Blíž k bohu se 12. ledna v nedožitých 96 letech odebral plukovník Vladimír Maděra z Velehradu. U jeho rakve, již kromě květů zdobí také červený baret, stojí v pozoru čestná stráž v bílých rukavičkách i důstojníci ve výslužbě se standartami klubů výsadkových veteránů. Chrám zaplnili rodinní příslušníci, obdivovatelé, vojáci, Velehraďané. Dorazili i někteří starostové měst a vesnic regionu. Mrazivý chlad odrážející se od barokních výklenků a soch svatých prostupuje konečky prstů.

Vladimír Maděra vystudoval tkalcovskou a krejčovskou školu, poté pracoval ve firmě Baťa. Za německé okupace se připojil k polovojenské organizaci působící na Uherskohradišťsku, Obraně národa. Několikrát prchal před zatčením přes Maďarsko, Jugoslávii a Řecko až do Bejrútu, kde byl jako československý voják odveden do francouzské armády.

„Zúčastnil se bojů na řece Marně, v Anglii se podrobil speciálnímu výcviku. Při seskoku s padákem poblíž Manchesteru se těžce zranil," seznamuje s osudem zesnulého člen uherskohradišťského výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Jan Štokman.

Maděra se stýkal se s parašutisty, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, poskytoval jim materiál, informace, fotografie. Do Československa se po vyhlášení Košického vládního programu dostal přes Sevastopol a Rumunsko. Podílel se na budování výsadkového vojska, konstruoval padáky. V roce 1951 byl zatčen a o dva roky později odsouzen za údajné spiknutí, neminula jej patnáctiletá anabáze v ostravských dolech.

Plné rehabilitace se Vladimír Maděra dočkal až v roce 1990. Předloni byl zvolen Osobností Zlínského kraje. „Stojíme nad rakví statečného člověka, který se dokázal postavit proti zvůli. Během života vykonal mnoho dobrého a příkladného," hodnotí velehradský farář Petr Přádka. Upozorňuje však, že smrtí nic nekončí. Lidská duše opouští tělo a přichází před Nejvyššího se vším, co na světě prožila. A to i se svými hříchy. „Teprve Bůh spravedlivě zhodnotí, zda je člověk po takto prožitém životě hoden s ním pobývat v nebi," dodává kněz.

Šestice mužů v maskáčích uchopuje rakev a opouští za zvuku vojenské kapely chrám. Procesí míří se zesnulým k místu jeho posledního odpočinku. Černá zem za chvíli nadobro pohltí dalšího z lidí, jichž se současné době nedostává. Člověka, pro něhož ideje nejsou pouhou směnkou za pozemské hmotné statky. „Pane plukovníku, sbohem," salutuje poslední pozdrav muž v baretu směrem ke stříbrnému pohřebnímu vozu, než smuteční průvod zmizí za zatáčkou.