Seriál Deníku Nositelé lidových tradic na Valašsku

Pokračuje v rodinné tradici. Kolářskou dílnu v Hrozenkově totiž založil jeho otec Pavel. Augustin Krystyník tady prožil celé dětství, pozdější volbu povolání měl o to jednodušší.

Absolvoval Zemědělské odborného učiliště v Horním Benešově v učebním oboru kolář. Řemeslu se ale nevěnoval hned. Nejprve vyráběl nábytek. Replikám starých kočárů, stavbě žebřiňáků a výrobě loukoťových kol se naplno mohl věnovat až po sametové revoluci.

V roce 2010 mu ministr kultury udělil titul Nositel tradice lidových řemesel.

Byť vyučený kolář, začínal jste výrobou nábytku. Kdy kolařina převážila?

Zpočátku jsem skutečně dělal nábytek, pracoval jsem také hodně pro kostely. Osamostatnil jsem se hned po revoluci. Stal jsem se jedním z prvních soukromníků v našem regionu. Začal jsem se specializovat na kolařinu, i když začátky byly složité. V republice o mně nikdo příliš nevěděl. Vybudovat si jméno stálo úsilí, reklamu, propagační materiály i předváděcí akce. Dnes se ale kolařinou živím a vyrábím pro celou republiky i pro zahraniční zákazníky.

Co všechno ve vaší dílně vzniká?

Vyrábím dřevěná loukoťová kola, a pak vše od malých vozíčků, přes trakaře až po žebřiňáky. Jeden z mnou vyrobených žebřiňáků jezdí například v rožnovském skanzenu, další ve skanzenu ve Strážnici, jeden má také soukromník tady na Hrozenkově. Dělal jsem už také kola na kanóny, pro kočárek do muzea i kola na kostitřas. To mne oslovil zákazník z Německa, který na tomto kostitřasu poté jel závody Paříž – Řím. Posílal mi pak fotografii se vzkazem, že na kole ujel osm set padesát kilometrů a vydrželo bez problémů.

Co obnáší výroba loukoťového kola?

Kolo se skládá ze tří částí. Máme střed, to je hlava, pak jsou paprsky neboli špice a dřevěný obvod, tedy loukotě. Úkolem koláře je tyto části vyrobit a seskládat dohromady tak, aby to splňovalo požadavky zákazníka. Je nutné používat opravdu špičkový stoprocentní materiál, který je z osmdesáti procent přírodně vysušený. Kdybychom použili materiál ze sušárny, který je křehký, tak by kolo nemuselo vydržet nápor, kterému je vystavené. Já dělám kolařinu s tím, že na hotové kolo natahuji i ocelové ráfy, tedy dělám vlastně i práci kováře. Snažím se vyrábět především funkční kola, nic nedělám jen na ozdobu.

Má v dnešní moderní době kolář pořád dost práce?

I když je kolařina prakticky zapomenuté řemeslo, mohu z vlastní zkušenosti říct, že začíná být znovu žádané. Dříve obnášelo vlastně řemesla dvě: byl zde kolář vyrábějící kola a kolář – karosář, který vyráběl karoserie například na bryčky. Já dnes dělám obojí. Například před třemi lety jsem vyráběl repliku kočáru, který nyní jezdí tady po Karlovicích. Z původního kočáru zůstaly jen staré blatníky. Já jsem postavil celou novou karoserii včetně finálního nátěru. Postupem času jsem začal dělat i kola na veterány, které musí mít ohýbané loukotě. K tomu jsem si musel pořídit speciální pařák, kde napařuji dřevo.

V dílně máte řadu zajímavých strojů, třeba právě zmíněný pařák. Jak jste k němu přišel?

Říká se, že každý by měl jít na nějaké učení do světa. Já jsem byl tři dny ve Vídni u řemeslníka, který spravuje kočáry pro Schönbrunnské muzeum. Právě u něj jsem viděl pařák, ve kterém napařoval dřevo. Když jsem přijel domů, zavolal jsem si instalatéra svářeče a elektrikáře, společně jsme si sedli a vymysleli jsme pařák pro můj provoz. Protože dělám veterány, mám i dalšího velkého pomocníka – kopírovací soustruh, který měl kdysi pan Baťa. Vymyslel takovou mašinu se dvěmi frézami, která mu podle předlohy – kopyta – vyrobily jeden pár bot. Mně se podařilo tuto mašinku získat a nyní na ní přesně podle nákresů vyrábím potřebné díly na kola.

Jakou vidíte budoucnost svého řemesla? Máte pokračovatele?

Můj obrovský sen byl kdysi otevřít učiliště kolářů. Před několika lety jsme o tom diskutovali, dokonce už jsem měl i prostory. Ale kvůli naší byrokracii je to natolik náročné, že jsem od toho nakonec upustil. Přesto čas od času přijde někdo, kdo se chce naučit dělat kola. Jenže to není tak jednoduché. Já jsem v kolářské dílně odmala vyrůstal, kolářem se vyučil, dělal praxi u tatínka a nyní dvacet roků jako kolář pracuji. Myslím, že můžu říct, že za tu dobu o výrobě kol něco vím. Ale za pár dní se to naučit nedá. Ovšem co se pokračovatele týče, jednoho přece jenom mám. S vnukem, který chodí do sedmé třídy, máme takový plán, že u mne bude na praxi. Je to velice šikovný ogar, který má trpělivost, umí pěkně malovat a hrozně ho to baví. Vždycky říká: Dědo, my budeme spolu dělat kola. Zdá se tedy, že kolařina našem rodu přece jen zůstane. Což je nejdůležitější. Každý řemeslník by měl po sobě někoho zanechat.

Pracoval jste na nějaké kuriózní či netradiční zakázce?

Dělal jsem například kola na Mercedes Simplex, historické závodní auto, které v Anglii jezdí závody. Je to vůz, který váži tři a půl tuny. Kola na něj se dělala v Americe, ve Francii a na Novém Hrozenkově. Já jsem valašský patriot, proto to vždy připomínám. Říkám: ano, já jsem z Nového Hrozenkova a u nás se dělají takové věci. Snažím se dědinu a Valašsko propagovat.

Získal jste titul Nositel tradice lidového řemesla, co vám přinesl?

Dostal jsem se do společnosti lidí s tímto oceněním, kterých není po republice mnoho. A samozřejmě to oslovilo i zákazníky, tím pádem mi titul přinesl také práci. Což je dobře. Pro mne byla moje práce vždy obrovská záliba a koníček. Totéž bych přál hlavně mladým lidem, když si zařizují budoucnost. Aby se jim podařilo najít práci, která by pro ně zároveň byla koníčkem. Přístup k ní je pak úplně jiný.