Kliknutím zvětšíteTento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.
Dokument o vás natočil režisér George Agathonikiadis, s nímž spolupracujete opakovaně. Necháte se výsledkem jeho práce překvapit, nebo už jste film viděl?
Neviděl. George mi před pár dny volal z Atén a říkal: „Kdybys měl tu možnost, tak se na to nedívej, nech se překvapit, až to budou vysílat, je to hezké.“ Tak jsem ho poslechl a jsem zvědavý… George vymyslel i koncept dokumentu, jehož průvodcem je můj syn Martin. Do jaké míry ani nevím, protože netuším, kde všude byl, kromě toho, kde jsme byli spolu.
Jste „vzpomínací typ“?
Nemám moc v povaze vzpomínat. Spíš vždycky uvažuju směrem dopředu a děje se to i teď, kdy se bilancování – v této pro všechny nepříjemné době – nabízí. Zajímá mě, co ještě bude. Přemítání o tom je samozřejmě ztížené tím, že nevíme, kdy se konečně budeme moci vrátit do normálního života.
Povedlo se vám využít povinné pauzy k něčemu pro vás přínosnému?
Určitě. Naskytla se mi v něm výjimečná možnost strávit spoustu času s rodinou, se ženou a syny. Něčeho takového bych se dřív nenadál. V určité fázi koronaviru jsem si dokonce říkal, že si asi brzy polezeme na nervy. Ale zaplaťpánbůh se to neděje. O to víc mi pochopitelně chybí, že se nemůžu postavit na jeviště a dívat se divákům, které mám rád, do očí. Těch situací a ztraceného času lituju, protože už jsem musel škrtnout víc než stovku představení. A to je velká nálož. Už se moc těším, stejně jako všichni ostatní v této zemi, až se zase budeme moci potkávat.
Ještě před vypuknutím pandemie jsem vás viděla v Městských divadlech pražských v inscenaci slavného dramatu Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího, v níž hrajete se synem Martinem. Bylo to poslední z nových představení, které jste udělal?
Ano, je krásné. Při jeho zkoušení jsem se po letech setkal s Michalem Dočekalem, který byl mým šéfem v pražském Národním divadle a který shodou okolností režíroval i několik představení v brněnském Divadle Husa na provázku, kde si vyhlídl mého syna a přivedl ho do Městských divadel pražských… Nabídku na Obchodního cestujícího jsem přijal s velkým povděkem. Téma obyčejného člověka, Willyho Lomana, který se probouzí z třpytivého snu do nemilosrdného rána reality, mě lákalo. Říkám si, že když jej v roce 1962 hrál v Národním divadle Karel Höger, nemohlo sdělení té hry vyznít jako dnes, kdy se spousta lidí ocitla v neradostné situaci. Doufám, že nejenom z tohoto pohledu se nám podařilo vytvořit zajímavou inscenaci. A zároveň věřím, že až se k ní budeme vracet, podaří se nám ten řemen znovu nahodit. Protože Willy Loman je velká kláda, jedna z nejvýznamnějších divadelních rolí vůbec. Musí se prožít se vším všudy a hrát naplno. Tak z toho mám trošku mrazení v zádech.
Se synem Martinem se v poslední době na jevišti potkáváte i v inscenaci Amadeus uváděné Divadlem Husa na provázku. V „Obchodníkovi“ ale ztvárňujete úlohy otce a syna. Jak vám to spolu jde?
Myslím, že dnes už není pochyb o tom, že Martin je dobrým hercem, jeho nominace na Cenu divadelní kritiky Talent roku 2014 je toho dokladem. Jsem na něj patřičně pyšný. Zpočátku jsem určitý ostych a výhrady měl, říkal jsem si, jak roli herce zvládne. On si ji prosadil. Do jeho práce jsem nikdy nemluvil, nikdy jsem se nesnažil dávat mu rady, jde si svou vlastní cestou. Takže naše herecká souhra probíhá velmi profesionálně a krásně.
