Co vás jako archiváře nyní nejvíce zaměstnává?

Praktické věci, které s sebou přináší život. Tedy přebírání písemností od úřadů a obchodních společností a jejich rozdělení na ty, které budeme archivovat a které přijdou skartovat. Zároveň tam kontrolujeme archivování dokumentů a věnujeme se různým kauzám, k nimž je třeba vyhledat starší písemnosti. Kdysi to byly restituce, teď například třetí odboj. Občas také na úřadech vyhodí něco, co neměli, a jsou z toho zbytečné mrzutosti, papírování nebo i pokuty. Na to, že jsme státní úředníci, máme docela zajímavou práci. I když někdy je to boj.

Proč boj?

Úředníci se někdy zdráhají vydat nám dokumenty, na které máme nárok. Klasickým příkladem jsou obecní kroniky. Starostové mají pocit, že kronika patří obci. Přitom podle zákona obec kroniku musí vést a deset let od jejího uzavření ji odevzdat do archivu.

Pořádáte také přednášky, často publikujete. Pracujete na něčem?

Na knize Dějiny města Valašského Meziříčí. Tamní radnice si ji objednala ještě u mého tatínka. Předtím sepsal dějiny Vsetína a Zubří. Práci na Valašském Meziříčí už nestihl dokončit. Když se mě ptal, jestli ji za něj dopíšu, netušil jsem, že taková situace opravdu nastane. Letos bych ji měl mít hotovou. Předtím musíme s kolegou dokončit knihu o biskupovi Janu Železném. Její nakladatel chce mít rukopis do poloviny února na stole.

Kdo byl biskup Jan Železný?

První olomoucký biskup, kterého v roce 1426 jmenovali kardinálem. Byla to výrazná postava období husitské revoluce. Stál na straně nepřátel husitů a svými postoji při jednáních brzdil usmiřovací proces. Na církevním koncilu v Kostnici se zasazoval o upálení Mistra Jana Husa, i když před králem Václavem IV. se hájil, že za jeho smrt nemůže. Historikové jej vnímají spíše negativně. My se ho v připravované knize nesnažíme rehabilitovat. Chceme jen popsat, jak to všechno bylo.

Proč jste si vybral právě tohle téma?

Vždycky jsem tíhnul ke středověku a věnoval jsem se také církevní topografii. S kolegou, který je odborníkem na církevní dějiny, se navíc dobře známe. Možná by knihu napsal sám, ale přál si, abychom ji dělali společně. Tak jsme se do toho pustili. Pracujeme na ní s přestávkami asi deset let. Na tom je vidět, jak je tohle téma složité a kardinálova osobnost rozporuplná.

Historikem a ředitelem okresního archivu byl už váš otec. Měl jste svou budoucnost „nalinkovanou"?

Není to pravidlo, ale dost často se stává, že v archivech pracují rodinní příslušníci několika generací. S nadsázkou lze říci, že je to profese, která se dědí. Mám spoustu kolegů, jejichž rodiče byli archiváři, a je to i můj případ. I když na gymnáziu jsem uvažoval o astronomii. K tomu ovšem bylo třeba studovat fyziku. Bavila mě, ale ne tolik, jako historie. Takže nebylo úniku (smích).

Vy jste jako kluk nechtěl být hasič, strojvedoucí nebo automobilový závodník?

Od dětství jsem tvrdil, že chci být archivář. K historii jsem se nedostal přes svého otce, i když nás se sestrou k dějinám a výtvarnému umění nenásilně vedl. Malovat jsem chodil na tehdejší lidovou školu umění k paní učitelce Janě Ullrichové. I tatínek velmi rád kreslil, malířství chtěl studovat. Historie ale u nás obou nakonec zvítězila.

Čím vám tolik učarovala?

Baví mě, jako snad každého vědce jeho obor. Nacházím v ní stále něco nového, co mění stereotypní náhledy na některé události. Cílem historika je zjistit, jak se událost odehrála. K tomu potřebuje prameny, které musí často pracně hledat. Některé jsou dobře ukryté, jiné už ani neexistují. Záleží na historikově píli, jestli se spokojí s tím, co vyčetl z novin, nebo se začne pídit po úředních dokumentech, aby odhalil další souvislosti.

