Kliknutím zvětšíteDo konce vyučování ten den zbývalo pouhých třináct minut. Někteří žáci místní základní a střední školy v texaském městečku New London ještě dávali pozor, jiným už myšlenky létaly všude jinde, jen u učení se nezastavovaly, a studenti netrpělivě očekávali poslední zvonění. Byl sice čtvrtek, ale další den mělo být kvůli sportovnímu přeboru volno. Bill Thompson chodil do páté třídy.
„Dosud si pamatuji, že onen čtvrtek, osmnáctého března 1937, bylo docela chladné jarní ráno. Ale bylo krásně, slunečno. V aule budovy mělo mít odpoledne schůzku rodičovské sdružení, kvůli čemuž bychom normálně končili dřív, ale bylo nám oznámeno, že se členové sdružení nakonec sejdou v tělocvičně, která byla v samostatné budově, a my skončíme v obvyklou hodinu, o půl čtvrté. V poslední hodině jsem požádal spolužačku, aby si se mnou vyměnila místo, a já tak mohl flirtovat s drobnou dívkou, která seděla před ní," vzpomínal už jako starší muž Thompson.
Posledního zvonění se ten den nakonec nedočkal. Hodiny ukazovaly přesně 15:17, když školou otřásl mohutný výbuch. Exploze byla tak velká, že se budova v okamžiku proměnila v ruiny. A zhruba pět set žáků a učitelů trosky objektu doslova pohřbily zaživa. Většina nepřežila. A ti, kteří se ze suti dostali živí, už nikdy nezapomněli na hrůzu, kterou prožili. Ani Bill Thompson. „Přibližně padesát let po výbuchu jsem to už nevydržel. Zavolal jsem sestře dívky, se kterou jsem si ten den vyměnil místo a řekl jí, jakou vinu pociťuji," zminil Thompson. Jeho spolužačka Ethel totiž zemřela a on cítil, že kdyby zůstali sedět dle zasedacího pořádku, nic by se jí nestalo.
Thompson nebyl jediným, koho nepřestaly mučit vzpomínky na 18. březen 1937 a školu ve městě New London. Scény po výbuchu na místě byly tak děsivé, že se z toho, co viděli, hroutili i dospělí. „Viděla jsem plačícího muže, jak drží tělo malého děvčátka. Když jsem přišla blíž, na zemi ležel mozek, který dívce vypadl z hlavy,“ popsala hrůzu na místě přeživší Betty P. McBrideová. Když tuto scénu spatřila, bylo jí pouhých třináct let. Bilance katastrofy, od které v pátek uplyne 85 let, byla děsivá. Zemřelo 294 žáků a učitelů.
Osudová jiskra
V roce 1937, kdy k tragédií došlo, byla škola jednou z nejmodernějších ve státě Texas. „Stavba školy stála milion dolarů. Místní úřady ji postavily za peníze z ropy, které zajistily prosperitu celému městu. Budova se vyznačovala tím, že byla postavena z nejlepších materiálů a zařízena tím nejlepším vybavením, jaké se v té době dalo koupit,“ popisuje magazín Time. Škola byla propojením základní a střední, chodily do ní děti od první třídy až po maturitu.
Do instituce chodily potomci rodin, které do oblasti přilákala ropa. Každý rodič z okolí toužil, aby se jeho dítě vzdělávalo právě ve škole v New Londonu, protože nabízela zařízení, jakému se žádná jiná škola nemohla rovnat. „Příjmy z patnácti ropných vrtů u města zajistily, že na pozemku školy kromě hlavní budovy stála samostatná moderní tělocvična a dokonce i elektřinou osvětlené fotbalové hřiště. Děti sídlily ve vůbec nejlepší budově - dvoupatrové stavbě ve tvaru písmena E, která nabízela plně vybavenou chemickou laboratoř, velkou aulu a také dílny," shrnuje list Texas Monthly.
Přesto se představitelé instituce počátkem roku 1937 překvapivě rozhodli šetřit a domluvili, že škola bude vytápěna zbytkovým zemním plynem společnosti Parade Gasoline Company - tedy že bude napojena na plynovod společnosti, a nebude již využívat zásobníky zemního plynu, jako dříve. Vše se uskutečnilo v lednu 1937. Byla to smrtící volba.