Zažil jste už někdy během vaší herecké dráhy situaci, že jste byl – ať už z jakýchkoli důvodů – nucen přerušit práci?
Ne. Tohle je poprvé a věřím, že naposled. Snad jen při zkoušení Goldoniho Sluhy dvou pánů nastaly časové prodlevy – ta inscenace se bolestně vyvíjela asi sedm měsíců, režisér Ivan Rajmont se s ní hodně natrápil. Bylo to způsobeno tím, že tehdejší situace v Národním divadle nebyla jednoduchá, protože pro nás nové, kteří jsme tam přišli, neměli ti, kteří tam byli před námi, moc pochopení. Premiéra se neustále oddalovala, hledalo se nové a nové obsazení, někteří herci odešli kvůli nemoci, jiní kvůli protestům, někteří do toho vůbec nechtěli vstoupit, jiní to bojkotovali… Nakonec Sluha dvou pánů vykrystalizoval v představení, které oslavilo šest set repríz a stalo se jedním ze základních kamenů tehdejší éry Národního divadla, v což nikdo nedoufal. Ani my ne. V nejsmělejších snech by nás nenapadlo, že diváci budou křičet „bravo“ a tleskat vstoje.
Opravdu už se podle vás Sluha dvou pánů vyčerpal?
Přiznám se, že když jsem s tímto představením v Národním divadle končil, byl jsem naplněn určitým pocitem hořkosti. Říkal jsem si, že je přece můžeme hrát dál, když je neustále vyprodané a požadavků na další reprízy neubývalo. Nové vedení divadla ale bylo jiného názoru. Když se teď na věc dívám zpětně, říkám si, že to vlastně bylo rozumné rozhodnutí. Dosáhli jsme určitého magického čísla. Kolik repríz Sluhy bychom ještě odehráli? Patnáct, dvacet? Zcela sebekriticky přiznávám, že o moc víc by jich nebylo, protože zvládnout roli Truffaldina už pomaličku přestávalo být v mých silách. Existovaly pak ještě představy o tom, že bychom Sluhu mohli hrát jinde, protože nabídek z celé republiky – z různých prostorů, jako jsou vedle divadel hrady, zámky či haly – bylo hodně. Ale nakonec z toho z mnoha důvodů sešlo. A je to vlastně dobře, protože ta inscenace byla stvořena pro Národní divadlo, zažila svou slavnou éru a nevyhnutelný konec. Tak už to v životě bývá.
V Národním divadle v Praze jste strávil šestadvacet let. Když jste se do něj přesunoval z brněnského Divadla Husa na provázku, váš kolega Bolek Polívka vám tehdy říkal – tady budeš chybět, tam budeš přebývat. To vás asi moc nepovzbudilo.
No, a pak mi po letech říkal – ty tam nepřebýváš, ty tam trčíš. Bylo to od něj příjemné a milé.
Ale vážně, byl pro vás ten přestup složitý?
Pochopitelně, protože jsem přes dvacet let působil v divadle, které bylo experimentální, na tehdejší dobu velmi nezvyklé. Byli jsme jednotka postupující nepřátelským územím, taková „guerilla“, jak jsme si to sami pro sebe nazývali. Dělali jsme věci, které s tehdejším oficiálním divadlem neměly až tak moc společného. Získali jsme si tím obrovskou skupinu příznivců, Provázek v té době zažíval popularitu, jakou už asi těžko pozná. Hrávali jsme i pravidelné týdenní cykly v Praze – v Baráčnické rychtě, v hotelu Tichý nebo v Žižkovském divadle. Zajímavé to bývalo v Baráčnické rychtě, protože do sálu se tam vešlo pouhých 250 lidí, ale venku jich stály klidně i dva tisíce. Z dnešního pohledu je to těžko představitelná situace. Umocňoval to fakt, že se nedaleko Baráčnické rychty nacházela americká ambasáda, takže příslušníci SNB byli ve střehu, zda se náhodou nejedná o demonstraci. Byli jsme prostě slavné divadlo a dělali jsme inscenace, které vzbuzovaly pozornost nejen u nás, ale i v Evropě.
