Váš otec, Karel Svoboda, byl výjimečný skladatel. Vzal jste na sebe břímě v podobě šíření jeho odkazu? 
Táta byl bohem políbený, byl jedním z velikánů české hudby za posledních sto let. Cítil jsem povinnost postavit mu „pomníčky“. Prvním z nich se stal filmový dokument Karel Svoboda: Šťastná léta. Druhým je kniha Žít, kterou jsem napsal.

Chtěl jsem, aby kniha zaznamenala, jaký táta byl. Jeho odchod byl sice tragický, ale on byl fontánou pozitivní energie, ­žhnul­ jako uhlík. Tuhle jeho stránku upozadila tragická smrt. A já chtěl, aby si lidé jméno Karel Svoboda spojovali s jeho šťastnými roky.

Petr Svoboda měl při práci na televizním dokumentu k dispozici bohatý archiv. Karel Svoboda rodinnou idylku rád natáčel domácí kamerou.

Zdroj: Youtube

Jsou věci, které jste do knihy nezahrnul a víte, že je nikdy nezveřejníte? 
Některé vzpomínky si nechávám pro sebe a rodinu. Neodhalil jsem úplně všechno. Nicméně vše podstatné, co si zaslouží veřejnou pozornost, v knize je. Přece jen táta, ať už chci, nebo ne, byl veřejným majetkem, ale v dobrém slova smyslu. Jeho hudba je filmovou hudbou našich životů. Ač si to neuvědomujeme, skutečně nás jeho melodie provázejí životem.

Před lety kdosi z umělců řekl, že si váš otec připadal nedoceněný a to ho trápilo. Bylo to tak? 
Věřím, že každý umělec má v sobě určitou vnitřní nespokojenost. Ta je tím, co ho žene vpřed. Dokonce i hollywoodský herec může mít po úspěšné premiéře filmu deprese, protože momentálně nehraje a touží jít dál.

V čem jste si s otcem podobní?
V určité tvrdohlavosti. Táta byl velmi tvrdohlavý, mám to po něm. A když občas zavolám tátovým přátelům ze zlatých časů šoubyznysu, říkají mi: „Petře, máš hlas úplně jako táta.“

Návštěvníci v poněkud zastaralých hasičských uniformách. Zleva Josef Dvořák, Dagmar Patrasová, Josef Bláha a Jiří Datel Novotný.
KVÍZ: Hlavně nenápadně! Milovali jste seriál Návštěvníci? Otestujte své znalosti

Mívali jste spolu pánské dýchánky?
Jasně. Asi nejvíc ze všeho jsme si povídali a rádi spolu koukali na filmy. Táta miloval kvalitní americké bijáky, obzvláště ty s Jackem Nicholsonem. Měl ho opravdu rád.

Vy máte k filmům velmi blízko. V Kalifornii jste studoval na filmové škole…
Ano jsem režisér. Moje kreativní dráha je spjatá s prací společně s mojí ženou Lucií Klein Svoboda. Natočili jsme film Pirko a připravili dokument o tátovi. Dalším filmem byl Mstitel. Ten režírovala Lucia, já stál poprvé a výjimečně za kamerou, což byla obrovská výzva. Lucii bych chtěl při této příležitosti i poděkovat za pomoc při psaní knihy a za trpělivost, kterou se mnou měla, když jsem psal!

Jinak v rámci filmování jsem kromě zvukařiny zkusil snad všechno. Byl jsem i posledním asistentem asistenta. (smích) Nyní s Lucií připravujeme koprodukční film. Jsem pověrčivý, takže o projektu raději moc nemluvím.

Petr Svoboda natočil o svém otci dokument a napsal knihu. Nyní se bude věnovat výhradně vlastním projektům. 

Zkuste oslovit Jacka Nicholsona, když ho váš otec miloval. 
(smích) Takhle vysoko jsem zatím nemířil. Ale když dá Pán Bůh… To by bylo fakt skvělé! No, Pirko jsme premiérovali na festivalu v Talinu, což je áčkový festival. Se Mstitelem jsme získali zlaté chapadlo na festivalu LUSCA Fantastic Film Fest v Portoriku. Ke slávě Nicholsona a Oscarům máme daleko, to uznávám. (smích) Ale mě filmování neskutečně baví! Narodil jsem se s tím, že umění potřebuji k životu. Bez něj je mi smutno.

A jak se vám žilo s tím, že jste synem Karla Svobody? 
Já byl na tátu vždycky pyšný. Ale co si budeme povídat, sláva a úspěch se v Čechách často závidí a tu závist lidé, věřte nebo ne, dokážou přenést i na potomka. Možná i proto jsem žil jistý čas v Americe. Šlo o formu úniku ze světa, kde jsem byl stále pod drobnohledem, ačkoliv jsem se o to nijak nezasloužil ani po tom netoužil. Byl jsem jen syn svého táty, který si hledí svého.

Když se pak stala ta tragédie, snesla se na mě pořádná vlna negativní energie. Bylo to pro mě nečekané a psaly se o mně lživé věci. A nejen o mně, i o mé manželce, což mě mrzelo dvojnásob. Dodnes mi to přijde nepochopitelné. Zemře skladatel, který dal národu nádherné melodie, a „my“ se nyní zaměříme na to, jak mediálně zlikvidovat jeho syna a snachu, protože po něm zdědili obrazy a dům. Tohle je přece naprostá absurdita.

