Ponurá přezdívka „anděl smrti“, jež byla nacistickému lékaři a autorovi zrůdných lékařských pokusů na vězních přisouzena, nebyla vůbec bezdůvodná. Josef Mengele se osobně podílel na selekcích, při nichž se rozhodovalo, kdo z vězňů je natolik slabý či nemocný, že není schopen práce, a proto má být jako „neužitečný“ zlikvidován.
Vedle tisícovek židovských obětí má na svědomí také méně připomínané oběti z řad Romů, za něž byl coby vedoucí lékař „cikánského rodinného tábora“ osobně zodpovědný. „Když se tento tábor 2. srpna 1944 likvidoval, podílel se Mengele osobně na výběru 2 893 romských vězňů, kteří měli být zavražděni v plynových komorách Březinky,“ uvádí o Mengelem Encyklopedie holokaustu. Oběťmi činnosti hrůzného osvětimského „lékaře“ se stala i řada dětí pocházejících z někdejšího Československa.
Kdykoli se Mengele objevil v některé z táborových ošetřoven, naplňovalo to pacienty i židovský personál hrůzou. „Těchto návštěv jsme se báli víc než čehokoli jiného. Nikdy jsme nevěděli, jestli nám bude dovoleno žít dál… Mohl si s námi dělat, co chtěl,“ vzpomínala po letech vězeňkyně Gisella Perlová.
K Mengeleho mezinárodní „proslulosti“ přispěly významně dva aspekty: zaprvé to, že jako vysoce odborný lékař a vědec v oboru medicíny se stal možná nejvýraznějším symbolem zneužití těchto oborů ke službě nenávistné ideologii popírající práva, důstojnost a dokonce i lidskost určitých skupin lidí. Zadruhé fakt, že nikdy nebyl dopaden a vydán k potrestání, čímž se stal doslova symbolem poválečného mezinárodního selhání v otázce stíhání nacistických válečných zločinců.
Mengele před Osvětimí
Josef Mengele se narodil 16. března 1911 v bavorském městě Günzburg v Německu jako nejstarší syn Karla Mengeleho, úspěšného výrobce zemědělské techniky.
Vystudoval medicínu a fyzickou antropologii na několika univerzitách. V roce 1935 získal doktorát z fyzické antropologie na univerzitě v Mnichově a o rok později složil státnice z medicíny.
V roce 1937 začal Mengele pracovat v Ústavu pro dědičnou biologii a rasovou hygienu v německém Frankfurtu jako asistent ředitele doktora Otmara von Verschuera. Ten byl genetikem známým svým výzkumem dvojčat, na což Mengele o pár let později v Osvětimi velmi neblahým způsobem navázal. Pod Verschuerovým vedením získal Mengele v roce 1938 další doktorát.
Pokud jde o Mengeleho politické směřování, jeví se jako klasický oportunista. Dokud se v Německu nacistická strana nedostala k moci, nijak aktivně ji nepodporoval. Působil jen v polovojenském spolku německých frontových vojáků z první světové války Stahlhelm (původně šlo o označení pro klasickou německou ocelovou přilbu), který působil pro Německou národní lidovou stranu. Když Stahlhelm pohltila v roce 1933 Hitlerova polovojenská organizace SA, přestoupil Mengele do ní, ale od roku 1934 se už na její činnosti nijak výrazně nepodílel.
Už během svých univerzitních studií se však přihlásil k rasové vědě, tedy falešné teorii biologického rasismu hlásající, že Němci jsou biologicky odlišní od ostatních národů a že jsou nadřazení příslušníkům všech ostatních ras. Biologický rasismus přijal za svůj také Mengeleho zaměstnavatel a mentor Verschuer.
close
info
Zdroj: Wik. Com., autor anonymní, zvažováni jsou důstojníci SS Bernhardt Walter a Ernst Hofmann, volné dílo
zoom_in
Selekce maďarských Židů na rampě v táboře Osvětim II-Birkenau v Němci okupovaném Polsku, někdy kolem května 1944
„Rasová věda byla základním principem nacistické ideologie. Hitler ji mimo jiné použil k ospravedlnění nucené sterilizace osob trpících určitými duševními chorobami nebo fyzickými deformacemi. Na rasové vědě byly založeny i norimberské rasové zákony, zakazující Němcům manželství se Židy, černochy nebo Romy,“ píše Encyklopedie holokaustu.
