Historie patrové roubenky sahá do roku 1748 a od jejích současných majitelek, sester Dany Daňové, Libuše Kovářové a Zdeňky Turkové coby potomkyň posledního fojta, které tu dělají průvodkyně, se člověk dozví o jednotlivých obdobích, jimiž stavba prošla.

Včetně toho nejsmutnějšího v druhé půli dvacátého století, kdy rodina o dům, který jí patřil několik staletí, náhle přišla.

O nátlaku řekl otec až před smrtí

Zatímco jiné etapy dějin se ve fojtství představují detailně a s poukazem na osoby, které v nich hrály důležitou roli, rok 1964 zmiňuje jedna z majitelek Zdeňka Turková jen obecně a s jakousi zámlkou. Proč? Pravdu o tom, za jakých okolností byl jejich otec přinucen darovat svůj majetek státu, se tři dcery dozvěděly až před jeho smrtí. Uzavřít takzvanou darovací smlouvu v nouzi ho pod nátlakem přinutili tehdejší čelní představitelé obce. „Kdo z normálních lidí by daroval svůj majetek státu," konstatuje Zdeňka Turková.

„Oficiálně to bylo našim spoluobčanům prezentováno tak, že se otec dobrovolně vzdal svého majetku. A minulý režim si doložil na to, aby z fojta udělal třídního nepřítele," vzpomíná Zdeňka Turková, která v roubence strávila část dětství. Jména těch, kteří její rodině ztrpčili život, ale stejně jako otec, neprozradí. „On o tom mlčel čtyřicet let, ale když nám řekl, jak se věci odehrály, hodně se mu ulevilo. Ti lidé, kteří to způsobili, už nežijí. A člověk přichází na svět mimo jiné i proto, aby se učil odpouštět. Teď známe tuto část historie my a naše děti. To myslím zatím stačí," vysvětluje zastupitelka a bývalá starostka Jasenné.

Letošní ocenění jí každopádně udělalo obrovskou radost. „Jak jsem řekla při přebírání ceny, není to cena jen pro nás tři sestry, ale pro všechny naše předky," usmála se.

Rod Mikuláštíků patří k fojtství od 17. století

Rod Mikuláštíků, který v Jasenné působil už od 17. století, ještě v takzvané zákupní rychtě, si totiž získal dobrou pověst jak u vrchnosti, tak u lidí ze vsi.

Svého času, kdy se většina obyvatel vesnice přiznala k protestantství, konaly se například evangelické pobožnosti ve stodole fojtství, přestože fojt sám byl katolík. Jura Mikuláštík se stal koncem 17. století osobním hajdukem jakýmsi ozbrojeným strážcem hraběte Prokopa z Gollen a později byl šafářem. Jeho syn Jiří dokonce zachránil hraběti život a za hrdinství mu bylo zvláštním privilegiem vráceno fojtství na věčné časy. Zaplatil 200 zlatých a byl také povýšen do nižšího šlechtického stavu.

Starala se o dům, který jim sebrali

Fojt byla funkce podobná dnešnímu starostovi, s tím, že fojt reprezentoval v obci zájmy vrchnosti a dbal na dodržování platných feudálních zákonů. Mikuláškové tento úřad v Jasenné vykonávali až do zrušení feudalismu v roce 1849. „Všechny tyto dokumenty jsou uloženy v Národním zemském archivu v Brně. Od roku 1850 se z fojtů stali zemědělci," podotýká Zdeňka Turková.

Roubená stavba s kamennými základy měla v obci důležité místo. Sloužila například i jako šatlava nebo jako škola. „Když byla znárodněna a vzniklo tady muzeum, stala se naše maminka kastelánkou a starala se o fojtství spolu s tatínkem stejně, jako by jí patřilo," uvádí Turková.

„Tady v této jizbě žilo celkem šest lidí, stávala tu manželská postel rodičů, postele staříčků, tady pod pecí byl otoman, zde ta komoda má 108 roku tu si přinesla stařenka jako výbavu, tady býval stůl, na něm sváteční ubrus a Bible, ze které jsme se vždycky večer modlili," vypráví Zdeňka Turková a otáčí se ve světnici. Na zdi tu visí portréty jejích prarodičů, o kousek dál jsou místní kroje a pracovní nástroje.

Výraz průvodkyně dává jasně znát, že muzeum je důležitou součástí jejího života. Ke každé jeho části dovede vyprávět příběh, vysvětlit valašskou terminologii a posluchače nadchnout.

Muzeum opravují tradičně a za své

Bez nadšení jejího a jejích sester by asi stěží dům vypadal tak, jak dnes vypadá a těžko by jej navštěvovalo půl druhého tisíce lidí ročně. V roce 1992 byl totiž majetek v restitucích vrácen zpátky rodině.

„Před dvěma lety jsme museli začít s nutnými velkými opravami. Týkaly se střechy, pavlače, hliněných vnitřních omítek i venkovních soklů," přibližuje Turková. Trámy bylo nutné ošetřit proti škůdcům. „Podařilo se nám získat dotaci 118 tisíc korun. Jenže opravy vyšly na 380 tisíc," říká majitelka. Jelikož s finanční spoluúčastí se nikdo nehrne, musí se snažit sami vlastníci.

„Peníze, které jsme dostali od hejtmana jako součást ceny za první místo v soutěži Lidová stavba roku, proto samozřejmě použijeme zase na údržbu muzea," dodává.

Opravu potřebuje dřevěná šindelová střecha, která má plochu 358 metrů čtverečních. Jeden metr šindele přitom stojí přes dva tisíc korun. Všechny opravy majitelky nechávají dělat tradičními postupy s použitím původních materiálů, aby se zachoval původní vzhled včetně všech detailů. Samozřejmě za dozoru památkářů.

„Rodiče nás vychovali k úctě a lásce k tradicím a odkazu předků, tak se podle toho chováme. Ve fojtství jsme se já a sestra narodily. Já jsem tu žila 14 let a pojí mně k tomuto místu spousta vzpomínek. Málokdo si dnes může říct, že jeho rod žil v jednom domě celá staletí," uzavírá Zdeňka Turková.

Autor: Jitka Voglová