„Když víte, že nejste sama, máte šanci, že situaci nenecháte zajít tak daleko,“ říká Lucie Kočová z centra Úsměv mámy, které pomáhá ženám trpícím psychickými problémy po porodu. Založily a vedou ji ženy, které si samy podobnými obtížemi prošly.

Vybavíte si ten okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že máte problém?
Pamatuju. V mém případě to bylo hodně brzy, ještě v porodnici. Byla jsem po císařském řezu a hned druhý třetí den po porodu, když mě přesunuli z jipky na běžný pokoj, jsem byla hodně plačtivá. Věděla jsem, že je něco hrozně špatně, ale nedovedla jsem to pojmenovat.

Uklidňovala jste sama sebe, že je to normální a prožívá to každý?
To ani ne, protože jsem cítila, že to není normální. Měla jsem úzkosti, což byla věc, se kterou jsem se nikdy dříve nesetkala, a vůbec jsem nevěděla, která bije. Uklidňovala jsem se ale tím, že to bude dobré, až se dostanu domů. Že tam si odpočinu a vše se zlepší.

Řekla jste o tom sestrám nebo lékařům?
Neřekla. Rodila jsem ve velké porodnici, kde na mě ani lékaři, ani sestry neměli příliš času. Svěřila jsem se jen manželovi a těšila se na propuštění. Doufala jsem, že se to zlepší, ale nestalo se. Už od druhého dne po porodu jsem nespala. Což trvalo zhruba týden.

Úsměv mámy
Organizace, která pomáhá ženám trpícím psychickými problémy po porodu. Založily a vedou ji ženy, které si samy podobnými obtížemi prošly. Má zhruba 70 proškolených peer konzultantek, na které se mohou obracet ženy s obtížemi. Centrum úzce spolupracuje s Národním ústavem duševního zdraví a pomohlo už téměř tisícovce žen.

Spala jste málo, nebo jste vůbec nedokázala usnout?
Tohle je velmi těžké říct. Lidé, kteří jsou v tomto stavu, to mají trošku zkreslené. Takže je možné, že jsem třeba na chvilku zabrala, ale jak jsem byla rozjitřená, měla jsem pocit, že ne. A vlastně si to myslím i teď, když si to zpětně přehrávám. V hlavě mi neustále probíhaly různé obrazy. A každý den se můj stav horšil, jak přibývaly noci beze spánku. Kdybych hned na začátku věděla, co bude následovat a co ten nedostatek spánku způsobí, nemuselo se to rozjet do takových obřích rozměrů. Vzala bych si prášek a odpočinula bych si.

Jak jste v té době fungovala s dítětem?
Měla jsem problémy s kojením a zkoušela jsem všechno možné, abych se rozkojila. Protože jsem ale byla stále více vyčerpaná, staral se o syna spíš manžel. Navíc v době, kdy jsem prožívala ty velké úzkosti, jsem se bála, že bych mu mohla ublížit. Ne úmyslně, ale omylem, že mi například spadne. Nevěřila jsem si. Jako bych ztratila veškeré kompetence, které jsou úplně běžné a přirozené, a pomalu jsem se tak od dítěte začala distancovat. Myslím, že na vině byly částečně hormony, možná i porod, protože císařské řezy se plánují týden před termínem, a tělo tak nebylo úplně připraveno. Nejvíce se na mém stavu však zřejmě podepsalo to nevyspání.

Kde jste vyhledala odbornou pomoc?
Když jsem ještě zhruba třetí čtvrtý den byla pořád ve velké křeči, zeptala jsem se při běžné kontrole pediatričky. Ta mě nasměrovala na krizové centrum, kde mě poslali domů s tím, že to bude asi jen poporodní blues. Vracela jsem se tak s pocitem, že mi vlastně nikdo nepomohl. Věděla jsem, že to dobré nebude, že se něco děje, ale zároveň jsem nevěděla co.

Vyhodnotili to tedy špatně?
Na jejich místě, když o tom tak přemýšlím, bych se asi zeptala, jestli ta dotyčná spí. Kdyby to vyhodnotili jinak, možná to nemuselo tak vygradovat. Ale chápu, že právě toto je velmi těžké. Každý člověk působí nějakým dojmem, a pokud úplně nevypadáte, že zrovna chcete skočit pod auto, je i pro psychiatra velmi těžké váš stav správně vyhodnotit.

A co bylo dál?
Pak jsme tam za dva dny jeli znova, a to už se mluvilo o hospitalizaci. I když na mě nijak výrazně netlačili, nechala jsem se dobrovolně hospitalizovat, protože jsem věděla, že to sama ustát nemůžu. Potřebovala jsem se zklidnit, vyspat. Dostala jsem se do akutní fáze, kdy jste zacyklená a už jen dokola říkáte, že nevíte, co máte dělat, netušíte, co dělat a kdy to přejde, a nedokážete si nijak sama pomoci. Když se na to podívám zpětně, myslím, že mít už na začátku dobré informace a zasáhnout včas, dalo se hospitalizaci předejít.

