřil jsem. Kameny byly najednou kluzké a já jsem nemohl slézt. Začalo se stmívat, byl jsem lehce oblečen, to bylo drama. O půl noci jsem přiběhl a vlil jsem do sebe dva litry teplého čaje. Nebo na Kilimandžáru zkolaboval rus výškovou nemocí, já jsem byl určen, abych doběhl pro pomoc. Jenže ve vysokohorském prostředí je vysoké odkysličení, takže po doběhu jsem padnul a tři dny jsem pomalu o sobě nevěděl. To jsou situace, které si člověk nevybírá. Naštěstí to vždycky dobře dopadne.

Také asi záleží na tom, s kým se na cestování dáte a komu důvěřujete.
Pokud chci jet na cestu na konec světa, tak nepojedu s někým náhodným. Pojedu s někým, kdo mě sedí. Najít takového cestovatelského partnera není jednoduché, protože ponorkové nemoci a různé kritické okamžiky nastanou téměř vždy. Já takového kamaráda mám a jezdíme spolu od roku 1995. Jsme absolutně různé povahy, ale vyhovujeme si v touze maximálního poznání, tedy jít až za hranu poznání. Na cestách nešetříme sil, i když unavení jsme.

Když jezdíte se svým „parťákem", jak cestování snáší vaši blízcí?
To by se mělo prezentovat, protože většinou lidé o tom nemluví. Když máte rodinu, tak ji v podstatě ochuzujete. Sám se v duchu cítím jako sobec, přitom bych nechtěl být sobec, ale je to tak. Někteří partneři necestují společně, protože na to nejsou stejně naladěni nebo z nějakého důvodu nemůžou. Všechno je to o vzájemné toleranci. Cestování pro mě není absolutní koníček bez ohledu na své okolí. Manželku kolikrát přemlouvám, aby se mnou někde jela. Po těch letech se nechává i lehce přemluvit. Pak si ráda povídá o tom, kterou zemi navštívila. Dá se říci, že jsem ji i pomohl chápat cestování. Taky někdy řekne, že se jí někde nelíbí, ale rozumí tomu, že i negativní poznání je poznání.

Když si vybíráte zemi, kterou navštívíte. Volíte raději země civilizované nebo rozvojové?
Jednoznačně volím země rozvojové, protože jsou odlišné. Například Francie nebo Anglie je nám hodně blízká, ale v rozvojových zemích přijedete do úplně jiného světa. Souvisí to také se sebepoznáním. Tady si mohu číst sto let noviny, tam to všechno vidím. Ne nadarmo se říká, raději jednou vidět, než stokrát slyšet. Samotný zážitek je nesdělitelný, protože nikomu nemůžete popsat pachy, zvuky a další aspekty. Pan inženýr Zikmund říká, že cestujete pro sebe. Zážitek je pro vás a ten se nedá nikomu sdělit. Když zažijete nějakou příhodu, někomu ji popisujete a člověk se nesměje, tak to nechápete. Pak ale zjistíte, že třeba nepochopil situaci.

Jaká země je vám nejbližší?
Moc rád jezdím do Portugalska, lidé jsou zde milí a obyčejní. Mám moc rád Nepál, Rusko, Řecko, Anglii, také černou Afriku, ta je úžasná. Na cestách mám rád děti, protože s nimi vždy navážete kontakt, zavedou vás do různých míst a k různým informacím.

K cestování patří fotografie a občas pořádáte i výstavy. Chystáte teď nějakou z posledních cest?
Momentálně žádnou nechystám. Přesto však něco prozradím, s kamarádem bychom někdy rádi uspořádali výstavu o hřbitovech. Na cestách si totiž fotíme hřbitovy, které vypovídají o kultuře národa. Navíc na každém hřbitově se člověk musí zastavit a zamyslet. Nazvali bychom to hřbitovy na konci světa. Tato místa jsou přece jenom jakousi kulturní památkou každé země, protože se mu nikdo nevyhne. Fotím rád, ale nejsem fotogram a nikdy jím nebudu. Používám sice kvalitní fotoaparát, jediné co umím je ho zmáčknout. Fotky neupravuji, nepracuji s nimi, nejsou tedy vynikající, aby se museli vystavovat. Něco však o cestách vypovídají.

Přesto se i jedna vaše fotografie velmi dobře umístila na jedné soutěži.
To byla fotka v rámci GO Kamera 2000 na veletrhu cestovního ruchu v Brně. Fotka byla z Číny, na níž byli tři sedící muži a četli noviny. Za nimi stály tři nádherné nahé figuríny žen, o které se vůbec nezajímali. Ptal jsem se, proč tato fotka zvítězila. Porotci mi řekli, že není nastrojená a má určitou vypovídací schopnost. Prý může být i rozmazaná, ale musí něco vypovídat.

Fotografie je svým způsobem také památka. Máte nějakou věc, kterou si pravidelně z cest vozíte?
Z počátku jsem si přivážel mnoho věcí, pak už to nemáte kam dávat. Většinou si přivezu jednu věc, která není typickým suvenýrem. Třeba z Nepálu jsem si přivezl masku od řezbáře, který měl pod pultem dvacet let staré masky. Je sice škaredá, ale je „echt"! Na rozdíl od těch vyleštěných. Nebo jsme si od jednoho indiána koupili pádlo, se kterým jsme několik dní pluli na Amazonce. Takové blbosti, no. Ještě sbírám z cest bankovky, které mi zůstanou. Část z nich je vystavena na vsetínském zámku, kde je trvalá expozice.

Co si myslíte, že u vás vzbudilo cestovatelskou touhu?
Říká se, že jsou takové věci dědičné. Pravda je, že jsem byl k tomu vedený. S rodiči jsem musel chodit po horách, i když jako dítě bych si raději hrál s ostatními u baráku. Asi jsem k tomu získal vztah. O cestování tvrdím, že je droga. Nedá se jí zbavit. Jak vás to chytne, tak není jiné cesty.

Libor Bureš

- se narodil 4. července 1949 ve Vsetíně
- v Brně vystudoval právnickou školu, tímto povoláním se živil do roku 1990, kdy si založil vlastní živnost
- podařilo se mu procestovat asi sto deset států
- z cest sbírá také bankovky a mince, část exponátů je vystavena na vsetínském zámku
- pořádá cestopisné přednášky a výstavy fotografií po celé republice
- v roce 2000 zvítězila jeho fotografie v cestopisné soutěži GO Kamera, která se pořádala na brněnském výstavišti

Autor: Zuzana Vyškovská