Osmnáctého března 1937 začal kvůli technické chybě plyn unikat do školy. Jelikož byl bezbarevný a téměř bez zápachu, nikdo si hrozícího nebezpečí nepovšimnul a výuka probíhala jako v každý jiný den. Katastrofa nastala ve tři hodiny sedmnáct minut odpoledne, kdy do konce vyučování zbývalo pouhých třináct minut. „Učitel v dílnách, které se nacházely v přízemí, a tedy přímo nad místem, kde unikal plyn, zapnul brusku. Jiskra plyn zapálila a způsobila mohutnou explozi. Výbuch zničil většinu školy,“ nastiňuje magazín Time.
Byla to apokalypsa. Síla výbuchu byla nesmírná. „Zdálo se, jakoby se celá budova zvedla do vzduchu, a pak roztříštila. Střecha se propadla, stěny zhroutily a pohřbily své oběti v mase cihel, oceli a betonu. Exploze byla slyšet na čtyři míle daleko. Výbuch byl tak silný, že odmrštil dvoutunovou betonovou desku ze školy šedesát metrů daleko, kde rozdrtila zaparkované auto," zmiňuje web muzea London Museum, které se nachází naproti místům, kde kdysi stávala škola.
V okamžiku výbuchu se ve školní budově nacházelo pět set žáků. Většinu z nich exploze nebo padající trosky zabily. Záchranářům i mužům z okolí trvalo sedmnáct hodin, než dostali všechny oběti katastrofy ven z trosek. Těla, která vytahovali, byla proměněna k nepoznání. Zoufalí rodiče se mnohdy zapojili do záchranných prací a holýma rukama se snažili vyhrabat své děti. „Výbuch slyšeli lidé z celého okolí. Dělníci opustili svá pracoviště, motoristé vystoupili z aut, obchodníci nechali své pokladny bez dozoru a všichni přiběhli ke škole. Během chvilky začali dobrovolníci prohledávat sutiny, z nichž stoupal dým. Někteří vlastními auty odváželi zraněné do okolních nemocnic, neboť sanitky nestačily. Jiní rychle vytvořili provizorní márnici, kam pokládali malá těla zahalená prostěradly. Zoufalí rodiče hledali na rozdrcených dětských tělech jakékoliv znamení, které by pomohlo identifikovat oběti - mateřská znaménka, boty, náhrdelníky, prak v kapse kalhot," píše magazín Time.
V mnoha případech jim nic jiného nezbývalo - oběti byly tak znetvořené, že je nešlo poznat. Některé děti výbuch doslova roztrhal. „Dobrovolníci v troskách sbírali jen části těl a ukládali je do tehdejších basketbalových košů, které byly dřevěné a neměly na spodu díru," uvádí magazín Time.
Všude bylo ticho
Děti a učitelé, kteří výbuch přežili, si prošli peklem. Ve městě snad nezůstala jediná rodina, které by v troskách někdo nezemřel. A tak když byly poslední oběti výbuchu pohřbeny a postupně vystavěná nová škola, rozhovory o neštěstí se staly tabu. Marně se místní noviny domáhaly svědectví, všichni o prožité katastrofě odmítali mluvit. Mlčení se prolomilo až čtyřicet let po výbuchu, kdy se přeživší i pozůstalí sešli na prvním oficiálním setkání, aby si připomněli spolužáky a potomky, kteří zemřeli. Z vyprávění, které zaznamenal list Texas Monthly, běhá mráz po zádech.
William Folis byl v době výbuchu žákem sedmé třídy. „Seděl jsem v zadní části třídy a učitel si mě zavolal dopředu. Nevěděl jsem, proč. Sotva jsem dosedl přímo před katedru, místnost jakoby se rozpadla. Ocelové skříňky, které byly zapuštěné do zdi, z ní vystřelily a dopadly přímo na nás," popsal Folis.
