Devatenáctého dubna roku 1945, jen pár dní před koncem války, zde nacisté brutálním způsobem zmasakrovali dvacet čtyři lidí z této kdysi pasekářské osady.

„Viděla jsem jak matku, která byla osm dní po porodu, vlečou celou od krve z ven baráku," vzpomíná místní pamětnice těchto tragických událostí Božena Húšťová.

„Malého nesl v rukou jeden agent z té neslavně známé skupiny Josef. Chtěla jsem ho poprosit, aby mi ho dal, ale v tu ránu jsem dostala ránu a skončila na zemi s rozbitou hlavou," vypráví dál.

Poté jí vojáci nařídili ať jdou dovnitř do domu zachránit si nějaké věci. V té hrůze si ani neuvědomila, že dům hoří a poslechla.

„Pro to malé jsem z kolébky vzala peřinku a chystala jsem se ven, ale už mě nechtěli z hořícího domu pustit," popisuje otřesný zážitek.

Nakonec ji nechal velitel pustit ven, ale pouze pod podmínkou, že musí přijít 26. dubna do Vizovic a dovézt němce k partyzánům.

„Slíbila jsem, to víte, když šlo o život, ale dodržet slib jsem nechtěla," popisuje vydírání a nátlak, který na ni dělali. „My jsme utekli. Ty lidi, kteří tam zemřeli jsem jako kluk znal," říká další pamětník, tehdy sedmiletý, Antonín Ruman. „Do rána druhého dne jsme se schovávali," vysvětluje.

Takovéto otřesné zážitky mají dodnes v paměti přímí účastníci tohoto děsivého pekla. I proto přišli uctít památku všech obětí, stejně jako i předseda vlády Bohuslav Sobotka.

„Tato tragédie, která se žádným způsobem nedá odčinit, zůstala v paměti národa, místních lidí a já pevně věřím, že zůstane v naší paměti i nadále," řekl ve svém projevu při pietním aktu.

„Tito lidé se sami aktivně postavili proti zlu a zaplatili za to nejvyšší cenu," prohlásil. Pár slov řekl také hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák. „Naší povinností je chránit historickou pravdu," řekl.

„Je důležité, abychom si nemysleli, že vše přikryl čas," dodal. Se svými projevy vystoupili i poslanec Petr Gazdík a první místopředsedkyně senátu Alena Gajdůšková. Hudební doprovod celého pietního setkání zajišťovala Vojenská hudba Olomouc.

Pro lidi z Ploštiny mohl být devatenáctý duben 1945 den jako každý jiný, jenže nebyl. Od Vizovic se totiž blížily dvě skupiny Němců společně s udavači, aby zde zatkli partyzány. Těm se však podařilo utéct do lesa pod Klášťov a tak na místě zůstali jen nic netušící pasekáři. Ti si mylně mysleli, že když nacisté partyzány nenajdou, seberou se a odjedou.

Následovaly ovšem události ze kterých dodnes mrazí v zádech. Prohledávaly se domy, vyslýchalo se, rabovalo, střílelo a zapalovalo. Řádění nacistů bylo kruté a nemilosrdné. Výsledkem bylo dvacet tři mrtvých mužů a jedna žena, rozvrácené rodiny, vypálené domy, ukradený dobytek i rodinné cennosti a navždy poznamenané životy přeživších.

Mezi mrtvými bylo devět lidí z Drnovic, sedm z Vysokého Pole, pět z Tichova, dva z Pozděchova a jeden z Lačnova. Jako jediný přežil nacistické řádění Jan Machů, který pak poskytl otřesné svědectví o tom, co se onoho osudného dne na Ploštině odehrávalo. Tragédie otřásla životem v širokém okolí. Mohlo to však dopadnout ještě hůře, pokud by partyzáni před nacisty neutekli.

„Kdyby partyzáni kladli odpor, nacisti měli v plánu vypálit Drnovice, Vysoké Pole a Újezd," osvětluje jejich ohavné praktiky pamětnice Božena Húšťová.

ROMAN BUČEK