„Mám kolem sebe řadu přátel. Když to vyjde, podívám se na ně v nějakém představení, projdu se po kolonádě a v galerii zkontroluji, jestli tam má obrázky můj kamarád Josef Velčovský, který ilustroval většinu mých knížek. Potom si zajdu do pekárny na plackový chleba a do vinárny na skleničku – řekněte sami, není to snad ideální dovolená?"


Jak dlouho už jezdíte do Luhačovic se svými přednáškami?

Už pětadvacet let jezdívám do Luhačovic nejprve v červnu, kdy se konají Literární Luhačovice. Dvacet ročníků to byl vlastně seminář pro mladé autory, kdy jsme se střídali v přednáškách – Jiří Žáček, Eva Kantůrková, Petr Prouza, Václav Dušek a spousta dalších.

Přijížděli i novináři, výtvarníci…Býval to nádherný začátek léta, obzvlášť i proto, že jsme byli vždycky obklopeni vnímavými mladými lidmi, kteří se chtěli věnovat literatuře a něco se o ní dozvědět.

Den před začátkem jsme zajížděli do sklípku ke kamarádovi Zdenkovi Krábkovi do Blatničky. Divadelní Luhačovice jsou sice o něco mladší, ale i tady je atmosféra úžasná.


Cestujete do Zlínského kraje 
i mimo oba festivaly?

Jezdívám nejčastěji na Valašsko, které mi přirostlo k srdci, a jsem dokonce naturalizovaný čestný Valach, mám rodný list i pas! Poznal jsem tu skvělé lidi a s mnohými se přátelím dlouhé roky.

Ve Vsetíně žije Jarmila Šuláková a její hlas pokládám za nejčistší a nejkrásnější, co znám. Obdivuji její skromnost a oddanost muzice. Taková byla i její maminka Blažena. Jakmile to příležitost dovolila, zastavoval jsem se ve Vsetíně na frgále…

Když se řeknou Luhačovice nebo Zlínský kraj, co se vám vybaví? S čím jej máte spojený?

Velice rychle mi naskočí Jurkovičovy stavby. Zasáhl mne požár, který poničil jednu z nejkrásnějších staveb. Myslím, že by bylo spravedlivé, aby se tyto nádherné architektonické skvosty dostaly do seznamu UNESCO. A obdivuji i baťovskou historii, mnohé jsem slyšel od pamětníků a myslím si, že to je kus historie, na kterou by se nemělo zapomínat. A stejně tak na Slušovice.


Máte určité místo, které vždy navštívíte, když sem zavítáte?

Jezdívám do okolí Bojkovic a do Vysokého Pole, na Ploštinu a samozřejmě i do Rožnova. Ale nejvíc mi přirostl k srdci Soláň i se srubem malíře Hoffmana. Vzpomínám i na manžele Podešvovy a hrozně rád se dívám na táhlé stráně a stáda ovcí, které se na nich pasou. Nějak tam do člověka vniká klid a harmonie.


Poznávají vás tady na ulici?

Je to zvláštní, v určité chvíli se tvář nějak otiskne lidem do povědomí a začíná být známá. Ale člověk nesmí být moc domýšlivý. Stalo se mi, když jsem jel na besedu do Jablonce nad Nisou, že jsem se potřeboval zeptat místního člověka, jak mám jet dál.

Celý se rozzářil a povídá: „Jejda, já vás znán. Vy jste doktor Uzel!" Někdy si mne lidé pletou i s právníkem Ivošem Jahelkou. Jednou jsme se nechali spolu vyfotografovat a požádali jsme, aby tam bylo jasně napsáno, že vlevo je Jahelka a vpravo Cimický. Aby si to konečně pamatovali! 


Čemu přisuzujete, že je o vaše besedy takový zájem?

To sám nevím. Zřejmě to bude tím, že vyprávím o lidech, které i návštěvníci znají, o těch, které jsem měl štěstí poznat a kteří na mne měli nějaký vliv a na které rád vzpomínám. Herce, malíře a spisovatele od nás i z Francie…


Na svém kontě máte spoustu knih. Na kterou jste nejvíce hrdý a kterou máte vy osobně nejraději?

To je těžké, všechny své děti máte rád! Nedokážu některou z nich více vyzdvihnout, namátkou mne napadají „Srdce a skalpel, Poslední návrat, Oběti života a z posledních Zakázaná oblast anebo Dvířka do neznáma. A nemohu vynechat ani poezii. Z básniček to bude sbírka Stopami dláždění Mademoiselle Paris.


Měl jste v době studií na lékařské fakultě tušení, že byste se mohl stát uznávaným doktorem?

Kdepak. Já jsem šel na medicínu s naivní představou, že mi pomůže poznat člověka a jedině ten, kdo člověka zná, pro něho může úspěšně psát! Tak jsem se snažil tuhle představu naplnit. Dneska vím, že literatura nepotřebuje detailní znalost anatomie a fyziologie, ale hlavně vnímat člověka a život kolem. Nebavilo by mě psát o něčem, co v sobě nemá dynamiku. Ostatně i proto jsem se pokusil psát i detektivky.


Vaše profese je hodně náročná, jak relaxujete?

Mám štěstí, že mohu žít dva životy. Ten profesní, lékařský, je občas hodně vyčerpávající a trápí mne, že v takových případech nemohu lidem pomoci. Psaní je pro mne ten druhý ži
vot, bez kterého 
si neumím představit, že bych mohl existovat. Dopřává mi celou oblast fantazie, tady mohu měnit i to, co v životě není možné!


Máte nějaké motto, kterým se řídíte a které by mohlo pomoct těm, kteří nemají zrovna šťastný den?

Jistě, jsou to obvykle slova Jana Wericha: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když byl a je, tak má být to, co je a nikoliv to, co není, jak tomu v mnoha případech je…


Pracujete v Centru duševní pohody. Co byste poradil čtenářům, aby měli co nejvíce té duševní pohody?

Aby se dokázali smát, když je něco k smíchu, aby se nestyděli zaplakat, když je něco dojme a aby si vážili každého dne, kdy jsou na tomhle světě, aby si každý den věnovali chvilku jen pro sebe a každý den si udělali malou radost.


Nedávno jste se prý vrátil z Číny, jaké máte z této země pocity? Dokázal byste vyměnit naši zemi za něco tak exotického?

Víte, Čína je země, kde neustále něco objevujete. Ale já bych neuměl žít v sebekrásnější zemi. Tady, navzdory tomu, že někdy bručím, jsem doma.

DENISA SPURNÁ