Divadlo pro vás stále znamená nejvíc?
Myslím si, že každý herec bytostně inklinuje k divadlu. A dostane-li příležitost ve filmu a v televizi, tak je to určitý bonus. Je to mimochodem něco, co ve světě není zvykem – divadelní, filmoví a televizní herci jsou tam rozlišení. Ne každý filmový herec, byť je to slavná hollywoodská hvězda, kterou každý zná, může hrát divadlo. Když jsem se kdysi setkal s Alainem Delonem a řekl jsem mu, že působím v Národním divadle v Praze, povzdechl si a řekl: „To je úžasné. To kdyby mně se podařilo dostat se do Comédie-Française (jedno z pěti divadel ve Francii, které má status Národního divadla, pozn. red.), tak bych ani nemusel točit filmy, kolik bych si vydělal.“ Musel jsem ho samozřejmě opravit, že v Česku je to v tomto směru trošku jinak. Stejně tak ho překvapilo, že tady „provozujeme“ dabing. Zajímal se, co to vlastně je, a ptal se: „Vaši lidé neumějí číst? Proč k filmům nedáváte titulky?“ Odpověděl jsem mu, že titulky děláme také, ale že diváci mají raději, když k nim herec mluví česky. Bylo to pro něj naprosto nepochopitelné.
Co vás svedlo dohromady s Alainem Delonem?
Předávání cen Tom na Slovensku před několika lety. Protože jsem se ve škole učil francouzštinu, v níž jsem propadl a díky tomu jsem se stal hercem, tak mě vedle Alaina posadili, abych se s ním bavil. Měl neustále tendenci někam vypadnout, nebavilo ho to tam. Dámy se před ním šponovaly, on si jich moc nevšímal. A pak jsme fakt prchli zadním vchodem. Skončili jsme v jedné bratislavské hospodě, povídali si, pili pivečko. Nějaká paní si mě přišla podepsat a vůbec si nevšimla, že sedím s Delonem, bylo to zajímavé… Něco podobného se mi stalo i s Michaelem Douglasem, se kterým jsem měl tu čest seznámit se na karlovarském festivalu, pak jsme spolu byli i v Praze na večeři. A zase – přišla paní, poprosila mě o podpis a taky si velké hvězdy nevšimla. Vzápětí se ale u našeho stolu objevil nějaký Holanďan, který si to už šinul přímo za Douglasem. V tu chvíli jsem byl pro všechny absolutně bezcenný. Má to krásnou pointu, protože když pak po letech letěl za Milošem Formanem do Ameriky producent Ruda Biermann, vezl mu kazetu s filmem Román pro muže. Když se na něj Miloš díval, měl zrovna na návštěvě kamaráda Douglase. Ten prý po chvíli zbystřil a říká: „Mirek v tom hraje? To je můj kamarád.“ Tak to mě hřeje u srdce.
S mnoha dalšími herci jste se „setkal“ při práci v dabingu – vaším hlasem promlouvají Kevin Costner, Gérard Depardieu či Philippe Noiret. Vyhovuje vám tato práce?
V posledních letech se k ní dostávám velmi zřídka, protože na to nebyl čas. Teď je času spoustu, ale asi se nic nedabuje. Nevím. Ona už dnes navíc zmíněné herce – a samozřejmě spoustu dalších – dabuje spousta kolegů. Nepovažuju to za šťastné. Myslím si, že když si divák zvykne na hlas k někomu přiřazený, tak by to tak mělo zůstat. Ale je to rozhodnutí společností, které se dabováním zahraničních filmů zabývají.
