Pavla Drdu jsem zastihl v pilné přípravě a výběru děl na výstavu, která byla uplynulý čtvrtek zahájena v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí. Usedli jsme do pohodlné sedačky, z nádherných hrubých hliněných hrnků s drsnou strukturou a ocelově modrým zbarvením zavoněla káva.

Nemýlím se, že ty hrnky, ze kterých nyní pijeme, jsou také vaše dílo?
Ano. Lidé ode mne nechtějí kupované dárky. Daleko větší radost jim udělám, když pro ně něco vyrobím. Proto jsem tyto hrnky vyrobil všem členům rodiny. Bylo jich dohromady asi pětačtyřicet a mělo to dobrý účinek. Teď z nich všichni pijí. Takový hrubý hrnek v obchodě nekoupíte. Je z režné, hrubé hlíny s kobaltovou patinou, což je poměrně pracná povrchová úprava. Je třeba dělat lidem radost i tímto způsobem.

Myslíte, že se vám to daří veškerou vaší tvorbou?
Z mých posledních výstav jsem měl poměrně kladné ohlasy. Lidé psali, že je výstava potěšila, že to byl pro ně nádherný zážitek, že jim to něco řeklo. A to je podle mne úkol výtvarníka. Umění je svým způsobem obrazem doby. Dnešní doba, to jsou ale spíše počítače a těm já příliš nerozumím. Jsem rád, že si umím přečíst, co mi kdo napsal. A to je vše. Jinak s počítačem moc nekomunikuji. Díky počítačům je svět hodně malý. Prostřednictvím počítače se sice během chvilky dostanete kamkoliv a na internetu se dozvíte cokoliv. Ale cit počítač nikdy mít nebude.

Jak vnímáte současné výtvarné umění?
V umění se dnes více prosazují depresivní věci. A ty já nemám rád. Pro mne je nejcennější radost lidé. Když si ode mě někdo něco koupí a ještě mi poděkuje a je šťastný, že to má. Když jsem byl mladý, tak jsem toužil být nejlepším sochařem na světě. To už dneska vůbec není pravda. Když člověk vidí, co se všechno děje na světě a vy někomu uděláte radost tím, co vytvoříte. Je to úžasné. Zvlášť, když je ještě ochoten za to zaplatit.

Vraťme se na úplný začátek. Kdy se ve vás probudily sklony k tvoření?
Měl jsem je odmalička. Odmala, co jsem se začal hýbat, jsem nebyl bez plastelíny. Když mi bylo asi šest let, moje teta měla tady naproti na kopci svatbu. Já jsem si tam pořád hrál právě s plastelínou. A soused, dnes už nebožtík pan Vaněk, mi povídá: co to máš? Já na to, že šneka. A on mi toho šneka z plastelíny snědl. Já sem celou svatbu probrečel, protože jsem si neměl s čím hrát. Ta plastelína byla přitom už šedá, špinavá. A on ji snědl. Pak po letech, když už jsem se vrátil z vysoké školy, mi pan Vaněk říkal: Pavle, ten šnek mi tak dlouho ležel v žaludku, mně bylo tak zle. To byl takový můj první sochařský úspěch.

Kde jste získával základy modelování a práce s keramickou hlínou?
Můj kmotr mi zaplatil první lidovou školu umění. Rodiče tehdy chtěli stavět dům a nevěděli, jestli se do toho mají pouštět – platit mi platit lidovou školu umění. Bylo to tuším sto dvacet šest korun na půl roku. Ale to byly tenkrát poměrně slušné peníze. Tak mi to poprvé zaplatil kmotr. Mně se ve škole nejprve moc nelíbilo, protože se tam nejdřív jenom malovalo. A to mě tak nenadchlo. Ne že bych nikdy nemaloval. Také jsem měl později období, kdy jsem pár věcí namaloval. Například z Františkem Segradem jsme na chalupě na přehradě promalovali celé noci.

Kdy se vám tedy začalo v lidové škole umění líbit?
Až přišel pan profesor Leopold Christ, přibyly modelovací stolky a hlína. No a to mě tak nadchlo, že jsem do školy chodil dokonce ne jednou týdně, ale čtyřikrát. Čtyřikrát týdně jsem chodil na dvě a půl hodiny modelovat. Pan profesor Christ mi dal od dětství až do deváté třídy velmi dobrý základ. A vlastně už v šesté třídě jsem věděl a byl rozhodnutý, že chci být sochař. Což se každému nestává. Pan učitel Christ říkal mému otci, že jsem jeho největší talent. Mně to nikdy neřekl. Prozradil mi to až otec, když už jsem byl sochař.

