Mrzí vás, že nemohl být Vojtěch Jasný v Cannes s vámi?
Ano. To byl totiž jeho nápad, aby byl na festivalu v sekci Cannes Classic některý jeho snímek připomenut. Přemlouval k tomu Michala Breganta, ředitele Národního filmového archivu. Pan režisér Jasný byl vůbec neuvěřitelný a zvláštní. Měla jsem vždy pocit, že si organizuje nějaký druhý život mimo nás. Než emigroval, viděli jsme se v Bratislavě, měla jsem tehdy intenzívní pocit, jako by se přišel rozloučit. Netušili jsme ale, že odchází, nic nikomu neřekl. A řeknu vám jednu věc - nikdy jsme si spolu nepsali. Ale když jsem občas mívala těžší chvilky, dostala jsem od něj pohled – jako by tušil, co se mi děje. Vždy tam byl kocour a stručný vzkaz: Bůh ti žehnej, Emilka!

Kudy jste v Cannes bloumala a jaké vzpomínky se vám vybavovaly?
Procházela jsem se promenádou na Croisette, až ke slavnému hotelu Martinez, kde jsme tehdy v 60. letech spali. Teď je samozřejmě všechno jiné, pompéznější a modernější, palmy vyšší a jachty luxusnější. Ale vzpomínky mám na ten čas velmi čerstvé. Letěli jsme sem tenkrát přes Paříž a cesta byla moc příjemná. Jen jsem se tu pak trochu otrávila…

Prosím?
To bylo tak. Večer jsme si v jedné restauraci dali různá jídla, pánové ryby, já salát s mořskými plody. A protože nepiji alkohol, upíjela jsem k tomu teplý džus. V noci jsem se najednou probudila s pocitem, že umírám. Já se prostě otrávila. Strávila jsem nějaký čas v nemocnici, už nevím, co bylo důvodem toho stavu, možná nedobře připravené syrové mušle a krevety, možná nebyla šťastná ta kombinace mořských plodů a ovocné šťávy. Bylo mi zle. Ale dnes se na to už dívám s nadhledem. Jen pořád dumám nad tím, proč sem pan Jasný chtěl tak moc své filmy ze 60. let vrátit.

Byla to šťastná éra pro československý film. Řada našich snímků objížděla prestižní festivaly. Asi si chtěl připomenout ten pocit…
Je pravda, že se v Cannes cítil moc dobře. Za své Rodáky dostal navíc cenu za režii. Jenže pak přišla normalizace a oba filmy skončily na léta v trezoru. Když jsem ho v roce 1991 viděla na projekci na festivalu v Karlových Varech, užasla jsem. Taková krása! Tady na Riviéře to bylo naposled, kdy se dočkal nádherného přijetí a ocenění. Francouzi tu panu režisérovi začali říkat Žasny Klér (Jasný Clair). Líbilo se mu to. Tahle poetická filmová alegorie měla úspěch snad všude. Třeba na festivalu v Mnichově. Tehdy za mnou pan režisér přišel se slavným hercem Maxmillianem Schellem, který nad filmem převzal záštitu.

Přepadala vás v Cannes nostalgie? A vybavovalo se vám něco z natáčení? 
Ani ne. Nejsem tenhle typ člověka. Ale bylo mi hezky. Natáčení si samozřejmě pamatuji. I když se táhlo a bylo kolem spousta komplikací. Museli jsme ho na několik měsíců přerušit, protože pan Werich vážně onemocněl. Věčně jsme čekali na počasí, v Telči je v okolí hodně jezer, byla mlha. Do toho triky a spolupráce s Černým divadlem.

Výsledný výtvarný obraz je ale nádherný.
Ano, je to i díky kameramanovi Jaroslavu Kučerovi, byl moc šikovný. Experimentoval s barvami, které tehdy ve filmovém materiálu začínaly, přidali se k němu myslím i východní Němci. Donekonečna se zkoušelo - jak budeme přecházet do jednotlivých barev, jak to udělat, aby někdo neonemocněl, nedostal alergii a podobně. Speciálně se svítilo.

Natírali barvami přímo vás?
Ano. Jinak to tehdy nešlo. Potom se obraz samozřejmě ještě koloroval. Ale první barvy se nanášely skutečně přímo na naše těla.

Hrála jste ve dvojici s Vlastimilem Brodským. Jaký byl parťák?
Moc milý. Byl tehdy čerstvě zamilovaný do Jany Brejchové a měl patřičně jiskřivou a inspirativní náladu. Vzniklo mezi námi hezké přátelství. Potkávali jsme se i dál, třeba když slovenští herci jeli hrát do Prahy, nebo obráceně. On vždycky na mé představení přišel a já na jeho v Bratislavě.

Sešli jste se i ve volném pokračování Rodáků, ve filmu Návrat ztraceného ráje, že?
Ano. To bylo na Vysočině, kde se točili i Všichni dobří rodáci. Vlastimil Brodský byl jeden z mála, kteří zůstali z jejich tehdejšího obsazení. Jeden obraz byl poměrně napínavý. Jeli jsme spolu na bryčce a kůň se najednou splašil. Ale zvládlo se to. Hodně jsme si mezi natáčením povídali, i s Jirkou Sovákem. Oni oba žertovali o všem možném, o životě a o smrti… Jiří Sovák pak krátce nato zemřel, to bylo až symbolické, když jsem si pak ty hovory vybavila. Byla jsem vděčná za možnost být s nimi, jako mladá a nezkušená. Patřila jsem spíš k dětem, co ve filmu hrály, byla mezi nimi i desetiletá Simona Stašová.