Zdi školy jakoby se zlomily v půlce, vrchní patra se propadla a žáky zavalily sutiny. „Seděl jsem v knihovně a četl si. Přímo na stůl, u kterého jsem byl, dopadl betonový nosník a rozdrtil ho. V den neštěstí jsem ráno šel do ředitelny s prosbou, abych mohl poslední vyučovací hodinu jít do třídy, kde se vyučovaly přírodní vědy. Ředitel mě ale odmítl. To bylo moje štěstí, protože všichni v té třídě zemřeli, až na jednoho chlapce, který byl ale nadosmrti zmrzačený. Když jsem pak seděl v troskách knihovny, v kapse jsem měl stále písemné odmítnutí ředitele. Když se mi konečně povedlo vyprostit si nohy, vstal jsem, a všiml si učitelky, která měla mít v místnosti dozor. Všichni jsme ji milovali. Zdála se být klidná a směřovala děti ven. Neboj se, říkala jim. Děti neplakaly. Byly v šoku," vzpomínal Nathan Durham, který byl osmákem.
Mezi šťastlivci, kteří se ze školy dostali po vlastních, byla i Barbara Pageová. „Když jsme se dostaly s kamarádkou Carolyn ven, jen tak jsme tam zůstaly stát. Nevěděly jsme, co dělat. Všude bylo děsivé ticho. Nic. Jako bychom stály ve vakuu. A pak najednou začaly odevšad přicházet zvuky. Křik, sténání. A kolem nás začalo běhat množství lidí," řekla žena.
I Ledell Carpenterová, sestra Ethel, spolužačky Billa Thompsona, která si vyměnila místo, výbuch přežila. „Všechna ta suť vytvořila ve vzduchu prach, který vypadal jako hustá bílá mlha. Neviděla jsem kolem sebe nic, ale slyšela jsem hlasy, které přicházely z místa, kde byl učitelský stůl. Tak jsem tam začala klopýtat, ale šlapala jsem po zraněných a mrtvých spolužácích. Pak jsem se dostala k oknu. Spolužáci se právě chystali skočit, ale vzdali to, protože naše třída byla ve druhém patře," uvedla Carpenterová. To, že děti neskočily, bylo dobře. Sklo na oknech totiž bylo rozbité, a podle svědectví se některé děti při skocích tak pořezaly, že vykrvácely.
To třída šesťáků patřila mezi ty, které se propadly. „Zachránil mě stůl, pod kterým jsem se našla. Na něm ležely kusy balvanu. Jeden chlapec křičel: Nemám nohu, uřízlo mi to nohu! Naše třída byla na nejvyšším patře, ale když jsme se po výbuchu probrali, byli jsme najednou na úrovni země. Nepamatuji si, jak jsme letěli, že bychom něco cítili nebo slyšeli. Prostě jsme se najedou probudili a byli tam," řekla přeživší Billie Mathewsová. Všechny děti, které byly v přední části třídy, zemřely.
Ti, kterým se povedlo dostat ven, se až po chvíli podívali na budovu, v níž ještě před pár minutami byli. A pohled na hromadu trosek je šokoval. „Pamatuji si, že venku ležela pohozená na zemi rusovlasá dívka. Většina jejich vlasů ale byla od prachu šedivá. Všichni, kdo byli kolem, byli mrtví. Procházela jsem kolem nich a uvědomila si, že stále ještě držím v ruce tužku. A vzpomínám si, jak jsem si v duchu řekla: Proboha, co tady dělám s tužkou?." uvedla Marion Steenová, tehdy šestnáctiletá středoškolačka.
Bitka nad těly
Do čtvrt hodiny na místo neštěstí dorazily první záchranářské jednotky a dobrovolníci. Zraněné převáželi do okolních nemocnic, mrtvé do márnic. A když ty přestaly stačit, vytvořili lidé provizorní márnice. Sanitky byly přeplněné. Někdy se stalo, že odvezly z místa i mrtvé děti a z nemocnice je pak musely převézt zpět. „Záchranáři už ani nekontrolovali, jestli jsou děti mrtvé či živé. Jednoduše je z trosek vytahovali ven. Všichni pracovali jako omámení. Nikdo nic neříkal," popsal Follis.
Mezi záchranáři byli i zoufalí rodiče, kteří se snažili najít své potomky. Zraněná Nadine Dorseyová z místa katastrofy odešla po vlastních. „Mámu jsem našla před budovou. Plakala. Měla jsem celý obličej od krve a vlasy bílé od prachu, takže mě v první chvíli nepoznala. Přišla jsem k ní, ona se na mě podívala, a já řekla: Mami? A pak máma dostala hysterický záchvat," řekla Dorseyová.
