Osudem zkoušená Olga Studničková Šípková: Mých slz a smutku se manžel nebojí

Před několika lety jste zažila rozvod a znovu se pak zamilovala. Čím vás budoucí manžel zaujal?
Olga Šípková: Potkala jsem muže, který se nebojí. Nenechá si kálet na hlavu, postaví se za sebe, za dítě, ženu. Když dá slovo, dodrží ho. Přitom je laskavý, umí vnímat ženy. To mi na něm učarovalo.

Milan Studnička: Olinka je první žena v mém životě, která se neodmítá bavit o jakémkoli tématu. Nic pro ni není tabu. Zajímá se i o věci, které pro ni dřív byly cizí. Hrozně mě baví sdílení, společné hledání neortodoxních pohledů na věci. Tohle všechno s Olinkou můžu zažívat.

Olga: To podepisuji. Vše, co říkal Milánek, mi dává velký smysl a cítím, jak se v tom nacházím. Předtím jsem podle toho, co jsem teď uvnitř sebe našla, nežila.

Zažila šikanu, brala antidepresiva. Olga Šípková je obětí svého úspěchu:

Oba jste se rozvedli a do manželství vstoupili podruhé. Proč jste se chtěli vzít?
Milan: První svatbu jsem paradoxně ani nechtěl. Vlastně jsem se nikdy nechtěl ženit. Nedávalo mi to smysl. Říkal jsem si, že když se dva lidi mají rádi, nepotřebují na to papír. Až s Olinkou přišel pocit, že to bude pěkné. A opravdu jsem se na manželství těšil.

Olga: Když jsem se svého muže ptala, proč si mě chce vzít, řekl mi: „Bude zpečetěno, že se o tebe můžu postarat. Kdyby se cokoli stalo, všechno zdědíš.“ Chtěl mě zajistit. Na naši lásku jsme papír nepotřebovali, vůbec.

Jak jste svatbu pojali?
Olga: Velmi punkově. Udělali jsme party s kamarády a při té příležitosti si řekli „ano“. Svatba byla odrazem toho, že máme k životu jiný přístup, nejsme úplně mainstreamoví. A já, ač jsem v minulosti vypadala, že jsem mainstreamová, taková vlastně nejsem.

Díky své profesi jste hodně vytížení. Musíte osobní život plánovat?
Olga: Bez toho by to nešlo.

Milan: Plánovat musíme až rok dopředu.

Olga: Je to tak. (smích) První, co plánujeme, je náš společný čas a čas pro naše děti. Teprve pak plánujeme pracovní aktivity. Kdybychom to takhle nedělali, nevidíme se.

Milan: Nad kalendář si sedneme vždycky v létě a opravdu si blokujeme čas na rok dopředu.

Koučka Olga Studničková Šípková a psycholog Milan Studnička ve společném videu radí, jak na odmítnutí přijetím:

Je dobře, když spolu lidé netráví moc času? Jsou si vzácnější?
Milan: Jsme spolu sedm let a já se na Olinku stále těším.

Olga: Mám to úplně stejně. (smích)

Milan: Nevím, jestli je to tím, že spolu nejsme až tak často. Ale je mi s ní tak hezky… Čas strávený s Olinkou mě baví. Ponorkovou nemoc jsme ještě nezažili. Ani na dovolené.

S manželem jste napsali Knihu pro ženy, ve které radíte, jak vystoupit ze začarovaného kruhu.
Olga: Milánek si dlouho přál, abychom spolu něco napsali, zvěčnili.

Milan: Podle mě tu chybí konkrétní literatura. Proto jsou v knize praktické rady, konkrétní postupy… Pokud podle nich ženy „pojedou“, bude se jim dařit lépe.

Olga: V knize jsou také konkrétní prožitky žen. Zveřejnili jsme příklady z našich praxí, kde anonymně sdílíme to, co dané ženy prožívaly. Čtenářky se v příbězích najdou, díky tomu si lépe uvědomí cestu, po které se vydávají, pracuje se jim snadněji. Jedná se o praktická cvičení s vlastní myslí, prožitky. Ženy dohledají příčinu svých problémů, dostane se jim informace, s níž se musí naučit pracovat. Hotovou knížku jsem četla už několikrát a přiznám se, že jsem u toho prožívala sebeterapii. Díky knize se mohu i já posouvat dál.

Pavlína Pořízková: Než jsem poznala Jeffa, absolvovala jsem asi sedmdesát rande

Kniha je pro ženy. Co muži?
Milan: Kniha pro muže, kterou píši s kolegou, by měla vyjít, pokud to stihneme, na podzim.