Jaký to je pocit dívat se po letech na film s úžasnou hereckou sestavou, z níž už tu bohužel skoro nikdo není: Vlastimil Brodský, Jan Werich, Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Vlasta Chramostová?
Upřímně, já se poslední dobou dívám už jen na filmy, kde nikdo není! Hrůza! Každé ráno jsem překvapená, že tu ještě jsem. Kocoura jsem točila jako jedenadvacetiletá. Mám narozeniny 18. května, v roce 1963 mi v Cannes na festivalu přinesli do hotelu jedenadvacet růží. Na tu chvíli se nedá zapomenout.

Přála byste si někdy podobného kocoura, který odhalí skutečnou povahu lidí, abyste věděla, s kým máte tu čest?
Ne. Já většinou lidi dobře odhadnu sama. Navíc – nesnáším kocoury. Užila jsem si jich během natáčení až dost. Chodila jsem s nimi ve výšce na hrazdě, třásla se, že je mi pod krátkými šatičkami všechno vidět. No peklo. Po pravdě, byla jsem tehdy gymnastka, jsem přesvědčená, že mě obsadili hlavně kvůli tomu. Na mistrovství republiky jsem byla v Pardubicích osmá na bradlech. Ta hrazda byla ukrutná a všechny kočky se nahoře bály.

Natáčeli jste bez jištění?
Ano. Byla jsem mladá, odvážná, říkala jsem – to je v pohodě, já vám nesletím. Kočky mě udržovaly v pohotovosti, bály se víc než já. Ale jednou jsem s kocourem opravdu spadla, asi z šesti metrů. Během tréninku. Ležela jsem pak přes dva týdny v motolské nemocnici, kde mě sledovali. Byla jsem odřená, ale nic hrozného se mi naštěstí nestalo. Být to na nádvoří telčského zámku, kde jsem později visela na laně, asi by to dopadlo hůř.

Pak už vás netrápili?
Ale áno. Z nemocnice rovnou zpátky ke kocourovi a na lano. Vypadá to hrozivě, ale já mám ale na tento film jen samé krásné vzpomínky. Ta úžasná sestava herců sem lákala řadu mladých filmařů. Na place byl jako švenker Mirek Ondříček, asistenta režie dělal Ivan Passer, pomáhal mu Miloš Forman – prostě skoro celá nová vlna, která v tu dobu studovala na FAMU. Do toho krásná Telč, pohostinní moravští lidé, každý chtěl být u toho. Po nocích si samozřejmě užívali, jak to má být. Já se jako kuře herecké jen divila…

Užila jste si projekci v Cannes?
Ano. Bylo to slavnostní. Ovšem den před tím jsme absolvovali gala promítání v Theatre Lumiére – francouzského filmu Titane, on snad vyhrál. Byla to prý pocta Francii, ten den byl státní svátek, k pádu Bastily. Příšerný apokalyptický film, vůbec netuším, o čem měl být, navíc to točila žena! Tleskali mu po projekci dvacet minut jak blázni. To se budeme navzájem požírat, aby diváci zůstali v kině?

Jeho režisérka už požírání natočila, v předchozím snímku…
Hrozné. Těch vražd a násilí v něm! Jakási zvrácená povaha hrdinky, která všem říká – zabiju tě, pak obcuje s autem a nakonec je s ním těhotná, já s děsem čekala, co porodí, jestli hada nebo co… Na tohle se mají lidé v kině po koroně dívat? Ale hráli to výtečně, i všechny technické triky byly dokonalé, to musím říct. Doba se zkrátka změnila. My točili kocoura o svobodě, lásce a velké fantazii. O tom, co se děje v dětských hlavičkách, které nechtějí žádné zákazy a zlobu.

Vybaví se vám ještě, koho z jiných hvězd jste v Cannes tehdy potkala?
Byla jich tu řada. Burt Lancaster, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau například. Ta mi tehdy předala cenu. Byla taková droboučká. Na promenádě u moře se procházela Claudia Cardinale a na vodítku měla geparda – byla tu s Viscontiho filmem Gepard. Fotografové z ní šíleli. Byl to čas velké svobody, hvězdy jste mohli potkat všude. Dnes tu jsou kolem paláce samé hrozné bariéry.

Ano, bariéry v čase globalizace, zvláštní pocit. Ale pojďme zpět k vám, uvidíme vás v nějakém novém filmu?
Máme za sebou takzvaně romantickou komedii Šťastný nový rok, respektive její pokračování. První film z Vysokých Tater už diváci loni viděli, teď jsme točili další, pro změnu v Chorvatsku. Byla spousta sněhu, vysoké Dolomity, no zážitek. Když s tím na podzim produkce přišla, říkala jsem si – proboha kdo z herců by chtěl jet točit do Chorvatska? Do zimy? Takový Jirka Bartoška třeba, ten určitě nepojede. A vidíte, karanténa všechno změnila. Jak ráda jsem balila kufry, abych aspoň na čas vypadla z toho baráku! Všichni rádi balili kufry. Nikdo nechyběl.

Do divadla jste se také po pandemii vrátila?
Ano. Jen se mi to komplikovalo s tímto natáčením. Ve stejný čas totiž přišli z divadla se zkouškami. A teď co? Nemůžete odložit zkoušky, když jste v divadle zaměstnaná. Nakonec jsme to nějak technicky vyřešili, na pár dnů mě do Chorvatska odvezli a zase vrátili. V tuhle chvíli mám za sebou už dvě premiéry. Mimo jiné zajímavou hru od anglické autorky Caryl Churchillové Čaj a apokalypsa. Premiéra měla být původně už před rokem. Je napsaná pro čtyři herečky, se mnou jsou na scéně Božidara Turzonovová, Kamila Magálová a Anna Javorková. Je to o čtyřech starých ženách, které všelijak debatují o životě a do toho běží projekce s apokalyptickými záběry. Nevypískali mě, tak asi dobré.