Jiní rodiče takové štěstí neměli. A kromě zprávy o smrti svých milovaných dětí je ještě čekal hrůzný pohled na jejich těla. Mnohá byla tak znetvořená, že nešlo na první pohled poznat, o koho jde. „Můj otec našel v troskách moji sestru. Byla mrtvá. Že je to ona, poznal jen podle šatů, které měla na sobě, protože látku na ně ji krátce předtím daroval k jejím dvanáctým narozeninám," zmínil Max Holleyman.
Další rodiče své mrtvé děti našli až v improvizovaných márnicích. Byly v tělocvičnách, těla mrtvých žáků dobrovolníci srovnali také do chodby pohřebního ústavu. „Rodiče mezi ně procházeli a snažili se identifikovat své potomky. Viděl jsem, jak se dva tátové poprali nad jedním tělem, hádali se, čí je to dítě. Viděl jsem těla, která byla úplně znetvořená. Nedalo se ani poznat, zda je to dívka nebo chlapec. A pak jsem spatřil svého kamaráda - svého nejlepšího kamaráda. A jeho hlava byla úplně rozdrcená, plochá, jako list novin. A pak už jsem to nemohl déle vydržet. Musel jsem jít domů," řekl přeživší student Follis.
Hrůzu rodičů bylo jen těžké si představit. Verda Mae Harrisová přišla ve škole o sestru, ona sama přežila. „Nevím, jak se mi s tím povedlo vyrovat. Rodiče nedovolili, abych ji viděla. Pak se moje další sestra zeptala našeho strejdy, jestli mu táta řekl, jak naše mrtvá sestřička vypadala. A on nám pověděl, že přišla o kus hlavy, zbylo jí jen kus s několika předními zuby. Táta ji poznal podle tenisek se jménem," řekla žena.
Zranění mrtvých i přeživších dětí byla děsivá. Měly polámané ruce, nohy, zlomené lebky, přeražené páteře. Ti, kterým se povedlo uniknout smrti, zůstali v mnoha případech navždy zmrzačení. „Měl jsem vážný úraz hlavy a také jsem už nikdy neměl chodit. V nemocnici ke mně přišel jeden zaměstnanec a zeptal se mě, jestli něco nepotřebuji. A já jsem mu řekl, že bych si přál kolo. On na to: Dostaneš se odtud a já ti to kolo koupím. A pak za ním přišel někdo další a vysvětlil mu, že si na to kolo nikdy nesednu," řekl Bob Clayton, který zůstal po výbuchu na vozíku.
Někteří přeživší zjistili, co výbuch napáchal s jejich těly, až s odstupem několika let. Katherine Owensové bylo v době exploze patnáct let. „Po výbuchu mi doktor sešil rozražený ret. V tu chvíli si nikdo neuvědomil, že mám tak poškozené tělo zevnitř, že nikdy nebudu moct mít děti," uvedla Owensová.
Tři pohřby za hodinu
Do několika dní, když se povedlo identifikovat všechny mrtvé, se na místním hřbitově začaly množit dětské hroby. „Šlo to jeden pohřeb za druhým. Byla jsem na pohřbu své sestry, a zároveň s ním se odehrávalo hned několik dalších. Ani nevím, kde se vzalo tolik pastorů," řekla Jeanette Martinová. Za hodinu se podle pamětníků odehrály i tři, čtyři pohřby.
Pro mnohé účastníky posledních rozloučení to bylo ale další velké trauma. Zejména, pokud byla při obřadu otevřená rakev. „Byla jsem úplně v šoku. Nebyla jsem ani schopná brečet. Rozdrcenou hlavu mého bratra museli zavázat, aby držela pohromadě," vzpomínala Myrtle Fay Hayesová. Tehdy jí bylo patnáct let.
Smutek se pro mnohé rodiče brzy změnil ve zlost. Za neštěstí sice byli obviněni zástupci školy, místní samosprávy i společnosti, které patřilo plynové potrubí, nikdo ale nikdy nebyl shledán vinným.
Nová škola byla postavena na pozemku té původní do dvou let. Nachází se jen pár metrů od místa, kde stála zničená budova. Tragédii tam nyní připomíná památník.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
