Lýdie, jako zástupce dotčené rodiny Gabrhelovy v otevřeném dopise vytýká Kateřině Tučkové nejen to, že do svého románu vsadila postavu své babičky Irmy, ale i řadu dalších údajných pochybení. Oleje do diskusního ohně přilil také někdejší šéfredaktor Slováckých novin a autor stejnojmenné publikace Žítkovské bohyně z roku 2005 Jiří Jilík. Tomu se román sice líbil, ale v řadě věcí dal Gabrhelové za pravdu.

„Kopanice byly jistě krajem zapomenutým a v mnohém ohledu zaostalým, ale rozhodně to nebylo rejdiště čarodějnic, gestapáků a estébáků, jak píše autorka," rozhořčeně nesouhlasí s autorčinou charakteristikou rodné lokality Lýdie Gabrhelová. Jí i jejím příbuzným však nejvíc vadí, že ze všeho, co o její babičce autorka píše, je pravda pouze to, že se, jako několik dalších žen, vyznala v bylinkách a znala spoustu tajemství, která jiným lidem zůstávají skryta. „Vše ostatní je lež, včetně výroků, které se přímo dotýkají dobré pověsti nejen jí samé, ale celé naší rodiny," trvá Gabrhelová rezolutně na svém.

Rezolutní je v tomto směru také Jiří Jilík. „Ukrást někomu jeho vlastní život a nahradit jej životem, který si autor vymyslí, jen aby vyvolal pocit věrohodnosti vymyšleného příběhu, je podle mne vrcholně neetické, a to přesto, že Irma Gabrhelová není v románu vyloženě negativní postavou," tvrdí Jilík.

Kateřina Tučková přiznává, že lituje, jak její kniha zasáhla Gabrhelovu rodinu, ale s nařčeními se nesmířila a jedno za druhým se snaží trpělivě vyvracet. Velký důraz klade na to, že psala román, nikoliv literaturu faktu, dokument nebo studii. „Já jsem skutečně se zjištěnými údaji musela nakládat jinak, a to tak, aby výsledek měl podstatu příběhu. Čili jsem vzala skutečné příběhy, které jsem vydolovala z archivů nebo zaslechla od pamětníků a spojila je v příběh, který má pochopitelně i fiktivní rovinu," vysvětluje mladá autorka a dodává, že pokud ale šlo o historickou postavu, jejíhož života si váží, uvedla její pravé jméno. „To je i případ paní Irmy Gabrhelové. Tu považuji za výjimečně moudrou ženu, která mnohým velmi pomohla. Nezaujatý čtenář z textu knihy rozhodně vyrozumí, že o paní Irmě píšu s absolutní úctou, respektem a dokonce nadšením," říká autorka.

Lýdie Gabrhelová.Výtky Lýdie Gabrhelové

Vážený pane šéfredaktore, 
s velkým čtenářským ohlasem se setkala kniha Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. I Vaše noviny již dvakrát přinesly obsáhlý rozhovor s autorkou románu odehrávajícího se na Moravských Kopanicích, v kraji, odkud pocházím já i celá moje rodina. Románu nelze upřít napínavý děj, který dokáže čtenáře upoutat a proto je o knihu zájem. Jinak je tomu však, pokud se budeme ptát, zda Kopanice byly či jsou takové, jak je autorka líčí. Rozhodně takové nebyly a nejsou. Byl to jistě kraj zapomenutý a v mnohém ohledu zaostalý, ale rozhodně to nebylo rejdiště čarodějnic, gestapáků a estébáků, jak píše autorka. Jistě, může se říci, že je to román, zarážející však je, že autorka ve svých rozhovorech vydává tyto své výmysly za pravdu a sebe za „znalkyni" Kopanic.

Nejvíc se nás však dotýká, že do těchto svých výmyslů zavlekla i dříve žijící osoby, konkrétně mám na mysli svoji babičku Irmu Gabrhelovou, ale není to případ jediný. Ze všeho, co o naší babičce píše, je pravda pouze to, že se jako několik dalších žen vyznala v bylinkách a znala spoustu tajemství, která jiným lidem zůstávají skryta. Vše ostatní je lež, včetně výroků, které se přímo dotýkají dobré pověsti nejen jí samé, ale celé naší rodiny. Myslím si, že kniha, která ubližuje konkrétním lidem, kteří navíc nemají možnost se bránit, nemůže být dobrou knihou.