Muži mají podobné problémy?
Milan: Ano. Ženy je ale podstatně více řeší. Jsou si vědomy toho, že mají problém. Chlapi si ho většinou uvědomí až u rozvodu.

Olga: Pokud by ale muži stáli o to pochopit alespoň trochu život žen a co je trápí, pak mohou sáhnout už teď po Knize pro ženy.

Co lidé řeší nejvíce?
Milan: Neumějí pracovat se svou minulostí ani s obavami z budoucnosti. Zároveň se neumějí srovnat s tím, že realita tady a teď je jiná, než jejich představa. V knížce jsme popsali, jak s těmito tématy pracovat. Stačí vám k tomu tužka a papír, poté zpracujete cvičení a dostanete se z toho.

Olga Šípková Studničková s knihou, kterou napsala se svým manželem Milanem:

Bez čeho se ve vztahu lidé neobejdou?
Milan: Bez komunikace. Vždy se musí snažit porozumět optice toho druhého. S páry pracuji hodně a muži i ženy věci vidí jen ze svého úhlu pohledu, což jsou dva rozdílné příběhy. Když jsem v afektu, něco mě zlobí, základem je podívat se na problém očima toho druhého. Jen tak jsou ti dva schopni přiblížit se v názoru. Tohle je dospělé jednání. Jenže my se v emocích chováme jako malé děti.

Čeho by se měly ve vztahu vyvarovat ženy?
Milan: Neměly by své muže peskovat, poučovat, ani ponižovat. Spousta z nich s mužem komunikuje stejně jako s tříletým dítětem. Pokud žena nepochopí, že s partnerem nemůže komunikovat jako s malým klukem formou příkazů typu:, „Vem si košili. Jdi se převléknout…“, jde vztah do kopru.

Olga: Na druhou stranu jsou páry, kde muži vyžadují, aby byla partnerka sekernice. Ovšem žena, která to v sobě nemá a je spíš laskavá, se pak vzdaluje sama sobě.

Na co důležitého by si měli dát pozor muži?
Milan: Klíčové je, aby ženu neponižovali, zajímali se o ni. To chlapi téměř neumějí.

Olga: Aby nezmenšovali její trápení, když je smutná, pláče.

Lze jednoduše shrnout, jak vypadá zdravý vztah?
Milan: Funkční vztah se pozná podle toho, jestli jsou si lidé po konfliktu blíž než před ním. Konflikt je přirozený, můžete mít rozdílný pohled na cokoli. Ovšem někdo bere takovou situaci jako souboj, kdo s koho. My se naučili brát konflikt jako prostor pro to, ještě více se pochopit.

Olga: To jsi mě naučil ty! Já byla jako vrcholová sportovkyně zvyklá srovnávat se s ostatními. Propisovalo se to i do soukromí. Ale ani teď se nevznášíme výhradně na obláčku. Jsou dny, kdy se třecí plochy vyskytnou. Když můj muž vycítí, že v sobě mám třeba jen procento špatné nálady, nenechá mě být. Lítá ze mě peří, dokud mě nezpracuje a nedostaneme se na kloub tomu, v čem je problém. Nebojí se mých emocí, slz, smutku. Nenechá mě, dokud mi nepomůže najít zdroj, který mě o náladu obral.

Gondíková a Langmajer málem zapomněli na výročí svatby. Připomněl jim ho kamarád

Nosíte si práci domů?
Olga: Když s praxí skončíme a máme čas, jdeme se projít. Povídáme si o tom, co jsme ten den řešili. Každé takové povídání je pro mě inspirací, stále se učím. Práci si domů nosíme, ale jen proto, že se prolíná s naším životem.

Milan: Nosíme, ale nezatěžujeme se jí.

Mají i koučové a psychologové „své dny“?
Olga: To víte, že jo. (smích)

Milan: Já asi ne. Ale Olinka je občas smutná. Před sedmi lety, když jsme se seznámili, bylo téma smutku na týden či čtrnáct dní. Teď už ho dokážeme zažehnat za pár desítek minut, maximálně hodin.

Z toho, že jsme občas smutní, ale nemusíme být špatní?
Milan: Život přináší těžké situace a člověk na ně logicky reaguje emočně. Nejsme roboti. Postupy, které lidi učíme, pomohou proces urychlit. Zatímco dříve byste se trápili týden, teď je to půl dne nebo dva. Někdo byl nazlobený, burácel, křičel, házel věcmi… díky práci na sobě si už po nějaké době jen zanadává a časem nebude ani nadávat, jen mávne rukou. Ve zkratce učíme lidi mít emoce víc pod kontrolou a svobodně řídit, co se děje v hlavě.