Do povědomí čtenářů se zapsala v roce 2013 svou románovou prvotinou Slepá mapa. V současné době je na pultech knihkupectví její poslední román Hana.

Jste vystudovaná překladatelka, co vás přivedlo k psaní?
Vždycky jsem věděla, že chci psát, a překládání má k psaní knih blízko. Zároveň je tou nejlepší přípravou na psaní. Při překládání vnímáte, jak autor sestavil příběh, jak jej rozvinul, vidíte, jaké prostředky zvolil. Překládání rozšiřuje slovní zásobu, nutí přemýšlet nad významy slov a hledat nejlepší varianty. Takže když jsem narazila na příběh, který jsem chtěla vyprávět, začala jsem psát svůj první román Slepá mapa a od té doby ve psaní pokračuju.

Kde čerpáte inspirace?
Najít příběh je velice snadné. Všichni máme svůj příběh, stačí se rozhlédnout a vybrat si námět, který vás zajímá. Myslím, že román měl mít především dvě věci – příběh a myšlenku. U HANY to je příběh nenaplněného života a téma naděje.

Přiblížíte čtenářům o čem Hana je?
Je o Valašském Meziříčí a o tyfové epidemii, která město zasáhla v březnu 1954. Do skutečných událostí a na skutečná místa jsem zasadila příběh smyšlené dívky Hany, jejíž představy o štěstí a životě se střetly s realitou. Hana nemá žádné velké ambice, její sny a touhy se podobají snům a touhám většiny žen. Zpočátku se zdá, že prožije život tak, jak si přála, ale jsou třicátá léta, v sousedním Německu se ujímají vlády fašisté a Hana je Židovka. Přesto přežije a čeká na ni další životní zkouška a nelehký úkol dát domov neteři Miře. Ačkoli je to román o neveselých věcech, mým přáním je, aby na konci čtenář odkládal knihu s pocitem naděje v lepší osud.

Vaše příběhy zasazujete do minulých dob. Láká vás historie?
Historické události a okolnosti, v nichž postavy mých románů žijí, jsou jen jednou složkou příběhu. Mé romány jsou především o lidech. A podle mého názoru jsou lidé ve své podstatě stále stejní. Ve všech dobách se potýkají se životem a snaží se ho žít tak, jak nejlépe umí. Radují se, prožívají žal, milují, nenávidí, odpouštějí…

Které z vašich děl vám nejvíce přirostlo k srdci?
Vždycky žiju knihou, kterou právě píšu. Ale všechny knihy mi udělaly radost a jsem ráda, že si našly své čtenáře. Každá pro mě znamená něco jiného. Slepá mapa byla první knihou, kterou jsem napsala, Hotýlek se mi psal nejsnáze, HANA je z mého rodného města a psát knihy pro děti je čirá radost. Opravdu bych nedokázala vybrat.

Získala jste za svou tvůrčí práci již nějaká ocenění?
Slepá mapa byla nominovaná na Cenu Česká kniha a i Hotýlek se dostal do širší nominace na tuto cenu. Při množství knih, které u nás každý rok vycházejí, to považuji za skutečný úspěch. Ale nejvíce mě samozřejmě těší zájem čtenářů, jehož důkazem je i to, že Slepá mapa má už dva dotisky.

Stíháte kromě psaní i číst? Máte nějakou oblíbenou knihu?
Čtu opravdu hodně a čtu všechny žánry. Nejraději mám takové knihy, jaké i sama píšu – knihy s příběhem. Mám spoustu oblíbených knih a spisovatelů, nerada bych na někoho zapomněla, a tak se zmíním o knize, kterou čtu právě teď a která rozhodně za přečtení stojí – Pravěk a jiné časy od Olgy Tokarczukové.

Čemu se kromě psaní věnujete?
Psaní mi zabírá většinu času. V současné době dělám víc čtení, besed a věcí souvisejících s vydáním další knihy, takže mi moc času nezbývá. Když ale nějakou chvíli najdu, tak čtu, nebo se ráda setkám s přáteli. Spolupracuji i s amatérským divadlem HRACH z Hrachovce a moc ráda si chodím povídat o knížkách do našeho Knihomolu k paní Stanislavě Perutkové.

Chcete něco vzkázat čtenářům?
Všechny čtenáře bych ráda pozvala na uvedení mé poslední knihy do valašskomeziříčské knihovny, které se zde bude konat 27. dubna.