V roce 1938 vstoupil Mengele do NSDAP a do SS. Ve své vědecké práci se snažil podporovat nacistický cíl a zvyšovat domnělou nadřazenost německé „rasy“. Spolu s Verschuerem a dalšími vědci z jeho ústavu psal pro nacistické úřady „odborné posudky“, zda lidé, kteří sami sebe označují za Němce, splňují rasová kritéria podle norimberských zákonů a zda je jejich fyzický nebo duševní stav nepředurčuje k násilné sterilizaci nebo k zákazu manželství podle německého práva.
Do Osvětimi přes východní frontu
V červnu 1940 byl Mengele odveden do německé armády a o měsíc později se dobrovolně přihlásil do lékařské služby Waffen-SS. Koncem roku 1940 byl Mengele přidělen k ženijnímu praporu divize SS „Viking“ jako lékař, s nímž byl po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 odvelen na východní frontu. V prvních týdnech německého útoku na Sovětský svaz povraždila Mengeleho divize tisíce židovských civilistů.
Mengele strávil na východní frontě asi 18 měsíců a za svou službu byl vyznamenán nacistickým Železným křížem 2. i 1. třídy a povýšen na kapitána SS (SS-Hauptsturmführer).
Do Německa se vrátil v lednu 1943 a v mezidobí, než přišel další povolávací rozkaz, začal znovu pracovat pro Verschuera, jenž se stal krátce předtím ředitelem Ústavu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku (KWI-A) v Berlíně.
Předposlední květnový den pak Mengele zahájil svou novou „kariéru“ v Osvětimi, kam se přihlásil patrně dobrovolně, i když zde svou roli mohl sehrát i Verschuerův vliv. Ten tam měl totiž svého chráněnce vyslat, aby podpořil výzkum jeho ústavu. Mengele tomuto úkolu dostál a po celou dobu svého působení v Osvětimi posílal svým kolegům v Ústavu císaře Viléma k výzkumným účelům krev, části těl, orgány, kostry i plody vězňů z Osvětimi.
To ale nebylo zdaleka všechno. Nakonec z něj jeho „výzkumná činnost“ v Osvětimi udělala zdaleka nejznámějšího zrůdného „lékaře“, jaký kdy v tomto koncentračním táboře sloužil.
Jeden z padesáti
Dlužno dodat, že trochu nezaslouženě, protože Josef Mengele nebyl jediným ani nejvýše postaveným lékařem, jenž v Osvětimi působil, celkem jich bylo asi padesát. K jeho pozdější „popularitě“ mohl částečně přispět jeho příjemný zjev přátelsky působícího „šviháka“, který byl v ostrém kontrastu s jeho skutečnou činností, stejně jako jeho častá přítomnost na rampě tábora, kde probíhaly první selekce.
Ačkoli existují svědectví, že se na těchto vstupních selekcích aktivně podílel a patřil tak k těm, kdo posílali lidi do plynu ihned po jejich příjezdu (mimo jiné měl takto pohybem ruky rozhodnout o českém židovském jazzovém muzikantovi Fritzovi „Fricku“ Weissovi), podle historiků bylo hlavním důvodem jeho zájmu o přivážené vězně to, že mezi nimi hledal dvojčata pro své experimenty a dále lékaře do své ošetřovny v táboře.
Pokusy na lidech, které v Osvětimi neprováděl jen on, ale i tucet dalších lékařů, trvale zmrzačily desítky tisíc obětí, navíc při řadě z nich bylo zamýšleným důsledkem přímo to, že pacient zemře.
Tyto pokusy zahrnovaly například testování metod masové sterilizace, infikování pacientů různými nemocemi za účelem hledání vhodných léčiv a studia jejich účinků (přičemž „kontrolní vzorek“ pacientů byl úmyslně ponechán bez léčby a počítalo se s tím, že zemře), operace i zdravých pacientů za účelem výzkumu nebo přímo vraždění vězňů za účelem pitvy jejich těl pro antropologický a lékařský výzkum.
Mengeleho výzkumný komplex
Sám Mengele se kromě spolupráce s Verschuerovým ústavem věnoval v Osvětimi také svým vlastním pokusům na vězních, jejichž výsledky hodlal publikovat v odborném tisku, a získat si tak univerzitní profesuru.
Za tímto účelem vytvořil v Osvětimi z několika vězeňských baráků výzkumný komplex, pro který získal moderní přístroje a vybavení a jehož personál tvořili převážně vězni – zdravotníci, jež si osobně vybral.