Kde a jak dlouho jste byla hospitalizovaná?
Na chvilku jsem byla v Bohnicích a pak jsem se dostala do Vojenské nemocnice v Praze, kde jsem byla pět týdnů. Nasadili mi léky a já se začala dávat dohromady. Mohl tam za mnou jezdit muž i se synem, později jsem šla i na víkend domů, zkusit si, jak to bude vypadat.

Hodně lidí se antidepresiv bojí. Vy byste je doporučila?
Vždy záleží na situaci. Pokud se vám podaří podchytit problémy v počátku, nejsou vždy nutné. V mém případě by se to možná bez léků zvládnout dalo, ale trvalo by to měsíce. Což není úplně žádoucí, když máte doma miminko. Pak si to ta maminka moc neužije a může to mít vliv i na samotné dítě. V akutních stavech ale není potřeba se toho bát. Jsou i antidepresiva, která jsou slučitelná s kojením, i když panuje spoustu mýtů, že tomu tak není. V této oblasti vůbec panuje hodně mýtů.

Jaké například?
Klientky se často bojí, že budou muset brát léky do konce života. Mnohdy si také myslí, že jít k psychiatrovi automaticky znamená začít brát léky. Řada z nich se obává, že když přijdou za psychiatrem, rovnou si je tam nechá a hospitalizuje je, ať chtějí, či ne. Ale ani jedno z toho není pravda. A co mi přijde nebezpečné, je, když si ta maminka vytvoří představu, že antidepresiva jsou konečná stanice. Udělá si z nich takového strašáka a přesvědčí sama sebe, že když si léky vezme, znamená to, že selhala. Tak to ale není. Když si zlomíte nohu, také si necháte dát sádru. A stejně jako sádra jsou i léky jen na určitý čas, na akutní fázi nemoci.

Kdy vás napadlo, že tato vaše zkušenost by mohla pomoci dalším lidem?
Vlastně docela brzo. Když se mi udělalo dobře a šla jsem domů z nemocnice, už jsem to zase byla já. Ještě jsem brala léky, ale už jsem se cítila dobře. Už tehdy jsem si říkala, že bych tu zkušenost mohla využít. I když jsem musela vyjít ze své komfortní zóny a bylo to trošku nepříjemné, rozhodla jsem se svůj příběh rozšířit do světa. Popsala jsem své zkušenosti v jednom internetovém deníku a sdílela na Facebooku. Překvapilo mě totiž, že mi spousta mých známých říkalo, že zažili něco podobného, i když ne třeba v tak silné míře jako já. A říkala jsem si, že by bylo fajn píchnout trošku do vosího hnízda a ukázat, že není třeba se o tom bát promluvit.

Nebála jste se, že vás vaše okolí odsoudí? Zařadí do škatulky bláznivé matky?
Když jsem byla v nemocnici, staral se o syna manžel. Naše nejbližší okolí, rodina, příbuzní a kamarádi věděli, co se zhruba děje. Všichni mě podpořili a naopak to ukázalo, jak máme dobré vztahy. A u lidí, kteří mi nebyli tak blízcí a třeba mohli reagovat i negativně, jsem si sama v sobě uhájila, že mě to vlastně nezajímá, že to je jejich věc.

Myslím, že právě to, že já jsem pochopení v rodině měla, mi dalo sílu to ustát. Kdyby mi asi v té době někdo říkal, že si problémy jen vymýšlím nebo že se to nestává, bylo by to těžší. Pak jsem to nechala trochu uležet a užívala jsem si, že mi bylo dobře. Po dvou letech jsme měli druhé dítě, a když bylo dcerce půl roku, zjistila jsem, že existuje organizace Úsměv mámy. Měla jen jednu členku, Veroniku Kubrichtovou. K té jsem se přidala a snažily jsme se toto téma ve společnosti trošku posunout.

Dnes má váš Úsměv mámy své vlastní centrum, kde se mohou maminky setkávat, a spoustu spolupracovníků. Kolik jich vlastně už je?
Jsme už téměř ve všech regionech, v každém je jedna až pět koordinátorek. Největší tým je v Praze, kde jsme také začínaly. V celé republice máme dnes zhruba 70 usměvaček.

Usměvaček?
Tak pracovně říkám našim koordinátorkám. Jsou to peer konzultantky, tedy maminky, které si samy něčím takovým prošly a nabídly se, že budou ostatním pomáhat. Jejich příběhy jsou různé, ale motivace byla podobná. Chtěly sdílet, co jim pomohlo, aby tím nemusely procházet další ženy. To je vlastně to, co vám chybí, když něco podobného zažíváte. Někdo, kdo to zná, na koho se můžete obrátit a jen tak si popovídat.

Kéž bych tehdy měla někoho takového já, někoho, kdo mi řekne, jaké to je být hospitalizovaný, strávit nějakou dobu bez dítěte… Když víte, že nejste sama, a vyslechnete si, co pomohlo jiným ve stejné situaci, máte šanci, že svůj problém nenecháte zajít tak daleko. Drtivá většina našich usměvaček jsou dobrovolnice a nedostávají žádné odměny. Pomáhají rády a zcela nezištně.

