Od jednoho z nejobludnějších trestných činů v historii České republiky uplyne v pondělí přesně rok. Bude to rok od chvíle, kdy sedmapadesátiletý Antonín Blažek, obyvatel bytu v přízemí zmíněného domu, úmyslně na různých místech začal napouštět dům plynem, aby jej později vyhodil do vzduchu.
Důvodem byla msta obyvatelům domu a společnosti vůbec. Pachateli hrozila exekuce a vystěhování. „On několikrát vyhrožoval, že když půjde on, tak půjdou všichni z baráku," řekl krátce po výbuchu jeden z lidí znalých situace v domě.
Jenže to už bylo na vše pozdě. Pod sutinami domu zemřely dvě ženy ve věku 38 a 60 let i tři děti, které měly dva, pět a deset roků. Strůjce výbuchu zemřel na popáleniny krátce po explozi. Jedenáct lidí z domu utrpělo zranění, z toho tři těžká.
Při příležitosti prvního výročí frenštátské tragédie se v neděli 16. února od 16 hodin koná ve farním kostele svatého Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm vzpomínková bohoslužba pro všechny, kteří se chtějí zastavit.
Oběti výbuchu chtějí mít klid
Každý den hledí paní Zdeňka Špačková z místa, z okna pracovny na místo, kde stál dům číslo 39. Kdyby dům v ulici 6. května ve Frenštátě pod Radhoštěm nezničil loni 17. února úmyslně založený výbuch, dívala by se do oken bytu svého syna Viléma.
Při dotazu na syna odpoví, že Vilém o tom, co se loni 17. února stalo, nechce s nikým mluvit. Manžele v noci probudil zápach plynu. „Vilém otevřel a říkal, že viděl Blažka, jak jde ze sklepa. Ptal se ho, co tam vyvádí, Renatka byla v chodbě, a pak to začalo bouchat," připomíná Zdeňka Špačková chvíle, které stály život pět nevinných lidí a strůjce výbuchu Antonína Blažka.
Její syn utrpěl popáleniny, z následků se léčí doposud. Poslední lednový den jej převezli z rehabilitačního centra v Čeladné do Hrabyně, kde by měl být tři měsíce. „V Čeladné byl spokojený, ale v Hrabyni jsou větší odborníci," pokračuje Zdeňka Špačková a připomíná, že snacha Renata měla popáleniny na devadesáti procentech těla.
Z nemocnice ji propustili před několika měsíci, ale i ona má následky. „Je doma, bydlí s děckama u jejích rodičů na baráku. Jezdí na kontroly a ještě asi dlouho bude. Myslím si, že půjde na důchod, protože ta léčba vypadá nadlouho. I tak – klobouk dolů, před lékaři. Jsou úžasní, že oba vůbec žijí," poznamenává Zdeňka Špačková.
Z události vyvázla téměř bez újmy alespoň její vnoučata. „Možná bylo štěstí, že pokojíček byl přilepený na baráku a že Vilémek byl vzhůru. Jeho to nějak odhodilo a Leničku to shodilo i s peřinami na zem, ona zůstala v těch peřinách. Vilémek ji vytáhl a Vilém ta děcka vyházel z balkonu," říká Zdeňka Špačková.
Ví, že to, co se stalo, poznamenalo všechny. „Že z toho vyšla dobře děcka, jim aspoň přineslo pocit úlevy. Když jsme za Vilémem jezdili, říkali jsme mu, že děcka jsou v pořádku a Renatka že se z toho dostává. Pan doktor nám říkal, že to vnímá. Když se Vilém probudil z umělého spánku, věděl, že děcka jsou v pořádku," uzavírá Zdeňka Špačková.
Redakce Novojičínského deníku oslovila i některé další oběti výbuchu. Ctíme jejich přání, že si nepřejí vracet se k tomu, co jim způsobilo taková traumata. „Chceme už se posunout dál," znělo jedno ze sdělení.
Takto vypadá místo tragédie v těchto dnech. foto: Deník/Ivan Pavelek
Petr Albrecht: Manželka Blažka není obětí
Téměř celý rok od tragického výbuchu, který v domě číslo 39 v ulici 6. května zosnoval Antonín Blažek, zůstává záhadnou postavou tohoto trpkého příběhu jeho manželka. Byla obětí? Věděla o tom? Tyto a další otázky se dodnes honí hlavou nejednoho člověka.
