Na jevišti divadelnice excelovaly ve hře španělského dramatika a básníka Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Albové pod režisérskou taktovkou Marcela Sladkowského.

Hra začíná ve chvíli, kdy se koná pohřeb majitele statku, jenž po sobě zanechá manželku a pět dcer. Matka chce za každou cenu zachovat tradice a nabádá dcery k nošení tmavých šatů a osmiletého smutku. Přestože otevřeně se proti své rodičce žádná z nich nevzbouří, v srdci každé z nich tepe nezkrotný temperament a mladické vášně. Ty i vzájemná sesterská nevraživost se naplno projeví až s příchodem Pepeho Romana.

I když se zmíněný muž na scéně neobjeví, váže se k němu každá myšlenka svobodných mladých děvčat. Pepe Romano symbolizuje vzpouru a možnost dostat se zpod matčiny nadvlády, která striktně lpí na starosvětských pravidlech. Zaslepena hodnotami a tradicemi svého otce a otce jeho otce si neuvědomuje, co se v jejím vlastním domě děje. Hra tak musí nezvratně vyústit v tragický konec, který nastane po vzepření se matčiným pravidlům a zhroucení vlastních plánů a snů v podobě sebevraždy nejmladší dcery.

Zastaralé tradice a lpění na nich dohnaly mateřský cit Bernardy Albové, kterou bravurně ztvárnila Miroslava Vaculíková, až do absurdnosti. Ochranářství se spojilo se zvyky předchozích generací a vzniklo tak vězení, které mladým děvčatům nedopřávalo možnost pořádně se nadechnout.

Za zmínku stojí také výkon nejstarší obyvatelky domu Marie Josefy, již přesvědčivě zahrála Marie Dvořáková. Ta přes svou stařeckou „pomatenost“ dokázala vidět věci jasněji než její dcera Bernarda. Její výstupy plné naivních a bláznivých promluv zanechávaly v divácích směsici tragikomických pocitů. Ukázaly, že člověka může více než pomatená mysl, zaslepit přehnaná touha stůj co stůj ochránit vlastní krev.

Zdravý rozum neovlivněný dramaty, které se pod střechou domu odehrávaly, si jako jediná udržovala služka Poncia v podání Renaty Trličíkové. Ta se na hrozící nebezpečí snažila upozornit racionálními argumenty, které však bohužel zůstaly bez odezvy. Pomyslnou korunu nasadila celé hře nespoutanost a divokost nejmladší dcery Adély v zastoupení Anny Koňaříkové. Ta se s neskrývanou intenzitou odvážila, byť nejprve tajně, vzepřít matčiným pravidlům. Koňaříková svým výkonem skvěle poodhalila ničivé důsledky vzpoury vůči despotické rodičce i náhlé ztrátě svých nadějí.

Režisér Marcel Sladkowski poukázal na mezigenerační i mocenský rozdíl výběrem scény i kostýmů. Jednoduché pruhy bílého plátna kontrastovaly s do černé barvy zahalenými ženami.Tragédii jedné rodiny není možné zhlédnout bez mrazení v zádech. Lidské drama zdůrazněné přesvědčivými výkony však za občasnou pochybnost o vlastních hodnotách rozhodně stojí.