„V Irise u baněk dělám už skoro dvacet let. Dá se říct hned od ukončení školy,“ vysvětluje Irena Leskovjanová.

Jak říká, pro Irisu byla takřka doslova vyučená. Přitom když se rozhodovala kam po základní škole jít, měla potíže se vůbec do nějaké školy dostat.

„Do žádného učebního oboru mě nechtěli vzít. Dostala jsem se až do jedné školy u Dvora Králové, kde vyučovali výrobu baněk,“ vzpomíná Leskovjanová. Po ukončení vzdělání dostala nabídku pracovat v Irise. Kde zůstala dodnes.

„Dojíždím sice každý den třicet kilometrů, jinde bych ale práci asi nesehnala. Teda sehnala, jenže po týdnu stání u pásu bych úplně odpadla, pak dlouho marodila a nakonec by mě vyhodili,“ konstatuje Leskovjanová.

Zdejší přístup k lidem se jí proto líbí.

„Tady, i když vás zdravotní problémy vyřadí z provozu na delší dobu, nikoho nepropustí. Dopředu s tím počítají a jen na vaše místo na chvilku dají někoho jiného,“ říká Leskovjanová.

Pochvaluje si, že vedení firmy zvládá všem pracovníkům přidělovat vhodnou práci s ohledem na jejich zdravotní postižení. „Jsou tady totiž takoví, kteří musí jen stát nebo chodit, jinak by zatuhli a už se nepohnuli. A nebo třeba nemůžou nic zvedat,“ líčí situaci v podniku Leskovjanová.

Mimo sezonu výroby baněk bývá někdy spolu s ostatními pracovníky přesunuta i na další projekty, kterými se Irisa zabývá. „Já jsem sice zvyklá na baňky, ale tohle je alespoň něco nového. Nemusím se bát stereotypu,“ pochvalovala si Leskovjanová.