Babička Irma byla žena, které si lidé vážili a řídili se jejími doporučeními a my všichni, kteří jsme ji znali, jsme k ní měli hlubokou úctu a respekt. Jak je možné, že si někdo beztrestně vezme do úst její poctivé jméno a vylže si pod ním svůj obscénní příběh? Jenže ona už se bránit nemůže, proto Vás prosím o otištění mého příspěvku, abychom její dobré jméno aspoň tímto způsobem očistili my, její potomci.

A ještě bych Vás chtěla požádat o jednu věc. Před sedmi lety vydal knihu o žítkovských bohyních Váš předchůdce pan Jilík, který již léta na Kopanice jezdí a zná zdejší kraj. Ta kniha byla napsána na základě článků, které nejdříve publikoval v novinách na pokračování, reagoval na názory čtenářů a poctivě sbíral další materiály. Dá se říci, že je to literatura faktu. A trvalo to více než dva roky. Slečna Tučková ji má velmi dobře pročtenou a použila z ní snad všechno – ovšem k obrazu svému nebo spíše ke čtivosti svého dílka. Zcela zničila jeho snahu vykreslit kopaničárské ženy jako fenomén a zdegradovala je na donašečky, kolaborantky a lidi bez charakteru! Zajímalo by nás, co si on o knize slečny Tučkové myslí. Možná by to zajímalo i Vaše čtenáře. Za rodinu Gabrhelovu ze St. Hrozenkova Lýdie Gabrhelová

Reakce Jiřího JilíkaJiří Jilík.

Paní Lýdie Gabrhelová mne vyzvala, abych napsal své mínění o románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ten román jsem samozřejmě četl a se zájmem, neboť autorka řadu faktografických údajů čerpala z mé knížky Žítkovské bohyně, vydané v roce 2005. Budu-li hodnotit tuto knihu literárními kritérii, pak je třeba říci, že je to román velmi zdařilý, zajímavý neobyčejným tématem a strhující svým příběhem zasazeným do oblasti Kopanic. Je jistě cílem každého autora napsat dílo přesvědčivé, a tím Žítkovské bohyně po formální stránce jistě jsou. To, co paní Gabrhelové vadí, je, že se ta kniha tváří jako pravda. Ale i to je přece záměrem romanopisce, žádný autor nechce napsat knihu, které čtenář nebude věřit, ba naopak je snahou autora učinit čtenáře součástí „hry na pravdu"; oním znaménkem, které čtenáře upozorňuje, že jde o hru, je samo označení žánru – „román". Autor je ovšem vůči čtenáři ve výhodě, neboť racionálně pracuje s prostředky, které čtenář naopak vnímá emocionálně. A jde tedy v případě románu K. Tučkové o to, kam až je autorka ve snaze verifikovat před čtenářem svůj příběh, schopna zajít. Jistě je přijatelnou románovou mystifikací využití skutečných policejních či úředních tiskopisů, doplněných o fiktivní románová jména a údaje, které mají čtenáře přesvědčit, že čte to, co se dozajista stalo, když je v knize kopie úředního „pramene".

Něco jiného je ovšem „přimíchat" do vymyšleného příběhu vedle fiktivních románových postav skutečné konkrétní osoby, v okolí známé, pod jejich skutečnými jmény. To je případ poslední bohyně Irmy Gabrhelové. Autorka, která se s touto ženou nikdy nesetkala, ji zasadila jako jednu z důležitých postav do vymyšleného příběhu, dala jí druhý život a uvedla ji do prapodivných souvislostí, v nichž se Irma Gabrhelová nikdy neocitla. Pokud by žila, určitě by se proti něčemu takovému ohradila. Navíc, některé výroky, které vložila autorka této postavě do úst, mohou její potomci vnímat jako urážlivé. Ukrást někomu jeho vlastní život a nahradit jej životem, který si autor vymyslí, jen aby vyvolal pocit věrohodnosti vymyšleného příběhu, je podle mne vrcholně neetické, a to přesto, že Irma Gabrhelová není v románu vyloženě negativní postavou. Ale co nebo kdo je mírou toho, co je kladná a co záporná postava? Možná, že by o těchto věcech Kateřina Tučková začala víc přemýšlet, kdyby do některého svého románu uvedla pod pravým jménem a v rozporu se skutečností jako pedofila nebo agenta STB někoho ze svých blízkých. O tom, že je Kateřina Tučková s etikou na štíru, vypovídá to, že použila pro svůj román bez mého souhlasu stejný název, jaký má moje publikace z roku 2005 – Žítkovské bohyně. Jde o zjevné porušení autorského zákona, nicméně v kontextu problému na jaký naráží ve svém dopise Lýdie Gabrhelová, jde o záležitost vcelku marginální. Jiří Jilík