Absolvoval jste výtvarně zaměřenou střední školu a potom umění studoval i na vysoké škole. Bylo těžké se na studia dostat?
Na vysokou uměleckoprůmyslovou školu se hlásilo do ročníku padesát i osmdesát lidí. A brali dva. Takže to bylo hodně silné. Navíc to bylo v době, kdy mohl být na volné noze opravdu jen umělec. I v tomto směru bylo úžasné, že jsem školu vystudoval. Už jenom to, že člověk mohl mít svobodné povolání, když všichni ostatní museli mít v občance razítko. A já ne. Měl jsem prostě klid, policajti na mě nemohli. Také proto chtěli lidé na umělecké školy a byl tak obrovský nápor. Už jenom dostat se byl úspěch.

To se vám podařilo…
Pak ovšem přišlo to další důležité – mít nadání a umět. Ale talent sám o sobě také nestačí. Člověk hlavně musí chtít, kolikrát je to o sebezapření. Mnohdy je to těžký oříšek. Umění je o tom, aby to něco lidem říkalo. A nemusí to být vždycky to, co si myslí výtvarník. Člověk si z toho musí něco vzít. Není podstatný ani název hotového výtvoru, ten může být zavádějící. Proto někteří umělci svým dílům názvy ani nedávají.

A vy svá díla pojmenováváte?
Většinou ano. V mých výtvorech se odráží to, co jsem prožil. To, co cítím. Co je v mně. Jsou to určité životní situace.

Kromě toho, že sám tvoříte, učíte práci s keramikou i jiné, je to tak?
Ano. Učím jednou za čtrnáct dní ve Vsetíně v dílně U šikovných oveček. Chodím tam především proto, že mne to baví, že jsem s těmi lidmi rád. Protože když je člověk pořád sám, je to na nic. Můžete vymýšlet, jak chcete, ale nepřijdete na nic. Potřebujete zážitky. V dílně U šikovných oveček musím přemýšlet nad věcmi, které bych nikdy v životě nedělal. Protože sami lidé, kteří tam docházejí, přijdou přímo s něčím, co chtějí vyrobit. A já jim k tomu musím pomoci. Takže mi to v podstatě i trénuje mozek. Možná je to nakonec tak, že mi oni možná dávají víc, než já jim. A ze všech se vlastně už stali mí kamarádi. Už to také učím asi šestnáct let.

Vzešel z vašich kurzů někdo, kdo se nyní sám výtvarné tvorbě věnuje více, než jen jako koníčku?
Například Dagmar Jedličková, která je vynikající učitelka výtvarné výchovy na základní škole. Dělá to velice dobře. Když učila tady nedaleko v Růžďce, měli jsme soutěž pro děti a byla to tehdy velmi vysoko nastavená laťka. Děti to ale bavilo. Dáša Jedličková už má svůj vlastní styl, ale do dílny za mnou chodí pořád, když potřebuje poradit. Já už jí ale do práce moc nekecám. Také jsem připravoval několik lidí na střední i vysoké školy. Někteří se také výtvarným uměním dneska živí. Například za mnou přišla sousedka, v podstatě za pět minut dvanáct, že by chtěla jít studovat design a jestli bych jí nepomohl. Později mi přišla poděkovat, když se na studium designu dostala, s tím, že jsem ji nastartoval. Chodila sice do školy umění, ale když tam máte spoustu žáků, tak se učitel nemůže každému úplně individuálně věnovat. A zkrátka nedokáže vždy dát tolik, kolik je potřeba ke studiu na vysoké škole.

Před několika dny jste otevřel svou výstavu ve valašskomeziříčské galerii Kaple. Můžete přiblížit, co na ní lidé uvidí?
Snažil jsem se, aby tato výstava vyzněla pozitivně. Jsou na ní především díla z poslední tvorby. Například inspirované Havají, kde jsem byl před dvěmi lety na pozvání přítele, s nímž se známe se už přes dvacet let. Měsíc jsem tam žil a zjistil jsem, že se tam lidé k sobě chovají úplně jinak, než tady. Naprosto. Vyjdete z hotelu a oni vás pozdraví aloha, což u nich vyjadřuje pozdrav, taky lásku a řadu dalších věcí. Vůbec vás přitom neznají, vidí vás poprvé. Nazval jsem tak i svou výstavu. Kurátor výstavy Leszek Wojaczek mne přesvědčil, abych ale vystavil i hodně staré věci. Dokonce i více než pětatřicet let staré, které jsem dělal ještě ve škole. Aby výstava měla také příběh. Centrální socha na výstavě odkazuje ale právě na Havaj. Dělal jsem ji pro kamarádku, se kterou jsme se před lety sblížili, když jsem tvořil její portrét pro jejího syna. Žije střídavě na Floridě a u nás a každoročně ode mne něco nakupuje.

Co jste pro ni a vlastně i pro tuto výstavu vytvořil?
Napadla mne veselá věc, protože kamarádka je také veselá kopa. Tak jsem jí vymyslel dílo s názvem Koupání v trávě. Trávu jsem pro účely výstavy symbolizoval umělým zeleným kobercem, byť mne Olga Mehešová (historička umění z Muzea regionu Valašsko – pozn. redakce) přesvědčovala, ať jí tam nedávám, že se ta umělina k mému dílu nehodí. Ale on ten zelený koberec vypadá přesně jako tráva na Havaji. To byste nevěřil, tam je opravdu sametová nizounká tráva. Když jsem dal sochu na zmíněný koberec, tak to přesně tak vypadalo. Prostě je tam veselá holka, která se koupe v trávě.