Prochází nějakým školením?
Ano, každá z nich prošla školením Úsměvu mámy a Národního ústavu duševního zdraví. S našimi konzultantkami jsme také v pravidelném kontaktu, dostávají nové informace a řešíme případné problémy, které nastanou. Každá z nich funguje trochu jinak, podle svých možností. Některé například organizují v regionech podpůrné skupiny, kde se maminky scházejí, jiné fungují na telefonu – když jí zavolá žena s problémy, promluví s ní a případně ji nasměruje k nějaké další profesionální pomoci.

Máte nad sebou nějaký odborný dohled?
Máme, spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví, konkrétně s panem doktorem Antonínem Šebelou. Je to jeden z mála lékařů, kteří se přímo věnují mateřské psychice. Můžeme tak kojící či těhotné ženy v případě vážnějších obtíží odkazovat přímo k němu. Právě on s kolegy také vytvořil dotazník, který maminkám pomáhá určit, jak silné jejich obtíže jsou a kam bychom je měly nasměrovat. Jestli například stačí podpůrná skupinka nebo je nutné vyšetření psychiatrem. Peer konzultantky mají také pravidelné intervize s odborníkem.

Dokážete říct, kolika maminkám jste pomohly?
To není úplně jednoduché říct, protože jsou například maminky, které přijdou na skupinu, ale už nás dlouhodobě sledují a říkají, že jim pomohlo jen si přečíst naše příběhy a sledovat naše aktivity na sociálních sítích. Dá se tedy předpokládat, že jsou maminky, které se k nám nedostatnou, ale sledují nás na sítích, případně se s někým propojí tam, a to jim také pomůže. Obecně se na nás ale za dobu fungování centra, tedy od jara 2020, obrátilo zhruba pět set žen, přibližně 350 za tu dobu oslovilo naše regionální usměvačky a další navštívily různé naše akce.

Jak získáváte peníze na svůj provoz?
Na rozjezd centra jsme získaly dotaci z evropských sociálních fondů, ale ta už skončila. Nyní máme příspěvky od soukromníků, pořádaly jsme sbírku na Donio a na platforomě Darujme máme stále otevřený projekt. Díky penězům od podporovatelů můžeme platit nájem v tomto centru. Jinak drtivá většina našich pracovníků pracuje dobrovolně.

Jako nezisková organizace stále hledáme cesty, jak co nejvíce ušetřit, a co nás trápí momentálně nejvíce, jsou prostory. Nyní platíme komerční nájem, ale jako neziskovka bychom moc rády našly nějaký částečně dotovaný prostor například od městské části. Tak bychom stále měly místo, kde můžeme pořádat akce a setkávat se s maminkami.

Jak se nyní cítíte vy sama? Není pro vás deprimující poslouchat příběhy žen, které mají takové problémy?
Problémy po porodu u mě neměly dlouhého trvání, malou dávku léků jsem ale pro jistotu brala ještě do konce šestinedělí u druhého dítěte, vše bylo ale v pořádku a neměla jsem problém je pak úplně vysadit. Teď žádné úzkosti nemám, ale ze zkušenosti své i dalších žen vím, že je dobré jim předcházet správně nastaveným životním stylem.

Chce to nepřepínat se, nejít do stavu vyčerpání, který u někoho může přejít právě do úzkosti. Ta je signálem, díky kterému člověku dojde, že má někde ubrat, myslet na sebe. A to je i to, v čem klientky podporujeme. Často řeší právě vyčerpání, starají se o ostatní a samy nemají kde brát, což je model, který není dlouhodobě udržitelný. Někdy stačí relativně málo, aby se předešlo větším obtížím. Já osobně příběhy žen, i když jsou často silné, poslouchám moc ráda. Mnohdy se jim uleví už jen tím, že svůj problém proberou s někým, kdo jim rozumí, podpoří a nesoudí. A pak můžeme společně vymyslet, jak dál, jestli jim pomůže už jen tohle, nebo jestli bude potřeba něco dalšího.

Netíží vás jejich příběhy?
Je pravda, že ze začátku si člověk musí osahat, kam až se ho čí příběh dotkne, jak na něj působí. S časem a zkušenostmi se mi ale daří být tu stoprocentně pro klientku, když se ozve, ale nebrat si její příběh ‚domů‘. Myslím, že v tomto mluvím i za ostatní peer konzultantky – je to hodně nabíjející práce a pozitivní zpětné vazby od klientek jsou to, co nás drží a žene k vymýšlení nových aktivit a našeho dalšího směřování.

Kondice - Měsíčník je nabitý informacemi o zdravém životním stylu. Přináší rady týkající se zdravého stravování, pohybu, ale i novinky z oblasti krásy a medicíny, aby se člověk cítil dobře a zdráv ve svém těle po fyzické i psychické stránce.