Na setkání majitelů volně létajících papoušků přijel i Kryštof Dopita z Prostějova. S partnerkou přivezli papouščí holku Elis a kluka Arna. Oba ptáci jsou ararauny, velcí modrožlutí papoušci původem z Jižní Ameriky.

„Jsou staří rok a měsíc. Jsou to prťata. Máme je od chovatelky z Ostravy. Arno má 1050 gramů, Elis 885, ale my to doženeme, viď?“ obrací se k jednomu z ptáků.

Oba jsou si podobní jako vejce vejci. Majitel je však od sebe rozezná. „Arno je větší a má ostřejší hlavu, zatímco Elis ji má kulatější, je trochu menší a má oranžovější bříško. Elis je odvážlivec, zkoumá všechno nové. Arnovi to trochu trvá, ale potom začne dělat strašného hrdinu,“ popisuje fyziologické i povahové odlišnosti obou ptáků.

Na bidýlku má chovatel pověšený kbelík s banány. „Nejčastěji nám jdou po burácích. Ty jim ale nedáváme moc často, je to pro ně odměna. Venku dostávají banány, jablka, meruňky, sezonní ovoce. Teď jsme je naučili červené zelí. A když jdeme ven na delší dobu, dostávají normální krmení,“ říká Kryštof Dopita.

Papoušky chová v bytě v domě, který má tři bytové jednotky. Nepořádek prý tato zvířata dělají, když se jim něco nelíbí. „Oproti korelám je to velmi klidný papoušek. Oni jsou vyčůraní. Vědí, co nesmí, ale přesto to udělají v momentu, když je člověk nesleduje. Třeba ožírání spojovacích prvků klece, do toho se nám ten dáreček pouští. Ví, že nesmí, ale v momentu, když ho okřikneme, tak přestane. A dělá, já nic, já muzikant,“ usmívá se chovatel.

Pořídit si araraunu je prý jako pořídit si malé dítě. Zároveň se jedná o celoživotní závazek. „Slyšel jsem krásné přirovnání, že papoušek je jako malé dítě, akorát se štípačkama místo zobáku. Pokud se o ně dobře staráte, dožívá se až padesáti let. My se o ně snažíme starat dobře. Máme spočítané, že až budeme v důchodu a bude nám nějakých pětasedmdesát, oni by mohli být ještě na světě,“ uzavírá Prostějovan.