„Nejdřív se předdojí, pak se podojí a nakonec se dodojí," popisuje farmářka.

K farmičce nad Lukovem mě vedou malé cedulky, kterých po cestě potkávám hned několik. Vítá mě paní Julinová. „Vy jste si vzala bílé boty? Ty si zničíte," podivuje se farmářka.

Sice jsem holka z města, ale jsem připravená, že chlívky nejsou zrovna místem, kde by se podlaha leskla a voněla po růžích. A tak sundám poslední výkřik módy z nohou a vyměním je za staré okopané tenisky.

Počasí mi nepřeje. Těšila jsem se, že se podívám s kozami na pastvu, ale celou noc pršelo a ani přes den se obloha nevyjasňuje. Zvířatům se nechce ven z chlívku. Tak delší procházka nepřichází v úvahu.

Kozy se vyhánějí obvykle až k lesu, který jde od farmy vidět. Dnes, když se dívám tím směrem, tak se les skrývá tam, kde večerníčkový Rákosníček. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet.

Den začínáme prohlídkou chlévů. Rodina farmu neustále modernizuje a rozšiřuje a přistavuje nové chlévy. I tak je tam hlava na hlavě a růžek na růžku. „Koz máme sto," říká přesvědčivě paní Julinová. „To jich je určitě víc," opravuje ji asi třiadvacetiletý syn.

Brzy jich ale ubude. Mezi mláďaty jsou stále ještě mladí kozlíci, kteří ve stádu nezůstanou. Ti jsou určeni na maso.

Taková kozí farma je závazek na celý rok.

„Nemůžeme se ani vydat na dovolenou celá rodina společně. Buď já, nebo manžel musíme zůstat doma. Nedávno jsme byli synovi na promoci v Brně, jela celá rodina. To byl velký problém. Museli jsme celý den přizpůsobit zvířatům," popisuje mi chovatelka, že zvířata jsou pro člověka fakt závazek.

Každý den je třeba kozy podojit. Dojí se jen ráno, odpoledne mléko zůstává pro kůzlata. Dnes začínáme až po desáté hodině. „To je výjimka. Čekáme na děti z příměstského tábora, které přijdou na exkurzi," vysvětluje farmářka. Jindy ve stejnou dobu se proces blíží ke konci.

„Od května máme nové zařízení a zvládli bychom podojit i čtyři dojnice zároveň," chlubí se paní Julinová.

Pro kozy je to však něco, co nesedí do jejich denní rutiny. Ještě před dvěma měsíci se dojila každá zvlášť. Také místo bylo jiné. Ale už si pomalu zvykají. Nejdřív si zvykaly na novinku po dvou, dnes už se učí zde být tři naráz. Čas, který touto činností každý den stráví, se zkrátil ze tří hodin na polovinu.

Než se nasadí dojicí stroje, musí se zvířeti odstříknout trochu mléka ručně. Připravit ho na dojení. To samé se dělá i po sejmutí stroje.

„Nejdřív se předdojí, pak se podojí a nakonec se dodojí," popisuje maminka Jiřina stručně celý proces. Cesta mléka je dál už na představě každého. Zmizí v trubkách, které ho vedou někam do neznáma.

Mléko Julinovi zpracovávají doma. Ale v době mé návštěvy se zrovna sýr nevyrábí. Dostanu aspoň rychlou exkurzi. Výroba sýrů trvá několik dní.

Musí se hlídat, aby mléko teklo tam, kam má a přidalo se tam vše ve správnou chvíli. Projde přístrojem, který ho zchladí. Musí se zpasterizovat a nechat ve vaně, aby za pár dní člověk měl sýr. Kromě sýru prodávají i mléko a syrovátku.

„Chci vyrábět i kefíry. Na ty se lidí často ptají," dělí se se mnou Julinová o své plány do budoucna.

Abych měla opravdový zážitek, mám možnost podojit si jednu kozu tak, jak se to dělávalo dřív. „Je to jednoduché," vysvětluje mi paní Jiřina.

„Nejdřív to ucpete a pak zmáčknete, aby vyteklo mléko ven," zní instrukce. Ať se snažím sebevíc, tak vždycky vymáčknu jen trochu mléka. Navíc mléko je všude jinde než v plecháčku, do kterého patří.

Sýry i mléko jsou výborné. Chuť je specifická, na rozdíl od kravského mléka mi přijde míň nasládlé. Možná je to i tím, že si vybírám čerstvé nepasterizované mléko, které jsem od krávy nikdy nepila.

Při ochutnávce sýrů mám možnost porovnat neochucený sýr a sýr s bylinkami. Nechám se unést a vyprosím si ještě jeden sýr pro rodiče. Chvíli předtím, než farmu opouštím, přestává pršet.

Uděláme si procházku k ohradníku, kde už i pár koz vylezlo z chléva na čerstvý vzduch. Po cestě se dozvídám, kde se můžu pro kozí výrobky stavit.

„Co čtrnáct dní prodáváme na farmářských trzích ve Vsetíně. Ale když budete mít cestu kolem, klidně si ho můžete koupit i u nás doma," dostávám informaci. Když má někdo zájem, tak mu můžeme prodat kůzle. Ta lidé často kupují na jaře na vykrmení.

Na Julinovu kozí farmu jistě chvíli nezapomenu. Sýr v ledničce asi dlouho nevydrží, už při odjezdu se na něj těším a doufám, že se rodiče rozdělí. Delší dobu mi asi zůstane v paměti vůně místa. Pocit, že jdu cítit kozami, mám i po důkladné sprše.

MICHAELA VAŇHAROVÁ