Archiv může někomu připadat jako nudná instituce. Je to pravda?

Sami archiváři mohou být někdy nudní. Také archiválie, zvláště když je jich moc a máte je všechny zpracovat. Kdyby se jimi člověk mohl jenom probírat, jak to dělají historikové a vědci, bylo by to určitě zajímavější. My ale nejsme výzkumné pracoviště, jsme státní úřad.

V čem spočívá práce archiváře?

Základem je přebírání dokumentů z úřadů, institucí a obchodních společností a jejich třídění, aby bylo možné v nich hledat. Případně vytváříme jejich systém. Až si tyto povinnosti splníme, můžeme pomýšlet na bádání.

O kolik archiválií ve Vsetíně pečujete? Prý je počítáte na běžné metry.

Je jich téměř pět kilometrů, přičemž běžný metr má devadesát osm centimetrů, zbývající dva se nepočítají. Při pořádání fondu bývalého Okresního národního výboru ve Vsetíně jsme půl kilometru dokumentů skartovali. Byly to převážně duplikáty nebo multiplikáty až o deseti kopiích. V takových případech si obvykle necháváme prvopisy a písemnosti s takzvanými stopami lidskosti, tedy s poznámkami a dodatky, často ručně psanými. Železným pravidlem je skartování účetního materiálu, který s naším souhlasem vyřazují samy úřady a instituce. Bohužel, nemůžeme v archivu ukládat všechno.

Kolik toho váš archiv pojme?

Už je z devadesáti procent plný. Pokud ho budeme plnit dosavadním tempem, v roce 2016 se jeho kapacita vyčerpá. Naštěstí máme v záloze třetí budovu. Její rekonstrukce spolyká spoustu milionů, ale pak budeme mít vystaráno na hodně dlouhou dobu, snad až do konce století.

V archivu jsem čekal spíše ručně psané pergameny opatřené pečetěmi než šanony s texty psanými na stroji nebo počítači…

To je správná představa, i když starých listin tady nemáme mnoho. Nejstarší pochází z roku 1389. Městečku Kelč se v ní přiznává odúmrť a právo opevnit se hradbami. Listinu jsme získali poměrně nedávno. V archivu máme také listinu z roku 1377, potvrzující odúmrť ve prospěch městečka Meziříčí. To je ale jenom úředně ověřený opis, který si měšťané nechali pořídit v šestnáctém století.

K uchování starých písemností jsou jistě nutné zvláštní podmínky…

Ukládáme je v chladu a tmě. A při relativně stálé vlhkosti, i když na rozdíl od mnoha jiných archivů nemáme klimatizaci. Listiny každý rok kontrolujeme, jestli jim nehrozí plíseň nebo jiný druh poškození. Do rukou je bereme zásadně v rukavicích.

Přesto občas staré listiny vystavíte, aby si je lidé mohli prohlédnout…

Děláme to velmi neradi. V případě zájmu a po zajištění nezbytných bezpečnostních podmínek je ale na pár dnů můžeme vystavit. Kromě listin třeba pečetidla nebo kroniky, jako tomu bylo docela nedávno při výročích škol ve Vsetíně či Liptále.

Vaši pražští kolegové před několika lety zachraňovali cenné archiválie před velkou vodou. Také váš archiv stojí blízko Bečvy. Neobáváte se vyplavení?

Zkušenosti z ničivých záplav v roce 1997 říkají, že spíše než Bečva nás může ohrozit spodní voda. Tehdy zaplavila suterén, kde byly nouzově uloženy převážně školní archivy. Řadu dokumentů se podařilo zachránit. Jakmile ale nebezpečí překročilo únosnou mez, přišel příkaz evakuaci přerušit. Na mnoha písemnostech je působení vody stále patrné. Dnes už archiválie v suterénu samozřejmě neukládáme.

Může archiv stále ukrývat dosud neobjevená tajemství?

Určitě. Vždyť je to skoro pět kilometrů papírů! Někdy žasnu, co všechno tady máme. Občas jezdím bádat do archivů v Praze nebo Brně a po návratu zjistím, že kdybych byl důsledný, našel bych to i u nás. Anebo by mě naše dokumenty alespoň snáze navedly ke kolegům z jiných archivů.

