Den D

Trvalo dvacet dnů, než se cestovatelům na dosah ruky přiblížilo splnění jejich snu. Podívat se k vrakům lodí u středoasijského Aralského jezera. „Raději si přivstaneme, abychom to nepromeškali. Když ale chceme ven z pokoje, zasekl se zámek a nejde odemknout. Zkoušíme to oba, ale zámek ne a ne povolit. Nakonec Radek dostal nápad, že odpáčíme dveře od zárubně kovovým držákem kanystru. Povedlo se," vzpomíná na nepříjemný okamžik Hynek Přidal.

Cestovatelé Radek Rebroš a Hynek Přidal na své cestě k středoasijskému Aralskému jezeru v Kazachstánu se setkávají s vším možným i nemožným. V doprovodu znalce místních podmínek a poměrů se vydávají na cestu. „Náš průvodce jel i s dalšími turisty v terénním autě. Písečnou cestou doslova letěl. Cesta byla opravdu drsná. Skútr ale na terénních gumách držel. Asi po hodině prašné cesty jsme se dostali na místo. Z lodí už jsou sice jen části, ale i tak to bylo úchvatné. Radost z dosažení cíle byla obrovská," přibližuje cestu za snem Hynek Přidal.

Oba vyfotili, co se dalo a s totálním uspokojením, že cíl cesty klapnul, a že viděli, co chtěli, se pustili na zpáteční cestu. Zastavili se při ní podívat k vodě Aralského jezera, ve kterém si Radek dokonce smočil nohy. Takže stihli opravdu všechno: vyschlé dno i vodu.

Chlapi přiznávají,že po dosažení cíle koketovali s myšlenkou vydat se do Moskvy vlakem. „Museli bychom ale čekat den a půl. A to ještě s nejistým výsledkem, že vše proběhne, jak si představujeme. Rozhodujeme se proto vydat se na cestu domů po svých," vybavuje si Radek Rebroš.

Návrat

Jednadvacátý den od startu expedice cestovatelé pomyslně obracejí svoje stroje na západ. Brzy ráno se vydávají na dlouhou a svým způsobem nudnou cestu z Kazachstánu. Z Hondy Hynka Přidala se ale začíná ozývat stále silnější klepání. Prakticky stejné, jako u Radka v Gruzii. Zatím ale stroj šlape. Prakticky celý den tráví cestovatelé jízdou. Jen se zastávkami na tankování.

Na co si chlapi nemůžou stěžovat, je počasí. Je pod mrakem a teplota okolo dvaceti stupňů. To dělá cestu snesitelnější.

Na jedné z čerpacích stanic potkávají extrémně naložené Daewoo. Plný kufr, na střeše lednička, obrovský přívěs plný věcí. Skútraři se dávají s chlapíky z auta do řeči. „Zjišťujeme, že jsou z Uzbekistánu a vozí za peníze věci pro lidi z Ruska. Věcí jsou použité, a tak neplatí žádné clo. Kilo vychází na 150 rublů (cca 60 korun). Jedna cesta tam i zpět má osm tisíc kilometrů," přibližuje debatu s Uzbeky Radek Rebroš.

Navečer našli místo na přespání ve stepi. Noc byla fajn díky moskytiéře. Komárů tu totiž bylo požehnaně.

Rusko už není daleko

Cestovatelé jsou dvaadvacátý den cesty asi čtyři hodiny od ruských hranic. Rozhodují se pro kratší cestu, která je ale hodně poničená. „Máme však terénní gumy, tak si věříme," volal do redakce Valašského deníku Radek Rebroš.

Záhy se ukazuje, jak moc dobré bylo je nechat na skútrech. „Upustili jsme tlak, takže to krásně změklo a i přes ten největší marast jsme se krásně přenesli," poznamenává Hynek Přidal.

I tak se při každé příležitosti ptají lidí v kamionech na možnost odvozu. Ale už přes tisíc kilometrů marně. A tak opět po vlastních vjíždějí do Ruska. „Kontrola proběhla v pohodě. Ruští celníci dokonce s námi komunikovali v angličtině a všichni byli až extrémně příjemní," upozorňuje Hynek Rebroš.

Cesta k ukrajinské hranici je hrozná, silnice jsou rozbité. Naštěstí kus cesty jim usnadňují kamioňáci. Naloží skútry na korby. Po zbytek ruské cesty pak chlapy na hondách žene vědomí, že druhý den navečer už budou u ukrajinských hranic.

PŘEHLEDNĚ Cestopis na pokračování: Do Kazachstánu a zpět na skútru