Kliknutím zvětšíteSovětský psychologický válečný snímek …a jitra jsou zde tichá natočil v roce 1972 režisér Stanislav Rostockij, mimo jiné autor staršího československo-sovětského koprodukčního filmu Májové hvězdy z roku 1959, který pomohl proslavit mladičkou Janu Brejchovou v roli začínající české učitelky.
Také titul …a jitra jsou zde tichá soustředil svou pozornost na mladé protagonistky - jeho hrdinkami bylo několik příslušnic dívčího oddílu sovětské protiletecké obrany umístěného za frontou, jež musí nečekaně čelit přesile šestnácti německých parašutistů, vysazených do nepřátelského týlu.
Mladé vojákyně se pokusí pod velením zkušeného staršiny speciálně vycvičené německé diverzanty zastavit a v nerovném boji jedna po druhé umírají. Nakonec se jim však podaří za cenu vlastních životů početně silnější výsadkový oddíl zlikvidovat.
Film si ve své době získal velkou mezinárodní pozornost pro kvalitně zvládnutou psychologii jednotlivých postav i pro nepatetické pojetí a dodnes je hodnocen jako jeden z nejlepších sovětských válečných filmů. Jeho součástí však byly i na svou dobu poměrně naturalisticky ztvárněné scény smrti jednotlivých bojovnic - a ty se bohužel staly spouštěčem čehosi, co tvůrce opravdu nemohlo ani v nejhorším možném snu napadnout.
Šikanovaný voják
Tři roky po premiéře filmu, dne 30. září 1975, se ve městě Ignatopol v Žitomírské oblasti na Ukrajině narodil Eduard Vasiljevič Šemjakov. O jedenatřicet let později začal tento muž v Petrohradu vraždit a stal se jedním z nejkrvavějších sériových vrahů v historii tohoto města. Mezi lety 1996 a 1998 zabil deset lidí, převážně mladých dívek, a o další dvě vraždy se pokusil. Své oběti před jejich smrtí znásilňoval, jejich těla rozřezával a zbavoval hlav. Nejméně v jednom případě se dopustil i kanibalismu. Pocity, které si chtěl vražděním navodit, zažil prý poprvé právě při sledování Rostockého snímku.
Po dokončení střední školy narukoval do armády, kde sloužil u pohraničních jednotek na severozápadě Ruska nedaleko uzavřeného přístavního města Severomorsk, které je hlavní základnou ruského Severního loďstva. Podle některých informací se zde setkal s krutou šikanou ze strany déle sloužících vojáků, kteří schválně zadržovali jeho dopisy domů a na noc ho zavírali do chladírny.
Z vojny se vrátil začátkem července 1996 s podlomeným zdravím a bez prostředků. Nastěhoval se zpátky ke svým rodičům a začal pracovat u ochranky objektů. Nikdo z jeho příbuzných jej údajně nikdy neviděl s žádnou dívkou, partnerské vztahy navazovat neuměl.
Nijak zvlášť se nebavil ani se svými bratry a sestrami. Místo toho trávil dlouhé hodiny u počítače, zavřený ve svém pokoji. Jeho sestra občas slyšela přes zeď křik a pláč, protože Šemjakov trpěl silnými bolestmi hlavy. Ty u něj vyvolávaly bohužel také nepřátelské a agresívní chování.
Neblahý vliv filmu na nemocný mozek
Když shlédl film …a jitra jsou zde tichá, vepsaly se mu scény násilného umírání jednotlivých dívek neblahým způsobem do paměti a začal toužit po jejich vlastním zrealizování.
Psychologie pro to používá pojem vtiskování neboli imprinting - jde o proces, kdy se mozek během poměrně krátké doby naučí něco, co vede později k trvalým a nevratným změnám chování. U psychicky narušených jedinců bohužel může jít také o to, že se jim do hlavy "otiskne" násilný jev, jenž je potom dále rozvíjen jejich představivostí, až takového člověka dovede k trestné činnosti.
Vraždit začal v okolí Petrohradu, nejmladší z jeho obětí bylo teprve jedenáct let. Šlo o holčičku, která se při koupání na pláži příliš vzdálila od ostatních a narazila na Šemjakova. Také čtyři další oběti psychicky chorého vraha byly nezletilé.
"Viděl jsem oči ve vodě. Nařídily mi, abych vraždil, obětem uřízl hlavy a utopil je. Slíbily mi, že se pak stanu supermanem," vypovídal zmateně Šemjakov, když byl konečně dopaden.
Ve čtyřech případech se tak skutečně zachoval - mrtvá těla svých obětí zbavil hlav a ty hodil do vody. Dívky, které napadl, také opakovaně svazoval a znásilňoval. Jakmile dosáhl vyvrcholení, nečekaně vraždil. Oběti si vybíral náhodně, rozhodovalo to, zda se mu líbí a zda mu situace umožňovala je napadnout. V jednom případě zabil kamarádku své sestry, jejíž rozporcované tělo zčásti snědl a zbytky uložil do lednice v bytě rodičů.
"Policie? To je mi jedno"
Dvakrát vraždu zamýšlel, ale nedokončil. V jednom případě ho vyplašil náhodný kolemjdoucí, ve druhém propustil dívku dobrovolně. Dokonce ji doprovodil domů a požádal, aby informovala policii o jeho skutcích. Je možné, že si uvědomil nebezpečnost svých představ a chtěl své vražedné řádění ukončit.
To ale vlastní vůlí nezvládl. Osudným se mu staly už zmíněné dívčí ostatky v chladničce rodičů, které ke svému zděšení objevila jeho matka. Když zvládla prvotní šok, zavolala policii. Její příslušníci se záhy dostavili, a protože Šemjakov nebyl právě doma, rozhodli se na něj počkat.
Přítomnost policistů neunikla sousedům, jejichž všetečná pozornost mohla zatýkání zhatit - když se totiž mladý vrah vracel, upozornil ho soused na jejich příchod. Domníval se patrně, že se Šemjakovova rodina stala obětí vykradení nebo přepadu. Pachateli desítky vražd ale muselo být jasné, proč policie dorazila opravdu. Utíkat ale nechtěl. Sousedovi odpověděl, že je mu to jedno, šel dál a doma se dal opravdu zatknout.
Psychiatři zkoumající jeho duševní stav mu později diagnostikovali paranoidní schizofrenii, která ho uchránila od nejvyššího trestu. V roce 2002 byl odsouzen k pobytu v léčebně pro duševně nemocné, kde zůstává dosud. Příbuzní obětí se pokoušeli svými odvoláními rozsudek několikrát zvrátit, ale zatím pokaždé neúspěšně.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