Karel Svoboda měl obrovský talent. Mezi jeho nezapomenutelné melodie patří Včelka Mája. Proslavila se po celém světě.
KVÍZ: Karel Svoboda. Víte, jakou přezdívku měla jeho žena? Co vystudoval?

Váš otec si sáhl na život před sedmnácti lety. Mediální smršť byla obrovská. Jak na to zpětně vzpomínáte? 
Bylo to opravdu nepříjemné a podlé. Musel jsem se vyrovnat s extrémně negativní pozorností. Především ze strany bulvárních médií. Moje Lucie to také nesla velmi těžce, byli jsme mladí a zamilovaní… Rozhodně jsme si nepřáli, aby nás pronásledovali paparazzi na každém kroku. V konečném důsledku mě to ale zocelilo.

Z té doby jsem si odnesl vědomí, že život se se mnou mazlit nebude. Stal jsem se tvrdším, pragmatickým člověkem. Bylo to těžké, ale rozhodl jsem se, že si negativními články a lidmi život kazit nenechám. Zaměřil jsem se na pozitivní věci a vlnu negativity se rozhodl převálcovat. Natočil jsem o tátovi dokument a soustředil se na pozitivní pohled na jeho život. To je i důvod, proč jsem knihu pojmenoval Žít. Každý ví, že táta odešel tragicky a na konci života byl smutný. Ale roky předtím byl jako buldozer. Běžel sprint a přitom byl okouzlujícím, příjemným a hodným člověkem.

Na dnešní den připadá smutné výročí, kdy si vzal váš táta život…
Pro mě je to smutné datum. Vždy se těším, až ten den skončí.

Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová.
Žádný chlap není ideální, říká Vendula Pizingerová

Žijete v Jevanech v domě, kde si váš otec na život sáhl. Vila byla svého času na prodej. Pak jste ji z nabídky stáhl…Nepatřím k těm, kteří přesně vědí, jak naložit se svým životem. Na jednu stranu je to nádherné místo, kde jsem strávil dětství s mými rodiči a nyní v něm vyrůstají i moje děti… A na straně druhé je zatížené i smutnými vzpomínkami. Ano, málem jsem dům prodal. Nakonec jsem se rozhodl to neudělat a zůstat. Neříkám, že je to navždy, už na toto místo fixovaný nejsem jako dřív. Pro mě je domov tam, kde jsou moji blízcí, moje rodina. 

Jaký máte vztah s druhou ženou vašeho otce, s Vendulou Pizingerovou a vaším mladším bratrem Jakubem?
Já se nechci smířit s tím, jak smutný můj táta z tohoto světa odešel. Člověk by se měl stýkat s lidmi které má rád, kterým věří a kterých si váží. Současně chci podtrhnout, že z mého pohledu jsem k Vendule v knize nepřistupoval nijak hrubě.

O jevanských šarvátkách bych mohl napsat celý román, ale omezil jsem se na náčrtky základních okolností, které jejich a můj život provázely. Přišlo by mi absurdní, přetvářet ten příběh a měnit ho tak, aby byli všichni spokojeni. Jakub je dospělý, může si na vše udělat názor sám.

Karel SvobodaKarel Svoboda v roce 2005 na společném snímku se svými dětmi, manželku Vendulou a vnoučaty ve vile v Jevanech.Zdroj: Profimedia

V televizním dokumentu jste se o Vendule nezmínil, ale v knize ano…
Ano, bez ní by celý tátův život nešel odvyprávět. Jeho rozhodnutí znovu se oženit, bylo samozřejmě zásadní. Se vším dobrým i zlým, co následovalo. Vrátil jsem se k tomu, tak jak jsem to zažil z těsné blízkosti.

V dokumentu jste se tomu tématu vyhnul, v knize jste chtěl udělat životní tečku?
Po pravdě… Původně jsem se tomu vyhnout chtěl. Poslední roky tátova života nebyly nic veselého. No, nakladatelství ale trvalo na tom, aby byl příběh Karla Svobody zpracován se vším od začátku do konce. Dal jsem si měsíc na rozmyšlenou a pak řekl, že výzvu přijímám. Vlastně měli pravdu, i ten konec k tátovu příběhu patří. Táta byl a je významnou osobností. Zaslouží si mít ucelenou biografii.

Petr Svoboda, syn Karla Svobody, představuje monografii Žít.
Petr Svoboda: Knihu Žít jsem napsal z pocitu zodpovědnosti syna vůči tátovi

Jste rád, že jste tuto tečku udělal?
Podívejte, nic z toho, co jsem napsal nebo nenapsal, nezmění realitu, která se bohužel již odehrála. Táta byl svobodomyslný vášnivý umělec a žil život tak, jak ho žil. Mohl jsem si všechny zápisky a fotografie schovat do trezoru a už je nikdy nevyndat. Ale myslím, že by to byla škoda. Tátovi fanoušci ho svým zájmem celý život podporovali. Zaslouží si možnost podívat se na jeho život komplexně a zblízka.

Teď mi volají známí a říkají, jak je kniha nádherná… Tedy ano, jsem rád. Je to tečka i pro mě. Dál se hodlám věnovat již jen projektům, které se táty netýkají. Co jsme nezachytili v televizním dokumentu, jsem zapsal do knihy. Jsem rád, že vyšla loni před svátky. Táta ji tak dostal jako symbolický dárek k pětaosmdesátým narozeninám.