V životě herce hraje velkou roli i náhoda.
Naprosto. Jednou mi další vynikající herec Jerzy Stuhr říkal, že herec musí být na náhodu připraven. A je-li na ni připraven, tak jí musí razantně využít. Tohle je třeba příklad televizního cyklu 3+1, který jsme pro Českou televizi natáčeli pět let. Přišlo mi tehdy líto, že se na obrazovce neobjevují mikropovídky, kterých bylo dřív hodně, vzpomeňme třeba Bohouše… A tak jsem s tím nápadem do televize přišel a producenti se ho chytli. Natočili jsme první díl, který měl úžasnou sledovanost, a následně cyklus přešel z redakce zábavy pod redakci hrané tvorby. V tu chvíli jsme na jeho natáčení dostali i větší časový prostor. Dohromady vzniklo 21 dílů 3+1, tedy přes šedesát povídek. Byla to velká práce a velké úsilí, stálo mě to spoustu nervů i zdraví, protože mnohdy jsem musel přepisovat scénáře, jelikož nebyly dotaženy do konce. Ale to všechno „vem čert“. Hlavní je, že se podařilo něco, co v pamětech diváků stále existuje.
Teď se na obrazovkách České televize objevujete zase coby doktor Martin. Zdá se, že vám ta role skvěle padla. Tušil jste to od začátku?
Ano. Když mi producent Vráťa Šlajer tu roli nabídl, zpočátku jsem se k ní stavěl lehce odmítavě. Pak jsem si ale přečetl scénář a věděl jsem, že Martina nemůžu minout, že to bude výborná práce. A to se taky potvrdilo. Zajímavé je, že původní britská verze seriálu se odehrává u moře. A všechny další země jako Itálie, Francie, Švédsko, Španělsko, které jej převzaly, učinily totéž. Čeští tvůrci se ale rozhodli přesunout osudy seriálových hrdinů do krásného horského prostředí. Britové byli malinko ostražití, ale výsledek je nakonec nadchl.
Máte v hlavě projekt, který byste rád uskutečnil?
Je jich několik a některé se už realizují. Před pár měsíci jsme s režisérem Olmem Omerzuem natočili film, o jehož názvu se stále diskutuje. Byla to nádherná práce s vynikajícím tvůrcem – sen, o kterém jsem neměl ani potuchy. Možná, že mě další taková krásná práce čeká s Honzou Prušinovským, který mi nabídl roli ve svém novém filmu Grand Prix. A taky bych měl hrát v novém seriálu Špunti na cestě, který bude natáčet Jirka Chlumský. Je to role bývalého bedňáka a zvukaře od skupiny Katapult, což mě hodně zaujalo. Seriál je vtipně napsaný, takže se na tu práci moc těším.
A stále i cestujete, i když jen virtuálně?
Stále, s Jirkou Bartoškou pokračujeme v cyklu Na cestě, naposled jsme točili komentář k dílu o Novém Zélandu. Rádi bychom někam vyrazili i fyzicky, nejen prostřednictvím obrazu, nejspíš ale půjde o takový bližší výlet. Cestování jsem si jinak do sytosti užil i s Georgem Agathonikiadisem, když jsme natáčeli vůně řecké, krétské, kyperské a albánské kuchyně. V plánu máme navštívit ještě Arménii. Uvidíme, zda k tomu dojde.
Měl jste tak možnost ochutnat středomořské lahůdky. Sám se v kuchyni neotáčíte?
Ale ano. Když je čas jako teď, tak vařím rád. V ledničce vždycky najdu spoustu všelijakých věcí, které různě kombinuju, hledám možnosti úpravy jídla a dávám si záležet i na barevném využití potravin. Takže mě doma mají rádi a chválí mě. Když ne, jsem smutný a snažím se to příště napravit. Ale budu radši, až se zase vše vrátí do normálu a pojedeme se s Georgem zase někam poučit.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
