Je pondělní říjnové odpoledne, Žigovi čistí v kuchyni svého domu houby. „Žije se mi tu dobře. Pracuji na fušce, něco si tak vydělám. Nechybí mi tu nic," říká Sebastian Kači, jenž o sobě hovoří jako o majiteli domu.

Ve Vlčicích se ocitl jako patnáctiletý chlapec. „Bylo to divné. Musel jsem si zvykat na nové prostředí, na tenhle barák. Ale po čase si tu zvyknete," konstatuje Sebastian Kači.

Domy na Jesenicku, do nichž Vsetín své obyvatele nastěhoval, nebyly ani před deseti lety v nejlepším stavu. I nemovitost Žigových by očividně potřebovala generální opravu. Sebastian Kači říká, že ji podle svých možností spravuje. Dům má například vyměněná některá okna. „Dáváme to dohromady. Když si něco vydělám, koupím barvu a kus domu vymaluji," popisuje.

Sebastian Kači si na Jesenicku zvykl. „Našel jsem si tu kamarády, v Javorníku. Teď za nimi ale moc nechodím. Mám rodinu a jsem spíš s malým doma," říká. Zpátky do Vsetína by se už stěhovat nechtěl. „Už žiju tady."

Podle starosty Vlčic Josefa Fojtka se Žigovi s obcí sžili. „Myslím si, že se integrovali. V současnosti máme oba rodiče Žigovy zaměstnané u obce," říká starosta.

Žigovi jsou jedinou rodinou ze Vsetína, která na Jesenicku zůstala. Osudy dalších, které samospráva v noci ze 13. na 14. října 2006 vyvezla do Vidnavy a Staré Červené Vody, jsou velmi podobné. Roky se v obcích neukázaly, jejich domy spadly do exekucí a chátrají.

Nejhůře skončilo stavení rodiny Kandráčových ve Vidnavě. Bílá přízemní chalupa ve Svobodově ulici zvenčí připomíná ruinu, zevnitř smetiště. Její obyvatelé okolním lidem nechybí. „Sousedovi občas něco ukradli, další slušní starší lidé odvedle se kolikrát kvůli hluku v noci nevyspali. Já jsem si taky užil. Jsem rád, že jsou pryč," konstatoval Stanislav Džurný. Jeho dům, stejně jako okolní nemovitosti s chalupou Kandráčových těsně sousedí.

Muž středních let shodou okolností pracuje v nedalekém závodu, který Vsetínu dodal modulové stavby pro lokalitu Poschla, do které město nastěhovalo zbývající romské rodiny. „Je to paradox. Já jim ty budky, co mají ve Vsetíně, stříkal. Tenkrát se udělaly dva bloky, měl tam být ještě třetí," vzpomíná. Pokud by se plán dotáhl do konce, možná by mu Vsetín problémové sousedy nenastěhoval.

Ani v nedaleké Staré Červené Vodě není po Romech z Valašska ani památky. „Byli tady zhruba rok, a to ještě s přestávkami. Od té doby se po nich slehla zem," říká starosta obce Karel Šuhajda. Tamní dům Kandráčových od silnice zakrývají vzrostlé keře. Pomalu zarůstá vegetací, na dvůr se člověk prodírá metr vysokou trávou. Pustne i přilehlý sad.

„Domek byl v pořádku, hezký, suchý. Tehdejší starosta jim zařídil přípojku vody, na dům dostali bezúročnou půjčku. Kdo vám ji dnes dá, když nepracujete? Tady nejde o rasu, ale o spravedlnost," říká Irena Paločková.

Žije nedaleko a s rodinou se stýkala. „Oni sice nebyli zlí, ale neuměli se přizpůsobit. Rostla jim tam spousta jablek a hrušek, byli ale líní to jen posbírat a udělat z toho děckám přesnídávky. Sama jsem Romka, ale musím říct, že Čunek (Jiří Čunek, starosta Vsetína pozn. redakce) měl pravdu," dodává.