S vtipnou nadsázkou pojal důsledky thonetovské výroby ohýbaného nábytku jako konec bukových lesů na Valašsku… Co strom – to židle! A jak tomu bylo ve skutečnosti? Rozkvět dřevozpracujícího průmyslu na Vsetínsku ve 2. pol. 19. stol. opravdu vedl téměř k vymýcení jedlo-bukových lesů a k výsadbě nepůvodního smrku, což mělo zásadní vliv na skladbu místních lesů a proměnu valašské krajiny… Přispěla k tomu jednak lesy devastující těžba belgickou dřevařskou společností, tak i působení velkých odběratelů bukového dřeva – firem nábytkářských a sklářské: Thonetů, Kohnů a Reichů.

Ale vraťme se k houpacímu křeslu, v němž se příjemně medituje i nad nepříjemnými následky krátkozrakého lidského počínání a věčné honby za ziskem… Do historie nábytkářství vstupuje oblíbený kus sedacího nábytku poměrně pozdě, až v 18. století. Obliba houpacích křesel, židlí a lehátek se z Anglie a Ameriky rozšířila po polovině 19. stol. i do kontinentální Evropy. Jejich popularita závratně vzrostla díky nové technologii ohýbání bukového masivu. Tento vynález geniálního Michaela Thoneta použitý na výrobu houpacího dřevěného křesla na počátku 60. let 19. stol. umožnil jeho sériovou výrobu, byl v souladu s jeho konstrukčním řešením a obohatil formu o krásu ladných křivek a spirál. Bukové tyče daly výrobku trvanlivost, kterou proutí či ratan nemohly zajistit, a na dotek hřejivé dřevo konkurovalo výrobkům z chladného kovu. Pro větší pohodlí byla křesla opatřována i podnožkou nebo sklápěcím prodloužením sedáku. Dokonalý komfort pak poskytovala houpací lehátka.

V současnosti se k výrobě používá rozličných materiálů, vedle tradičních např. plast, laminovaná lepenka, skleněná vlákna aj., a fantazie světových designérů formuje houpací křesla do avantgardních až fantaskních tvarů. Ten, kdo dává přednost re-designu, ocení spíše např. eleganci houpacího křesla Wave, které k 150. výročí výroby ohýbaného nábytku v Bystřici p. H. navrhl slovenský designér Michal Riabic. Jeho interpretace křesla Dondolo (uvádí se k roku 1873) bylo v České republice oceněno jako nábytek roku 2011.

Autor: Olga Mehešová