„Mengele měl svou laboratoř v Zigeunerfamilienlageru (cikánském táboře, pozn. red.) v baráku 32. Své experimenty prováděl také v sousedním baráku lázní, nazývaném Sauna, kde také zabíjel své oběti,“ uvádějí stránky věnované Evropskému pamětnímu dni holokaustu Romů a Sintů (romské populace ve střední Evropě).
Objekty jeho výzkumu se pak stávali živí lidé, nejčastěji z etnických skupin Romů a Židů, které nacistická ideologie označovala za „podlidi“ a viděla v nich hrozbu pro německou „árijskou rasu“. Tímto pohledem si nacističtí lékaři a vědci své pokusy na lidech také ospravedlňovali, protože přesvědčovali sami sebe, že na příslušníky těchto etnik se nevztahuje lékařská etika.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, 60. Sqad. SAAF, Sortie No. 60/PR694 South African Air Force, volné dílo
zoom_in
Letecký snímek Auschwitz-Birkenau 25. srpna 1944, bývalý cikánský tábor je barevně zvýrazněn
V době Mengeleho působení v Osvětimi v ní bylo vězněno více než 20 tisíc Romů a statisíce Židů. Nikde na světě nemohl žádný vědec získat přístup k tolika členům konkrétní etnické skupiny soustředěným na jednom místě. „Byl by zločin toho nevyužít,“ utrousil údajně před svým kolegou jednou Mengele.
Pokusy na Romech
Jako vedoucí lékař romského tábora v Osvětimi zpracoval Mengele obsáhlou antropologickou studii romských mužů, žen i dětí, čímž ovšem jeho řádění teprve začínalo.
Podstatně horší bylo, když u dětí v romském táboře vypukla epidemie onemocnění noma (z řeckého nomé – hltat, krmit se), což je poměrně málo známá nemoc ústní dutiny, která se nejčastěji objevuje u podvyživených dětí do sedmi let. Jde o bakteriální infekční onemocnění začínající zánětem dásní, které bez léčby doslova požírá tkáně ústní dutiny i tváří a je schopné vyvolat rozsáhlou gangrénu zasažených oblastí, spojenou s výrazným znetvořením obličeje.
Přestože noma postihuje zejména malé děti extrémně poznamenané hladověním (a tak tomu bylo i v táboře), Mengele zastával názor, že za ni může dědičnost. Na dětech postižených touto chorobou zkoušel různé způsoby léčby, ale ať už byly tyto pokusy jakkoli úspěšné či neúspěšné, všechny děti nechal nakonec zavraždit – část v plynových komorách, část tak, aby jejich těla mohla být použitelná k dalšímu výzkumu.
„Mengele nařídil, aby několik dětí trpících nomou bylo zabito, a předal jejich těla Hygienickému ústavu SS k histopatologickým vyšetřením,“ píše se na stránkách věnovaných romskému holokaustu.
Mezi Romy i Židy dále aktivně vyhledával osoby s tzv. heterochromií, což je stav, kdy má člověk každé oko jiné barvy. Osoby s touto anomálií nechával opět zavraždit a jejich oči posílal kolegovi, který heterochromii zkoumal.
„Podle výpovědí vězňů žilo v den likvidace Zigeunerlageru 2. srpna 1944 ještě dvanáct párů romských dvojčat. Mengele je údajně zastřelil a následně pitval jejich těla,“ uvádí pamětní web romského holokaustu.
Pokusy na dvojčatech
Mengele skutečně v Osvětimi shromáždil stovky romských i židovských dvojčat, které si vybral z dorazivších transportů, přičemž na některých testoval různé druhy léčby poté, co je nakazil stejnou nemocí, a jiné nechával vraždit, aby mohl pitvat jejich těla a porovnávat výsledky. Jeho pokusy dále zahrnovaly krevní transfuze mezi dvojčaty, chirurgické propojení oběhového systému dvojčat nebo kastraci a amputaci genitálií.
Jednou z obětí těchto pokusů se stala také Renate Guttmanová, pocházející z rodiny německých Židů žijících v Praze, původně drážďanských rodáků, kteří uprchli z Německa po nástupu nacistů k moci v roce 1933.