Podařil se vám nějaký významný objev?

Když se něčím zabýváte, neustále vás okouzluje něco nového. Spousta věcí vám připadá jako objev, protože často pracujete s dokumenty, které byly dlouhá léta tajné. Vy to tajemství svým způsobem odhalujete, přitom vás může leccos překvapit. Mně se po bezmála sedmdesáti letech podařilo odhalit dosud neznámého konfidenta gestapa a protektorátní tajné policie se dvěma jeho pomocníky. Na svědomí měli životy zhruba šedesáti lidí z komunistického odboje na Vsetínsku. Zároveň měli prsty v likvidaci několika desítek lidí z odbojové organizace Obrana národa. Přestože měli na rukou krev, po válce klidně fungovali ve státní správě. Ten objev mi vzal dech. Nečekal jsem, že po tolika letech je něco takového možné.

Někteří lidé chodí do archivu bádat. O co se zajímají?

Hodně lidí pátrá po svém rodokmenu. Dnes to mají jednodušší, protože úřady zveřejňují matriky na internetu. Někteří návštěvníci sem chodí pravidelně, protože je zaujalo nějaké téma a probírají se archivem papír po papíru. Jiní přijdou jednou, a pak už se nevrátí. Početnou skupinu klientů tvoří studenti, kteří píší školní práci, nebo přímo adepti historického řemesla.

Nezdá se vám, že náš zájem o historii poslední dobou stále slábne?

To si nemyslím. Lidé se o historii pořád zajímají, historikové stále píší knihy, existuje i společenská objednávka na zpracování určitých témat. Problém vidím spíše v tom, že historie není vždycky tak slavná, jak bychom ji chtěli vidět.

Snad každý národ má ve svých dějinách epizodu, kterou se nemůže pyšnit. Co soudíte o přepisování historie, například zpětným odebíráním čestných občanství?

Ve Valašském Meziříčí jsme to před několika lety zažili s Klementem Gottwaldem. Ale už dříve tam odebírali čestná občanství Masarykovi a Benešovi a dali ho Hitlerovi, po válce zase Stalinovi a Gottwaldovi. Dějiny nepřepíšeme. Když už někomu dáme čestné občanství, měli bychom vědět, proč to děláme, a za svým rozhodnutím si stát. Abychom se pak nedostali do situace, kdy budeme čestné občanství někomu odebírat, protože zjistíme, že takové pocty nebyl hoden.

Je nějaký historický námět, který byste rád zpracoval, ale nemáte na to čas?

Nosím v hlavě spoustu námětů. Pokud mě ale něco zaujme, v rámci možností se mi daří čas si najít a téma zpracovat.

Představuje Valašsko pro historika bohatý zdroj poznání?

Vždy tady byla snaha dokumenty nějakým způsobem zachránit. Máme spoustu zajímavých archiválií z různých období vývoje Vsetínska, ze kterých lze vycházet. Stále se v nich dá najít něco smysluplného, nového nebo kontroverzního, co naše poznání posune dopředu.

Máte kromě historie také nějaké jiné záliby?

Jak říkal tatínek: „Historie je moje milenka". Historické bádání je pro mě na prvním místě. Hodně mě baví chodit do kina, ve Valašském Meziříčí jsem členem filmového klubu. Když jsem ještě pracoval v Novém Jičíně, často jsme chodívali také do divadla. Tady už těch možností není tolik. No a dobrá četba. Rád si přečtu cokoliv nového od Umberta Eca nebo i klasickou literaturu. K některým knihám se po letech s oblibou vracím.

Tomáš Baletka

• narodil se před jedenačtyřiceti lety ve Valašském Meziříčí
• od narození žije v Podlesí-Křivém, které je místní částí Valašského Meziříčí
• vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obory pomocné vědy historické, archivnictví a historie
• po studiu působil jako odborný archivář ve Státním okresním archivu v Novém Jičíně, od roku 2008 je ředitelem Státního okresního archivu ve Vsetíně
• další záliby: filmy, divadlo, četba
• životní krédo: Aby silný neutiskoval slabého (podle Mistra Jana Husa).

Autor: Josef Bneš