Jako malý chlapec jsem se jich účastnil u svého dědy. Z nostalgie jsem se rozhodl tuto tradici u nás v rodině po dlouhých letech obnovit. Bez patřičných zkušeností jsem však netušil, co vše je potřeba dopředu zařídit pro takovou akci.

Pominu-li fakt, že je potřeba nejprve za pomoci kamarádů postavit chlév, koupit selata a vykrmit je, obnáší toto dobrodružství nemálo dalších starostí.

Nejdůležitější je vždy příprava

Ta začíná několik dní před samotnou zabijačkou. Objednat řezníka, sehnat kotle na vaření, mlýnky, stoly a další věci potřebné na výrobu tradičních pokrmů. Nakoupit dostatek koření, sehnat a domluvit pomocníky, přichystat dostatek dřeva, koryto na spaření prasete a spoustu dalšího.

V samotný den D se pak vstává časně. V mém případě to bylo v 5 hodin ráno, protože bylo potřeba nanosit vodu do kotlů a přivést ji k varu dříve, než dorazí řezník a ostatní účastníci. Ti začínají přijíždět krátce před 7. hodinou ranní. Každého přivítám malou slivovicí a horkým čajem či kávou. Následuje porada a rozdělení úkolů.

„Už měl viset, tak pojďme!" těmito slovy nás pobídl řezník, když viděl, že začínáme zhruba s dvacetiminutovým zpožděním oproti plánu. Na některých pomocnících bylo vidět, že protáhli páteční večer před zabijačkou a působili trochu nevyspale.

Začali jsme z chléva vyvádět ven první prase. Zřejmě už něco tušilo, protože dva dny před zabijačkou se i se svým spolubydlícím pokusilo o útěk dírou v deskách, což se jim téměř podařilo.

Teď se mu ven moc nechtělo. Nemělo však na výběr. Druhé prase chtělo našemu snažení bránit, přirazilo mě na stěnu a málem mě pokousalo. Vzápětí řezník provedl zkušeně svůj úkol a kvikot ustal. Následně jsme mašíka umístili do koryta, posypali kalafunou a spařili. „Poprvé za život se koupe," zavtipkoval jeden z přítomných.

„A myslím, že i naposled," přisadil si další. Po nezbytném očištění následovalo vytažení prasete na trojnožku jak z ladovského obrázku.

Řezník si počínal profesionálně a zanedlouho bylo prase rozporcováno a odneseno k dalšímu zpracování. To samé pak následovalo s druhým, tentokrát větším kusem. Kolem 10. hodiny se už vše, co se mělo vařit, vařilo v kotlích. Následovala krátká pauza na svačinu. Na výběr byl mozeček s chlebem nebo guláš uvařený den předem.

V mezičase se všichni účastníci zabijačky věnovali finálnímu porcování, vykosťování, čištění a krájení. Znovu jsem všechny pobídl malou slivovicí. V chladném počasí přišla vhod. Kolem poledne přišel čas na oběd. Všude bylo cítit vůni pečeného masa, škvarků a guláše. Po uvaření materiálu potřebného na tlačenku jsme přistoupili k její výrobě.

Jeden problém za druhým

Následovat mělo mletí masa a dalších ingrediencí na jitrnice. Vyskytl se však neočekávaný problém. Koncovka kabelu od řezníkova elektrického mlýnku neseděla do zásuvky. Bylo tedy nutné sehnat kabel s redukcí. To zabralo asi půlhodinu.

Jen co se to povedlo, zjistilo se, že nemáme dostatek háků na maso. Kromě toho začal docházet česnek. Vlivem jeho špatné kvality jsme museli větší množství vyhodit. Znovu jsem tedy začal žhavit telefony a vzápětí vyrazil ke známému. „A sežeň ještě nějaký pepř," křikl na mě řezník, když jsem nasedal do auta.

Než jsem se vrátil, uběhla opět půlhodina. Další skluz oproti plánu, ale z nejhoršího jsme byli venku. Po jitrnicích jsme se pustili do výroby a ovařování jelit. Pak už zbývalo jen udělat paštiku a dochutit ovarovou polévku a mohlo se začít uklízet. Po 19. hodině už všichni seděli u stolu a vychutnávali si zabijačkové dobroty a slivovici.

S odstupem času musím říct, že domácí zabijačka není taková zábava, jako si ji pamatuju z dětství u svého dědy. Ale rozhodně se nám vyplatí.

ROMAN BUČEK