Spisovatelka a držitelka ceny Magnesia Litera 2010 Kateřina Tučková.Obhajoba autorky románu Kateřiny Tučkové

Vážená paní Gabrhelová, pane Jilíku, redakce, přečetla jsem si pečlivě vaše dopisy a je mi velice líto, co vám má kniha způsobila. Nicméně stalo se tak nechtěně a leckdy i neoprávněně, proto mi dovolte, abych si ji obhájila.

Psaní knihy Žítkovské bohyně jsem se věnovala tři roky a většinu toho času strávila i shromažďováním materiálu. Studovala jsem např. Bartoše, Niederleho, Pintířovou, Jilíka, žítkovskou kroniku, obsáhlou pozůstalost J. Hofera na Etnografickém odd. AVČR, diplomové práce vzniklé na Masarykově i Karlově univerzitě vztahující se k oblasti Kopanic, knihovnu Slováckého muzea, několik týdnů jsem strávila v archivu v Uherském Hradišti, našla jsem důležité dokumenty v bratislavském Státním archivu, kvůli kauze Hexen-kommando jsem navštívila knihovnu v Lipsku a získala skeny případů z poznaňského Archiwum Panstwowe. Nechala jsem si provést lustraci v kanickém a pražském archivu Stb (ABS), kde jsem našla dokumenty vztahující se k bohyním za doby protektorátu – výsledkem byl např. nález evidenční karty v kartotéce fašistické Vlajky se jménem jako měla jedna z bohyní, nebo také záznam o stíhání jiné z bohyní lidovým soudem v roce 1945 (za „styk s Němci") – to k té kolaboraci.

Výzkumu jsem se tedy věnovala důkladně a pro řadu faktů uvedených v mé knize mám podklady. Vás ale samozřejmě spíše trápí a zajímá, jak jsem se získanými informacemi naložila.

Předně jsem během skoro tříleté doby studia zjistila fakta, která se objevují (mmj.) i v knize pana Jilíka, na čemž není nic zvláštního, neboť jsme oba k výzkumu přistupovali pečlivě. Objevila jsem dále věci, které ještě nebyly otištěny v žádné publikaci, tj. učinila jsem nová zjištění. Prosím, aby nebyla badatelská práce, při níž jsem čerpala ze stejných pramenů, a následné uplatnění těchto poznatků v zastřešujícím textu, zaměňováno za něco, co by mohlo znít jako opisování. Takové nařčení je nebezpečné a v tomto případě neoprávněné. Navíc, v poznámce za textem románu cituji seznam zdrojů (včetně knihy pana Jilíka), s nimiž jsem pracovala, z čehož vyplývá můj respekt k práci předchozích badatelů i fakt, že si na údaje v textu nenárokuji právo „objevitele."

Nicméně důležitější je ono naložení se zjištěným. Jak sama píšete, v mém případě jde o román. Nikoliv o literaturu faktu, dokument nebo studii. Já jsem skutečně se zjištěnými údaji musela nakládat jinak, a to tak, aby výsledek měl podstatu příběhu. Čili jsem vzala skutečné příběhy, které jsem vydolovala z archivů nebo zaslechla od pamětníků a spojila je v příběh, který má pochopitelně i fiktivní rovinu.