Renatin otec Herbert byl pracovník v oblasti dovozu a vývozu, její matka Ina byla účetní. Renata i její dvojče – bratr René – se narodili už v Praze a podle Renatiných vzpomínek bydleli s celou rodinou v šestipatrovém činžovním domě v ulici s tramvajovou linkou číslo 22 a hrát si chodili do nedalekého parku. Tomuto popisu odpovídá nejpravděpodobněji Ječná ulice v Praze na Novém Městě, kudy skutečně léta projíždí tramvaj číslo 22 a zmíněným parkem může být Karlovo náměstí.
Po okupaci zbytku Československa nacistickým Německem a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byla celá rodina poslána do Terezína, odkud byla transportována do Osvětimi. Renate bylo v té době necelých šest let.
V Osvětimi jí oddělili od bratra i matky a odvedli na ošetřovnu, kde na ní začali dělat pokusy. Mimo jiné si zapamatovala, že jí odebrali krev z krku, že ji jednou připoutali ke stolu a řezali nožem a že dostávala injekce, po kterých zvracela a měla průjem. Život jí nakonec zachránila jedna zdravotní sestra, která se o ni starala: když přišly stráže, které měly doprovodit pacienty na smrt, sestra Renate schovala pod svou velkou sukni.
Dívka Osvětim přežila a v roce 1950 se ve Spojených státech znovu shledala se svým bratrem. Tam se také dozvěděli, že patřili mezi tzv. „Mengeleho dvojčata“ používaná pro pokusy.
Po válce
Krátce před osvobozením Osvětimi Rudou armádou v lednu 1945 Mengele s několika dalšími esesáky uprchl a přihlásil se v koncentračním táboře Gross-Rosen, nacházejícím se hlouběji ve vnitrozemí. V něm si odsloužil několik měsíců a na samém sklonku války se přihlásil do vojenské jednotky, která se po kapitulaci Německa vzdala Američanům.
Protože měl na sobě uniformu důstojníka wehrmachtu, brali ho Američané jako běžného válečného zajatce a počátkem srpna 1945 jej propustili, aniž by tušili, že jeho jméno je na seznamu hledaných válečných zločinců.
Od konce roku 1945 do jara 1949 pracoval Mengele pod falešným jménem jako farmář poblíž Rosenheimu v Bavorsku, odkud mohl navázat kontakt se svou rodinou.
V té době už po něm pátrali američtí vyšetřovatelé válečných zločinů, kteří měli k dispozici výpovědi vězeňských lékařů, kteří pod Mengelem pracovali, i vězňů, kteří přežili jeho lékařské experimenty. Mengeleho rodina je ale přesvědčila, že neblaze proslulý „anděl smrti“ je už po smrti, a současně pomohla Mengelemu emigrovat v červenci 1949 pod falešným jménem do Argentiny.
V Argentině, kde žila silná komunita bývalých nacistů, jež se vzájemně podporovala, se Mengele cítil bezpečně, a to do té míry, že si v roce 1956 zažádal pod svým skutečným, jen nepatrně pozměněným jménem (José Mengele) o argentinské občanství – a opravdu je získal.
Byla to možná chyba, protože brzy nato se o něj začala zajímat západoněmecká prokuratura a usilovat o jeho zadržení a vydání. V roce 1959 proto emigroval do Paraguaye. Když v květnu 1960 unesli izraelští zpravodajští agenti z Argentiny Adolfa Eichmanna, dospěl k závěru (dost možná správnému), že může být další na řadě, a aby se tomuto osudu vyhnul, znovu uprchl, tentokrát do Brazílie, kde strávil zbytek života pod falešným jménem poblíž São Paula.
Nikdy nebyl dopaden a nikdy pro své činy nestanul před soudem: 7. února 1979 ho totiž při plavání v rekreačním středisku poblíž Bertiogy postihl záchvat mrtvice, po němž se utopil. Byl pohřben na předměstí São Paula pod falešným jménem „Wolfgang Gerhard“.
Objev a identifikace Mengeleho těla
V květnu 1985 se vlády Německa, Izraele a Spojených států dohodly na spolupráci při vypátrání Mengeleho a jeho postavení před soud. Německá policie provedla razii v domě rodinného přítele Mengeleho rodiny v německém Günzburgu, kde našla důkazy svědčící o jeho smrti a pohřbu.
Brazilská policie poté objevila Mengeleho hrob a v červnu 1985 exhumovala v něm uloženou mrtvolu. Američtí, brazilští i němečtí soudní znalci jednoznačně určili, že zkoumané ostatky patří Josefu Mengelemu. V roce 1992 potvrdil tento závěr i výzkum DNA.