To je ta socha, jejíž fotka je na plakátu k vaší současné výstavě?
Ne, to je Veselá Pellé. Havajská bohyně. Na Havaji ji koupíte v každém krámě a vždycky se tváří, teď nevím, jestli to slovo můžu říct, ale vždycky se tváří hrozně nasraně, nasupeně. Ona měla totiž podle mytologie hrozný život. Obcovala totiž s lidmi i s bohy a vždycky ji podvedli. Proto je napálená. Ale já jsem si říkal, že by lidé měli být šťastní. Vždyť jim postavila Havaj. Postavila ostrovy, neboť je to bohyně sopek. A ona z toho má nakonec určitě také radost, že tam žijí lidé. Tak jsem ji udělal veselou. Otočil jsem to.

Pro vaši tvorbu, alespoň z mého pohledu jsou příznačné sochy s, laicky řečeno, velkýma, mohutnýma nohama. Například atlas, jenž podpírá nebe. Proč je tomu tak?

Je to propojení s nebem. Cítím to tak, že je třeba stát pevně nohama na zemi, ale trošku být také v oblacích. Když jsem se začínal sochařinou živit, tak jsem měl pocit, že musím sochu odhmotnit. Že musím udělat hrozně malinké nožičky a silná těla. Tak jsem tehdy modeloval. Měl jsem pocit, že socha musí jakoby létat. Na konec jsem je ale posadil tvrdě na zem. Sochaři, když tvořili sochu do výšek, dělali hlavu poměrově v takové velikosti, že se do těla vešla jen čtyřikrát. Taková je například socha Karla IV. na Karlově mostě. Normálně je to však sedmapůlkrát. Když naopak uděláte hlavu tak, že se do těla vejde osmkrát i devětkrát, tak socha působí monumentálněji. Já, když jsem udělal nohy veliké a přitom zachoval správné proporce, sochy najednou jakoby letěly do nebes. Jen tím, že jsem otočil sochařský kánon (kánon – v sochařství systém vztahů a vzájemných poměrů jednotlivých proporcí lidského těla – pozn. redakce), protáhly se do oblohy. Je to o přemýšlení o věci, kterou děláte. A také o tom, koho potkáte. To jsem kdysi použil jako motto v mém největším katalogu – Život je o tom, koho člověk potká. Jestli potká někoho, kdo jej dál nastartuje, nebo někoho, kdo jej spíše stahuje dolů. Každý to máme jinak.

A vy jste měl štěstí na dobré lidi?
Ano měl. Ale potkal jsem samozřejmě i mizery. To ano. Obzvlášť při veřejných soutěžích. Už nemám chuť se jich účastnit, protože jsem se zatím u všech setkal s podplácením. To je hodně smutné. Nemám to rád, je to nefér. Já jsem úplatek v životě nedal. Nikdy. To je naprosto pod úroveň. Pokud člověk musí dávat úplatky na to, aby byl dobrý, tak je k ničemu. Abych byl na světě první, o to nestojím. To jsem říkal už dávno. Stojím o to, abych svými věcmi potěšil člověka. Samozřejmě, že nepotěším všechny. To ani nejde. Každý člověk je jedinečný, každý vidí svět nějak jinak. Když potěším hrstku lidí, tak už tady člověk není zbytečně. Tak se na to dneska dívám, k tomu musí člověk dozrát. Pro mne je pořád podstatné řemeslo, musí být kvalitní. Dneska už jsou sochaři, kteří než aby něco namodelovali, dají to na 3D tiskárnu. To mi přijde, jako kdyby už nechtěli nic jiného dělat, co bychom si špinili ruce od hlíny. Ale věřte tomu, řemeslo se vrátí zpátky. To bude potřeba vždycky. Řemeslo, co je lidstvo, vždycky bude potřeba.

Akademický sochař Pavel Drda

- narodil se 3. března 1958 v Hranicích na Moravě

- absolvoval obor výtvarné zpracování keramiky na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni u profesorů Jaroslava Podmola a Bohumila Dobiáše mladšího, poté vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor užité sochařství u profesora Josefa Malejovského
- už během vysokoškolských studií získal Cenu VŠUP za plastiky Zubr a Skateboard
- zabývá se komorním a monumentálním sochařstvím, tvoří z keramiky, kovu a výjimečně z kamene, umělého kamene či dřeva, případně materiály kombinuje
- především je tvůrcem keramických plastik a je figuralistou.
- je členem skupiny Oslava a Unie výtvarných umělců, oblast Valašsko.
- pravidelně vyučuje práci s keramikou v Sociálně-terapeutické dílně U šikovných oveček ve Vsetíně
- žije a pracuje v Bystřičce na Vsetínsku