Věřte mi, dlouho jsem se trápila problémem, nakolik mám o některých postavách vyjevit nepříjemnou pravdu (jako je např. kolaborace). Dokonce jsem z toho onemocněla, což považuji za jednoznačný důkaz propojení těla s psychikou. Ale nakonec jsem to vyřešila: pokud se v mém románu objevuje negativní postava, která má skutečně reálný základ, vždy jsem pro ni zvolila pseudonym nebo jsem její příběh změnila natolik, aby v něm nebylo možné najít původního aktéra. To proto, aby dnešní pozůstalí takového člověka nebyli zraněni. Pokud ale šlo o historickou postavu, jejíhož života si vážím, uvedla jsem její pravé jméno. To je i případ paní Irmy Gabrhelové, kterou považuji za výjimečně moudrou ženu, která mnohým velmi pomohla. Nezaujatý čtenář z textu knihy rozhodně vyrozumí, že o paní Irmě píšu s absolutní úctou, respektem a dokonce nadšením. Proto pro mě zůstávají záhadou Vaše řádky, v nichž píšete, že jsem se dotkla její dobré pověsti. Osobně to vnímám spíše naopak – já jsem její dobrou pověst chtěla podtrhnout a zveřejnit proto, aby si jí vážili i lidé, kteří ji neznali.

Možná Vás však rozhořčilo to, že jsem paní Irmu učinila literární postavou, která jedná a říká věty, které v doslovném znění nikdy nepronesla. Tady ale narážíme na mnohem širší problematiku historického románu, která se netýká jen mne a paní Irmy.

Každý spisovatel píšící v rámci historického románu musí postavy knihy nějak „oživit" – tj. jednotliví aktéři musí mluvit, jednat, zkrátka hrát v příběhu určitou roli. Jarmila Loukotková takto oživila Spartaka, Jan Novák bratry Mašíny a jejich protivníky, Jiří Šulc nebo Laurent Binet parašutisty Kubiše a Gabčíka… každý autor musí takto se svou postavou pracovat, i když u jejích výroků a činů v minulosti nebyl. Domnívám se, že zde je podstatné, aby nezkresloval její historickou roli – a to jsem v případě paní Irmy snad neudělala, neboť, jak už jsem psala, jsem její roli popsala s úctou k jejím znalostem bylin, lidské duše i umění léčit.

Ptáte se asi, proč jsem ale zvolila právě paní Irmu. Vysvětlení je jednoduché: já nechtěla, aby na ni lidé zapomněli. Lidská paměť je bohužel krátká a nejrychleji se zapomíná na dobré lidi – a já jsem tomu chtěla zabránit, proto jsem její život vetkla do literárního díla, které třeba může přežít mou generaci. Stejně jsem to udělala i u své minulé knihy, kdy jsem v epizodické roli (připomínám, že i paní Irma je pouze jednou z vedlejších postav, která se v knize objevuje jen několikrát) oživila svoje již zesnulé prarodiče. Prostě proto, že to byli dobří lidé a já jsem chtěla, aby v paměti lidí žili dál.

Vytýkáte mi také můj vztah ke Kopanicím. Nepovažuji se za znalkyni, jak píšete, spíše za informovanou obdivovatelku tohoto regionu. Chápu, že Vám vadí, že o tomto překrásném kraji píšu jako o místu, kde v minulosti byla vysoká míra alkoholismu a negramotnosti. Upozornili mě na to i místní lidé, když jsem tam přijela na čtení. Ale to mi přece nemůžete mít za zlé – referují o tom úplně všichni, kteří kdy o Kopanicích psali, sama jsem si tam místní pálenku zažila, a navíc na tom neshledávám nic špatného. Alkohol v podobě vína nebo pálenky patří k celomoravské tradici, přičemž v některých regionech hraje větší roli. Stejně by se mohli ohradit vinaři, ostravští horníci nebo Valaši. A co se týče negramotnosti, byl to v minulosti přece také celospolečenský jev. Nejen na Kopanicích žili i po válce lidé, kteří se narodili ještě za Habsburků a základní školu nenavštěvovali z nejrůznějších důvodů – byli chudí, museli už jako děti tvrdě pracovat, škola byla vzdálená… to je i případ Kopanic a není na tom nic špatného. Ostatně, negramotnost vůbec nevylučuje to, že tam žili moudří lidé se zdravým selským rozumem, který leckdy trumfne univerzitně vzdělané osoby (a zde chci složit hold i své zesnulé babičce).

