Jak jste objevil Modrou loděnici?
Trávil jsem tu nějaký čas s Veronikou Arichtevou a Bisim (režisér Biser Arichtev – pozn. red.). Navíc jsem velký milovník lodí, většina mých dovolených probíhá se známými na plachetnici v Chorvatsku, baví mě potápění, šnorchlování, poznávání všelijakých podvodních míst, líbí se mi ta svoboda pohybu. A pak jsem objevil tohle. Vždycky jsem chtěl mít plachetnici, ale kotvit ji v Chorvatsku a celé to platit je pro mě neúnosné. A jak jsme byli tady a něco fotili , seznámili jsme se s majitelkou a já se nezávazně ptal, co obnáší být ve zdejším klubu členem. Dnes už jsem tu třetím rokem. Tehdy jsem do toho šel po hlavě, jako typický Beran – začal jsem googlovat ojeté lodě, s kamarádem, který je zkušenější, jsme objížděli nějaké inzeráty. Zalíbila se mi i jedna nová loď, jenže byla příliš drahá. Pak jsem ovšem kousek odsud našel podobnou, někdo si ji objednal na zakázku, ale nevyšel mu kšeft či co, a loď už nechtěl. Šel jsem tedy do toho, něco si půjčil a získal ji za docela výhodnou cenu, protože prodejci už rok stála v hangáru. A tak tady teď díky lodi a skvělému zázemí trávíme od dubna do října dost času. Navíc z Řitky to sem máme přes kopeček jen pětadvacet minut. Jsme tu rychleji než v Praze.

Vyrážíte na lodi na výlety po přehradě?
Měli jsme plno plánů, jak pojedeme na Orlík, i letos je máme, ale ještě uvidíme. Ovšem i tady na Slapech je krásně a děti se tu dosyta vyblbnou. Máme pár oblíbených míst i svoji plážičku. Vždyť přehrada je 40 kilometrů dlouhá a i v jejím okolí je spousta nádherných míst – vyhlídka, stezka v korunách stromů, rozhledna. Já jsem tu prostě nejspokojenější, a když se zkazí počasí, sedneme do auta a za chvíli jsme doma.

Musel jste si udělat na loď zkoušky?
Ano, já i moje žena jsme „vůdci malého plavidla“, můžeme dokonce až na jednu námořní míli od břehu, kdybychom chtěli na moře. Naše loď je motorová, nikoli plachetnice, takže oprávnění je potřeba.

Platí tady na přehradě nějaká plavební omezení?
Smí se jezdit jen takzvaně na výtlak, ne ve skluzu, protože loď pak dělá velké vlny, které se zastaví až na břehu nebo mezi loděmi, které se rozkývají a třeba i o sebe narážejí. Ale je tady pár vodních prostorů, kde se dá řádit na skútrech a lyžích, takové sportarény. I v rámci celé přehrady jsou místa, kde to můžete oroštovat. Jenže tady nikdo moc nespěchá. Navíc nemám rychlou loď, do skluzu se ani nedostanu.

Kam až byste se lodí mohl vydat?
Když na to přijde, můžu jet až k oceánu – projet přes celé kanálované Německo. Hned se můžu vydat třeba do Prahy nebo druhým směrem do Budějovic. Traktor vás u přehrady přenese na Vltavu, na Orlík loď zase vyveze výtah.

Na Slapy jste přijel se svými dětmi a jejich kamarády od sousedů. Jste takový ten hlídací strejda?
Jsme parta sousedů, kteří mají přibližně stejně staré děti, všichni se známe. Takže jednou si hrají u nás, jindy jsou zase u nich. Takhle si pomáháme. Když třeba jedu sem a maminka dětí odvedle musí zrovna účtovat, tak ji doma necháme v klidu a jedeme všichni. Jindy si zase ona přibere na výlet naše děti.

Na loď se vejdete všichni?
Je pro sedm lidí a pět či šest se na ní i relativně pohodlně vyspí. Děti mají navíc pod podlahou takový spací bunkr, ten milují.

Všiml jsem si, že taky jezdíte na jet surfu.
To je momentálně moje velké hobby. Zatím se to ale učím, mám půjčené prkno – ono je jinak dost drahé. Mám k těmhle věcem dost blízko, v mládí jsem dělal vrcholově gymnastiku, z čehož vychází můj docela dobrý fyzický základ i cit pro pohyb, mám rád snowboard i lyže. Možná je to tedy pro mě trochu jednodušší než pro člověka, který si s prkýnky netyká. Jet surf je motorový, ovládá se takovou pistolkou, přičemž třetí opěrný bod, kromě nohou, je lanko, které vede ovládání.

Vím o vás, že umíte i se soustruhem.
Mám strojařinu, tehdy jediný učení obor s maturitou a taky s nicneříkajícím názvem – mechanik seřizovač pro obráběcí stroje a linky. Byli jsme už připravovaní na CNC, tedy počítačem řízené stroje. Ale dělali jsme i na klasických mašinách. Jenže brzy jsem z toho utekl, nebylo to pro mě.

Vábilo vás jeviště?
Vůbec ne, když mě vzali na JAMU, byl jsem do té doby v divadle ve Zlíně jen jednou, a to povinně se školou. Ale vždycky jsem zpíval a chtěl zpívat. Kamarádka mě pak vzala s sebou na přijímačky jako partnera pro dialog a oni se ptali, proč jsem se nepřihlásil taky. Profesor mi dal vizitku, ať to zkusím za rok. Pak mi na činohercích řekli, že se dobře hýbám a zpívám, a jestli nechci zkusit muzikál. Tak jsem to zkusil a oni mě vzali na tehdy nový obor muzikálového herectví. Po škole jsem byl několik let v Brně v angažmá, až pak jsem šel do Prahy, kde jsem měl první roli ve Vlasech.