Postava Ruth Blažkové se stala poměrné významným bodem zasedání zastupitelů Frenštátu pod Radhoštěm ve čtvrtek 6. února. Tam se jednalo o tom, zda má i ona dostat odškodnění z veřejné sbírky či zda jí má město poskytnout pomoc. Proti tomu, aby manželka Antonína Blažka dostala peníze z veřejné sbírky určené k odškodnění obětí výbuchu, se razantně postavil Petr Albrecht, policista, který dělá předsedu sdružení nájemníků vedlejších domů číslo 40 a 41, a který byl bezprostředně po výbuchu na místě.
„Ctím presumpci neviny v rámci rozhodnutí policie. Vina paní Blažkové na té události nebyla prokázána. Chápal bych, že by se město snažilo pomoci paní Blažkové s bydlením. Je to člověk, který je momentálně v tíživé sociální situaci. Bydlení potřebuje každý a bydlet s dětmi jde na nějakou dobu, ale ne na delší období.
S čím mám nejen já, ale většina obyvatel našich domů problém, je, že by měla dostat něco z veřejné sbírky," zahájil emotivní projev Petr Albrecht.
Potom už začal vypočítávat fakta. Jako fakt číslo 1 uvedl, že Ruth Blažková neměla byt v osobním vlastnictví. „Fakt číslo dva: v tom bytě neměli žádné zařízení. Jak bylo zmíněno, dlouho do noci ho vystěhovávali, a ten byt byl čistý. Za třetí: ona není oběť. V době výbuchu nebyla v domě ani v nejbližším okolí, takže neměla žádné zranění. Byla na jiném místě, nevíme, na kterém, protože ona asi nikomu neřekne, kde v tu chvíli byla," uváděl Petr Albrecht a doplnil jako další fakt, že obětí by Ruth Blažková mohla být v případě, kdyby její manžel zemřel vinou někoho jiného.
„Ale pan Blažek se tímto způsobem, tragickým a nehorázným, rozhodl ukončit svůj život. Tak, že spáchal takto sebevraždu. Všichni, kteří tam s ním žili, přišli o své blízké, nebo měli nějaká zranění a škody na majetku. Ti všichni jsou oběti, ale paní Blažková obětí v žádném případě není," dokončil svůj výčet Petr Albrecht.
Nato dodal, že netuší, jak by se zachovali ti, kdo do sbírky přispěli, kdyby se dozvěděli informaci, že ze sbírky dostane odškodnění také paní Blažková, která v domě neměla majetek, nebyl to její byt a nic se jí nestalo. „Nevím, jestli by ti dárci nechtěli peníze zpátky. Já jsem přispíval přímo do pokladničky. Pokud by se ty peníze měly dát i jí, kdybych to věděl na začátku, tak je tam nedám. Raději bych je poslal na účet. Nechci, aby z nich dostala nějakou korunu," dodal Petr Albrecht, jenž zopakoval, že respektuje presumpci neviny.
„Chápu, že by se jí mohlo pomoci, ale ne z té veřejné sbírky. Jak z právního hlediska, tak z pohledu morálky," uzavřel Petr Albrecht.
POZNÁMKA: Něco čas nezhojí
Říká se, že čas rány léčí. Asi to tak je, ale některé rány čas prostě nevyléčí. Nemůže. Například u manželů, kteří utrpěli při výbuchu v domě číslo 39 taková zranění, že si ponesou následky do konce života. Žádný čas nepomůže v tom, aby pracovali jako dříve nebo aby provozovali své bývalé koníčky.
Stejně tak čas už nikdy nevyléčí rány, které obyvatelé zmíněného domu, a možná i domů vedlejších, utrpěli na duších. Paměť není papír, z nějž se dá několika tahy gumou vymazat to, co bylo špatné. Čas možná pomůže ony černé zápisky zesvětlit, pomůže otupit bolest, a snad přinese i nějakou radost, ale to špatné se vždycky někde, při nějaké příležitosti, vynoří.
Proto si všichni, kdo před rokem přežili onu hrůzu, zaslouží úctu a klid. Jen tak budou moci silněji vnímat vliv času, který snad aspoň trochu bude léčit.