Vážená paní Gabrhelová, možná mé argumenty Vaše rozhořčení neutěší. Ale byla bych velice ráda, kdyby z nich vyplynulo aspoň jediné: paní Irmu obdivuji, psala jsem o ní s hlubokou úctou a mým úmyslem bylo jí v epizodické roli postavit pomyslný literární pomník. A rozhodně jsem se při tom nechtěla dotknout citů Vaší rodiny. Pokud se to stalo, přijměte vyjádření mé lítosti. Jsem normální člověk, nikoliv zrůda, která by přehlížela lidské city, proto mě současná situace skutečně mrzí.

Vážený pane Jilíku, děkuji za úvod Vašeho dopisu – skutečně jste vystihl podstatu rozdílu mezi románem a literaturou faktu. Takto bych se hájila i já. Dodala bych jen, že zvídavému čtenáři, který chce vědět co v románu je a není pravda, má sloužit už zmíněná poznámka na konci knihy. A pokud to čtenáři nestačí (jak se často na autorských čteních ukazuje), vždy publiku doporučuji Vaši knihu jako ten nejlepší přehled o skutečných, nerománových životech žítkovských bohyní. Já sama si Vaší publikace velmi vážím a rozhodně jsem ji nechtěla poškodit volbou stejného názvu.

Dlouho jsem přemýšlela nad jiným titulem, ale žádný nevystihoval podstatu tématu lépe. Nakonec jsem už pod tlakem času před vydáním za název knihy zvolila prosté označení těch žen. Píšete, že jsem tak zasáhla do Vašich autorských práv, ale to se naštěstí nestalo. Vzhledem k tomu, ze sousloví „žítkovské bohyně" používali už národopisci 19. století, přičemž se téměř ihned ustálilo a následně dokonce zlidovělo (viz. rčení „lžeš jako žítkovská bohyně"), nemohu tak poškozovat Vaše autorské právo na toto sousloví, ani když jste ho užil jako titul. Jde o podobnou záležitost jako s vlastními jmény nebo názvy míst – knihu, dokument a film „Lidice" tvořili různí lidé; o operaci „Silver A" vznikla také řada publikací podobného názvu. V případě „brněnského draka", „pražského jezulátka" nebo „olašských králů" si také nemůže činit autorský nárok ten, kdo toto běžně užívané sousloví jako jeden z řady autorů použil. Je mi líto, ze Vás užití stejného termínu pro tituly našich knih rozhořčilo, ale nahlížím na to jako na fakt, že se oba zabýváme stejným tématem. A i když nás teď rozděluje pohled na mou publikaci, věřím, že nás v minulosti spojoval stejný motiv: psát knihu plnou respektu a úcty k neobyčejnému fenoménu bohyní, a informovat o něm pomalu zapomínající svět.

Moje poslední douška se ještě týká románové práce s fakty. V žánru historického románu nemůže být zřejmě nikdy nic považováno za obraz dokonalé pravdy. Těžko lze ověřit stoprocentní pravdivost románů o Spartakovi, třech mušketýrech, Napoleonovi, a ani v novodobé historii se nevyhneme sporům o interpretaci historických událostí a osob. Takto je i můj román (který se sice inspiroval skutečnými událostmi) pouze mou subjektivní interpretací osudů bohyní. A nakládala jsem s ním v duchu současného umění, kterému jsem přizpůsobila formu (viz. dokumenty) i obsah. Co se týče fiktivní roviny této knihy, ráda bych poukázala na jeden případ, který by mohl mluvit za všechny. Jde o práci s historickou fikcí v jednom z mých oblíbených filmů, Hanebných panchartech Quentina Tarantina. Ten s všeobecně známým osudem A. Hitlera naložil způsobem, který nemůže přijmout ani žák základní školy – a přece byl tento film nominován na 8 Oskarů (včetně scénáře!), přičemž jednoho z nich získal. Takto si tedy i já nárokuji právo na svobodné umělecké vyjádření. Kateřina Tučková