Jak na vás dolehla situace kolem koronavirových opatření?
Byli jsme nejdřív v šoku, protože nám začalo docházet, o co jsme přišli; že nebude nejen divadlo, ale ani natáčení nebo moderování plesů, zpívání, všechno, čím se živím, respektive živíme. Tak jsme byli čtvrt roku doma. Stali se z nás docela důchodci a ke všemu se nám to zalíbilo. Naštěstí jsme měli nějakou rezervu. Teď se mi ta pauza do našeho rozhovoru do Hobby hodí, pustil jsem se totiž do rekonstrukce koupacího jezírka na zahradě. Musel jsem ho kompletně vyčistit, což nebylo hotové hned. Také jsme ostříhali keře, všechno vypleli, trávník zrekultivovali. Udělal jsem vyvýšené záhony, zasadil rajčata, hrášek, mrkev, saláty, zkrátka jsme začali trochu „mičurinit“. Nakonec jsme tedy koronapauzu docela mile přečkali. Když jsme se teď znovu vraceli do práce, najednou se mi moc nechtělo. Taky jsem přibral, zvykl jsem si… Ale pak se rozjelo natáčení pro Primu, takže je co dělat. Jde o seriál Hvězdy nad hlavou, moc hezky napsaný, zasazený do venkovského prostředí, všechno se točí venku, v reáliích, žádné studio. Je i bezvadně obsazený, prostě krásná práce. V televizi bude příští rok.

Bylo pro vás těžké, že jste jako rodina museli být doma pořád spolu?
Bylo to fajn, ale v životě jsem nikdy tolikrát nehrál Monopoly nebo Dostihy a sázky. Editě je deset, Benediktovi pět, máme nakoupených snad milion různých her, zkoukli jsme nespočet dětských filmů… Myslím, že ta nepříjemná karanténa měla i svá pozitiva – lidi trochu přibrzdila, což asi bylo potřeba.

Před pár lety jste ještě bydlel v centru Prahy. Bylo pro vás těžké odejít na venkov?
V Praze jsem bydlel z nutnosti, vždycky jsem chtěl vlastní domeček a zahradu. Nedovedl jsem si představit, že bych řekl dětem: Jděte ven, ale hrajte si jen mezi Ječnou a Žitnou a bacha na auta na přechodu. Tady to má taky svá omezení, jako třeba taxikaření s dětmi do školy nebo na kroužky, ale já zase tak často do Prahy nedojíždím. Když jednou ročně něco zkouším v divadle, dojíždím dva měsíce tak na desátou, ne ve špičce. Venkov má pro mě prostě víc plusů než minusů.

Když se staví dům, musíte se do té problematiky chtě nechtě vpravit, je to tak?
Ze strojařiny si ještě pamatuju čtení ve výkresech nebo některé technologické postupy. Nejsem stavař, ale když mi někdo ukáže projekt a plán, tak je umím číst. Dost věcí jsem si udělal sám nebo s přispěním rodiny, třeba terasu z exotického dřeva, zasazoval jsem betonový obrubníky, dělal jsem terénní úpravy, plot. Jezírko mi vykopal bagr, ale pak jsem si musel půjčit pěchovací žábu a tři dny ho dusal k obrazu svému. Ve sklepě, když už mi došly peníze, jsem si dlažbu lepil sám. V pokoji bych si to asi netroufl, ale ve sklepě, kde to není tak na očích, klidně… A bavilo mě to.

Pak má člověk k domu ještě bližší vztah.
Když do něj dáte svou vlastní námahu a energii, musí se to projevit.

Chodíte třeba na ryby?
Ne, nejsem rybář. Všechny věci, které jsou časově náročně a čistě z mého pohledu nezajímavé, mě netáhnou. Patří sem třeba i golf. Zkoušel jsem ho párkrát, ale nevidím v tom radost. Já radši o něco rychleji sjedu sjezdovku nebo skočím bungee. Mám radši akční věci.

A co kolo?
Kolo teda vůbec ne. To mě nebaví, přestože kolem bydliště je cyklotras habaděj. Ale pořídil jsem si longboard a jezdíme na kolečkových bruslích. A v zimě lyže a snowboard. Prostě jsem spíš na ta prkýnka…

Roman Vojtek (1972)

Nejprve se vyučil seřizovačem obráběcích strojů a po vyučení pracoval jako soustružník. Na brněnské JAMU vystudoval muzikálové herectví. Již během studia vystupoval pohostinsky na scéně Městského divadla v Brně, kde také po absolutoriu nastoupil do svého prvního angažmá, hrál v muzikálech i v činohře. Pravidelně vystupuje i v Praze v Hudebním divadle v Karlíně nebo nejnověji i v Divadle Hybernia.

V roce 2006 Roman Vojtek zvítězil v prvním ročníku televizní show StarDance – když hvězdy tančí. V roce 2009 začal hrát v seriálu Vyprávěj. V posledních letech se kromě herectví věnuje i moderování většinou televizí nevysílaných akcí.

Z prvního manželství má Roman Vojtek dceru a syna, se svou nynější ženou Petrou v červenci oznámili, že čekají potomka.